V jejich žilách se mísí krev původního iberského obyvatelstva, Keltů, Féničanů, Mykéňanů, Kartaginců, Římanů, Germánů a Maurů, na nichž svou zemi vybojovali zpět v průběhu 9.-13. století. Především však v nich koluje krev svobody. Obyvatelé Portugalska si jí váží víc než čehokoli jiného. Není divu. Nejprve svou zemi vybojovali po částech zpět na Maurech, a když zemřel poslední portugalský král z burgundské dynastie, uhájili jí i svobodu (s výjimkou šedesátileté nadvlády Španělů na přelomu 16. a 17. stol.) na příštích osm set let.
V bitvě u Aljubarroty roku 1385 zvítězili nad Španěly díky malé lsti. V jedné z hospůdek vyslechl totiž portugalský voják rozhovor popíjejících Španělů, že budou bojovat jen do chvíle, kdy kohout zakokrhá. Když se pak v bitvě dostalo čtyřnásobně menší portugalské vojsko do úzkých, vzpomněl si na onen rozhovor a zakokrhal. Španělé v panice prchli. Tak vstoupil kohout do portugalské historie poprvé.
Krátce nato nastaly Portugalsku zlaté časy, jež obohatily nejen krále, ale především architekturu. Portugalci, kdysi vystrčení na „kraj světa“, si díky navigátorské technice, karavelám a odvaze svých námořníků připojili na svých objevítelských cestách Madeiru, Azory, Brazílii aj. bohatá naleziště. Král Manuel I. se rázem stal nejzámožnějším evropským panovníkem. Diky němu se pak zrodil manuelský sloh s typickými prvky - důkazy objevů zámořských výprav.
Nejznámější z nich obdivují turisté v klášterním komplexu Batalha (tedy „bitva“). Postaven byl na památku vítězství, ke kterému nedaleko odtud dopomohlo kohoutí kokrhání. Majestátní, medově zbarvený vápencový chrám s desítkami malebných věžiček a sochami svatých je proslulý kaplí, v níž bok po boku spočívají na sněhobílém sarkofágu král Jan I. Aviský (vítěz od Aljubarroty) a jeho žena Filipa z Lancasteru, i křížovou chodbou s filigránsky zdobenými arkádami, kašnou či unikátním Kapitulním sálem s impozantní klenbou.
Vrcholem jsou pak Nedokončené kaple. Slunce pronikající sem neuzavřenou střechou nasvěcuje exotické kamenné ozdoby obrovského portálu - šneky, ananasy, palmové ratolesti, květiny a cizokrajné ptáky. Klášter ležící severně od Lisabonu by si návštěvník hlavního města neměl nechat ujít.
Máte-li rádi legendy, neměli byste minout blízký cisterciácký klášter Alcobaca s největším kostelem v zemi, umně zdobenou kaplí a originální kuchyní obloženou typickými azulejos, modrobílými kachlíky, a protékajícím pramenem. V refektáři si zkuste, zda byste „prošli“ prubířským kamenem. Pokud vám některá část těla zabrání v průchodu speciálními dveřmi, buďte rádi, že nežijete mezi mnichy, nedostali byste totiž najíst.
Srdceryvná legenda se váže k alabastrovým náhrobkům krále Pedra I. a Inés de Castro. S touto dvorní dámou své španělské manželky se prý Pedro tajně oženil a ona mu povila dvě děti. Na příkaz jeho otce však byla zavražděna. Po svém nástupu na trůn ji nechal Pedro exhumovat, obléci do purpurových šatů a celý dvůr přiměl, aby jí políbil ruku. V Alcobace jí pak vybudoval nádherný náhrobek a sám leží naproti ní, aby, až se jednou vzbudí a posadí, spatřili jeden druhého.
Kdo se ještě nenabažil architektonických lahůdek, může se cestou do Lisabonu zastavit v opevněném městečku Óbidos. Není divu, že bývalo věnováno portugalským královnám. Jeho pitoreskní uličky připomínající tu pražskou Zlatou, středověkou kamennou dlažbou a starým hradem přestavěným na hotel vás zcela pohltí, dokud vůně linoucí se ze stylových hospůdek nepodráždí vaše chutové buňky.
Po osvěžení můžete pokračovat ke gigantickému klasicistnímu palácovému a klášternímu komplexu Mafra. Kdo dá přednost nejkrásnější ukázce manuelského slohu, zamíří do fascinujícího hradního komplexu templářských rytířů v Tomaru vládnoucímu krajině ze zalesněného vrchu a nechá se okouzlit oknem kaple lemovaným námořními motivy vytesanými do vápence.
Po stopách slavných osobností se vydejte do Sintry. Místní palác se dvěma atypickými kónickými komíny sloužil coby královské letní sídlo, kromě mimořádně bohaté sbírky azulejos
návštěvníky překvapí i Sálem strak. Ty tu nechal král Jan I. vymalovat na stropě poté, co zde políbil jednu z dvorních dam, což ostatní hbitě vyštěbetaly celému dvoru. Městečko samo pak lord Byron označil za pozemský ráj.
Výstřední přezdobeností vás pak na protějším kopci ohromí Palácio da Pena, bláznivá směsice gotického, manuelského, renesančního a maurského stylu z poloviny 19. stol. Tamní interiér by bohatě zásobil dva tři zámky. Srdce návštěvníka z Čech zaplesá nad lustrem z českého skla, byť (jako celý zámek) až kýčovitě přezdobeným.
Sintra stejně jako
Estoril (kde je jedno z osmi kasin v zemi) a půvabné rybářské městečko Cascais jsou rezidenčními místy šlechty a bohatších vrstev.
Ze Sintry je to jen coby kamenem dohodil na nejzazší výběžek Evropy, Cabo da Roca (ze Sintry sem jezdí MHD). Na skalnatém útesu tyčícím se 120 metrů nad bouřícím oceánem se ocitnete v místech, kde, slovy básníka: země končí a moře začíná...
S Lisabonem je to jednoduché - buď si ho zamilujete na první pohled, nebo nikdy. Město na sedmi vyvýšeninách, z nichž každá má svou atmosféru, má sympaticky provinční charakter. Strmé, úzké a hrbolaté středověké uličky střídají geometricky řešené velkorysé třídy se stejně vysokými domy shodných fasád. Ty tu byly postaveny po velkém zemětřesení v 18. stol. z bohatství, jež získala země z kolonií. Vyrazíte-li z Obchodního náměstí, kde se vykládaly všechny cennosti dovezené dobyvateli z cest, můžete zamířit kterýmkoli směrem - a všude najdete pozoruhodné stavby: nádraží Rossio má vchod v manuelském stylu, románskou katedrálu, klášter Madre de
Deus (Muzeum kachlíků), Park národů, kde se konalo Expo 1998...
Až vás stovky půvabů metropole protkané parky unaví, ponořte se do uklidňujících hlubin obřího Oceanária.
Nebo vychutnejte podvečer v některé restauraci s přátelskými a kosmopolitními obyvateli této přívětivé země, v jejichž domech či obchodech jistě najdete místní symbol čestnosti a pravdomluvnosti - kohouta. Pověst praví, že kdysi byl chudý poutník pomáhající při přípravě slavnosti obviněn z krádeže příborů. Nekradl jsem, zvolal, jako že ten pečený kohout vstane a zakokrhá. I stalo se....
pondělí 27. května 2013
Výlet na hrad Bítov
V jednom z půvabných zákrut Dyje se vysoko na skalní stěně hrdě tyčí starobylý hrad Bítov. Ještě než vstoupíme hradní branou, rozhlédněme se z vyhlídky vlevo od cesty, abychom si zdejší krajinu náležitě zažili. Podívat se také můžeme v místa, na která se pak vydáme odbočkou vpravo před hradem. V lese se tu skrývá hradní pramen, upravený v kamenném novogotickém výklenku, a o kousek dál se později vyloupne zajímavý pohled na hrad. Na nádvoří, v příjemném stínu košatých stromů u osvěžující novogotické kašny, se můžeme rozhodnout, který z nabízených okruhů si zvolit.
Můžeme například obdivovat obrovskou sbírku vycpaných zvířat, již založil svérázný Jiří, syn barona Haase z Haasenfelsu. Nebo nás zajímá spíše hlavní palác či hradní kaple Nanebevzetí Panny Marie s hrobkou posledních Lichtenburků, hladomorna, mučírna, zbrojnice?
A co takhle zkusit se jednou pořádně bát? Není nic jednoduššího, když dáme přednost okruhu, který skrývá nejvíc z místních tajů: je totiž věnován zdejším strašidlům. Po prohlídce nám pak hned bude jasné, s kým se tady můžeme setkat. Na polích prý sbírá klásky divoženka, která z nich pak peče chleba v lesích. Tam také můžeme uslyšet hejkala - ovšem na jeho pronikavé hejkání se nedoporučuje odpovídat, protože by za to mohl člověka prý i potrhat! A jestlipak jste věděli, že vodník se vyskytuje ve dvou verzích? Ten žlutavý je říční a zelený jezerní. Pozor je třeba si dát na prašivce, který prolétává noční oblohou, až kolem něho srší jiskry. Chránit se musíme i před baziliškem: ještě v 19. století si cestovatelé s sebou brávali na své výpravy kohouta, aby jim ho svým zakokrháním pomohl zaplašit. Takového baziliška totiž bylo proč se bát, vždyť proměňoval své oběti v kámen!
Bítovským z Lichtenburku náležel i nedaleký Cornštejn. Až zahlédneme jeho hradní ochozy s cimbuřím, hned nám bude jasné, že jsou jak stvořené pro bílou paní. A říká se, že se tady opravdu objevuje. Je to bývalá vládkyně hradu, která z lítosti nad zabitím svého chotě skočila ze zdejší věže. Své tajemství tu má i místní studna: dnes je již zasypaná, ale prý ukrývá poklad, který na Květnou neděli vystupuje v sudu až k okraji studny.
Motiv ukrytého pokladu je jedním z nejrozšířenějších témat pověstí kolem starých hradů. Sem spadají i poklady loupežnické, a proto z historie druhé zříceniny, Frejštejnu, bude asi nejpřitažlivěji znít vyprávění o loupeživém rytíři Janu Krajíři z Krajku. Ten si zde vytvořil pevnost k vyjížďkám na loupeživé výpravy. Proto hrad v roce 1440 oblehlo stavovské vojsko a pravděpodobně tehdy byl hrad pobořen.
Se zříceninami kontrastuje honosný barokní zámek Vranov nad Dyjí, důvěrně zvaný „moravské Hradčany“. I ten byl vystaven na převysokém strmém útesu. Cesta vzhůru vede přírodním parkem a turistická značka nám nabídne i odbočku k působivé vyhlídce.
V zámku samotném návštěvníky asi nejvíce osloví Sál předků: jak název napovídá, v impozantní barokní budově vzdali umělci čest předkům rodu Althanů. Stavba byla třikrát neúspěšně obléhána Švédy, a tak nás na terase při pohledu na mini dělo s lupou a slunečními hodinami asi napadne, že to musí být nějaká dokonalá válečná zbraň. Ale omyl! Úžasná kombinace slunečního svitu, lupy a střelného prachu jen výbuchem svolávala v přesnou hodinu k obědu.
Mezi dokonale symetrickými klasicistními pokoji zaujmou dva - tzv. Švýcarské pokoje. Jejich tvůrce se dal unést romantickou skalnatou krajinou, již zachytil na stěnách pod nebeskou modří stropů s létajícími draky. Po návštěvě zámku si ještě můžeme udělat příjemnou procházku hlubokým údolím řeky Dyje. Po cestě se nám na odiv vystaví skály tzv. Hamerské vrásy, které jsou krásnou ukázkou, jak se tu dokázaly neuvěřitelně zpřevracet vrstvy různých hornin.
Tím, co symbolizuje Vranov, však není jen zámek a vysoké skály, ale i báječné koupání a bohaté možnosti sportovního vyžití na Vranovské přehradě. Pláže kolem Švýcarské zátoky a příjemné posezení v restauracích a jejich venkovních zahrádkách se stanou tím nejlepším zakončením po vydatných túrách za poznáním místních hradů.
neděle 26. května 2013
Dovolená bez starostí
Chcete-li odjet na bezstarostnou dovolenou, vezměte na vědomí následující rady. Jen tak si v klidu vychutnáte volné dny daleko od domova:
- Univerzální ochranou vašeho obydlí jsou odborně nainstalovaná poplašná zařízení. Lze je nastavit podle individuálního přání zákazníka. Pokud jste napojeni na některou z bezpečnostních agentur, pak v případě vloupání zpravidla během několika minut zabezpečí služba vaše obydlí a bude vás okamžitě informovat. Zloděj nebude mít čas napáchat větší škody.
- Domácí trezory plní svou funkci jenom tehdy, jsou-li pevně zabudovány ve zdi nebo zakotveny v podlaze.
- Mříže v oknech jsou velmi účinné, ale měly by být zapuštěny ve zdi alespoň 8 cm hluboko. Nezapomeňte na okénka do sklepa. Vhodné jsou ocelové mřížové rolety. Nebrání ve výhledu a zatahují se, pouze když nejste doma.
- Při delší dovolené je vhodné nechat si někým z přátel či sousedů vybírat poštovní schránku. Přeplněná schránka je totiž jasným ukazatelem pro bytové zloděje, že nejste doma. Byt se tak stává neodolatelným lákadlem. Nemáte-li nikoho, kdo může vaši poštu schraňovat, je možné si na poště zřídit P.O. BOX.
Nabízíme první pomoc pro takové okamžiky:
- Řidiči se řídí podstatně lépe a snadněji, pokud má spolujezdce, který ho bude podle mapy bezpečně navigovat. Připravte se na cestu včas, ještě doma se rozhodněte pro trasu, kterou chcete jet. Počítačový program vám může nabídnout několik alternativ. Rozhodněte se podle délky cesty, ale třeba i výškového stoupání (pokud cestujete s přívěsem). Delší trasa může být časově kratší.
- Spolujezdec by měl také obstarat vše, co jinak rozptyluje pozornost řidiče od bezpečné a soustředěné jízdy. Pamatujte na dostatečné zásoby nápojů a něco malého na zub. Sušenka, ovoce nebo nesladký nápoj by měl být vždy po ruce.
- Připravte si na cestu jídlo v malých porcích. Nejlépe v igelitových sáčcích, které budou obsahovat kompletní svačinku včetně ubrousku a případně i umělohmotné lžičky. Pamatujte na sáček na odpadky, kterého se později zbavíte na odpočívadle. Hodit se může láhev s vodou a malý ručník pro nouzové umytí rukou.
- Pro malé děti je třeba na cestu připravit příruční zavazadlo s náhradním oblečením pro případ,že se během jízdy potřísní jídlem nebo pitím, zásobou plenek a jedním až dvěma jídly.
Ztratila se vám cestou zavazadla? Pak byste měli vědět, že zavazadla cestujícího musí být přepravována buď přímo pod dohledem cestujícího (v kabině, pokud jsou malá) nebo odděleně. Jestliže je zavazadlo přepravováno odděleně, je dopravce povinen dbát, aby bylo přepraveno do místa určení ve stejnou dobu s cestujícím. Pokud vznikne cestujícímu škoda na zavazadlech, odpovídá za ni dopravce včetně případné finanční náhrady.
Zpozdilo se vaše letadlo? Zákon praví, že při čártrových letech musí zákazník akceptovat změnu letu, k níž došlo na poslední chvíli. Podobně je třeba respektovat třeba autobus místo krátkého letu. Jde-li totiž o krátkou cestu, musíte náhradní dopravu přijmout, neboť jde jen o malou odchylku od plánovaného cestovního řádu.
Může pokoj vypadat zcela jinak než v nabídkovém katalogu? Jistěže ne. Koupili jste si zájezd s určitou úrovní ubytování, která vám byla garantována. Pokud se smíříte s nižší úrovní ubytování, máte nárok na snížení ceny.
Nejste si jisti, který význam se za údaji v katalogu skrývá? Nabízejí vám například „tiché a klidné místo v nově vybudovaném objektu“? Pak pozor, může to být právě dostavěný hotel, kde bazén ještě není v provozu a cesta do centra může představovat několik kilometrů pěší chůze. Proto vždy žádejte co nejpodrobnější informace.
Izrael - Svatá země
Ve Svaté zemi je mnoho k vidění. Někoho láká šťavnatý, úrodný i hornatý sever, Nazaret či Galilejské jezero, jiní zamíří do jižních pouští a k teplému moři, další do Svatého města a jeho okolí.
Před přistáním na letišti Ben Gurion v Tel Avivu spatříte středozemní pobřeží. Míříte-li na jih, čeká vás Rudé moře, v bibli zvané Rákosové. Přijíždíte-li za zdravím, strávíte svůj čas nejspíše na solných plážích Mrtvého moře. Pouhých patnáct kilometrů rudomořského pobřeží v okolí Ejlatu představuje oázu obklopenou Negevskou pouští a 900 metrů vysokými Ejlatskými vrchy. V zimě a na jaře je tu příjemně, vzduch má okolo 26 °C, voda nikdy ne méně než 21 °C.
Mnohapatrové hotelové kolosy oku sice nelahodí, naštěstí je tu přívětivé, vlahé korálové moře, jehož fauna si bohatstvím a rozmanitostí nezadá s tropickými oceánskými parky. Pokud zrovna nejste vášniví potápěči, sledujete život pod hladinou pohodlně okny ejlatské podmořské laboratoře či žluté turistické ponorky, anebo se kocháte pohledem do obrovských akvárií.
Negevská poušť poodhaluje svou tvář v parku Timna, jehož mnohabarevné skály bizarních tvarů připomínají krajinu amerických kaňonů. Před 6000 lety se tu lidé naučili těžit a zpracovávat měděnou rudu, což významně pomohlo rozvoji faraónských civilizací v sousedním Egyptě.
Téměř třicetiprocentní nasycený roztok minerálů není pro plavecké hrátky nejvhodnější. Do vod Mrtvého moře se můžete nanejvýš položit a číst si. Ležet na břiše je nepohodlné. Slunce svítí na zdejší pláže tři sta pětašedesát dní v roce a díky filtru vodních par vás nespálí. Sůl, léčivé bahno a slunce tu léčí - především lupénku - a pomáhají i při chorobách kloubů a alergiích. Společnosti pacientů s podobnou diagnózou zase pomáhá od komplexů. Zejména lidé s viditelnými projevy onemocnění nacházejí potřebnou sebejistotu a leckdy i přátele nebo životní partnery. Třítýdenní pobyt u Mrtvého moře je zbaví potíží nejméně na dva roky. Produkty Mrtvého moře tvoří také základ kosmetiky, kterou se prý zkrášlovala už Kleopatra a po ní mnoho dalších žen.
Jeden z nejpodmanivějších pohledů na Mrtvé moře nabízí plošina s ruinami pevnosti Masada, vystavěná v době krále Herodese. Podle pověsti je místem sebevraždy stovek Izraelitů, kteří sem odešli po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70. Archeologie tuto legendu poopravila - pozůstatků obětí se našlo jen pár. Zbytky sedmi táborů římských legií, které pevnost obléhaly, jsou však v kamenité krajině dodnes patrné. Ticho opuštěného bojiště ruší jen tichý šum lanovky, hlasy turistů a závěrky jejich fotoaparátů namířených k Mrtvému moři, které se prostírá o 450 metrů níže.
Chrám krále Šalamouna, z jehož kamenů zbyla jen Zeď nářků, místa posledních sedmi dní Ježíšových a Chrámová hora s mešitou Al Aksa, odkud Mohamed odlétl v koňském sedle do Mekky, učinily z Jeruzaléma posvátné místo židů, křesťanů i muslimů. Celý je vystavěn z bílého, místy narůžovělého vápence. Dnešní stavitelé používají k obkladům budov stejný kámen, a město proto bude svým čistým odstínem odrážet sluneční svit i v budoucím tisíciletí.
V Chrámu svatého hrobu stejně jako v Ježíšově rodišti Betlémě, ležícím na palestinském území jen deset kilometrů odsud, mají „stálou službu“ křesťanské církve. Zatímco v chrámu Božího hrobu na Golgotě jich je šest, u bývalé jeskyně s jesličkami, tedy v bazilice Narození Páně, tři. Poutníky tu však obvykle vítá pouze řecký pravoslavný kněz.
Každý čtvrtek je u jeruzalémské Zdi nářků, nejsvětějšího místa věřících židů, slavnost. Celé rodiny s dětmi se účastní obřadu,který se nazývá Bar micva, při němž jsou třináctiletí chlapci přijati do mužského společenství a poprvé čtou sami ze svitku Tóry. Ruce mužů nezřídka zdobí řemínky (modlím se rukama) a čelo krabičky s malým pergamenovým svitkem Tóry (modlím se hlavou).
Vzduchem létají jakožto projev přízně hrsti bonbonů, nese se zpěv, víří bubínky a maminky za nízkou zdí - oddělené od mužů stejně jako v synagoze - pláčou dojetím.
Cestovatelé pídící se po křesťanských památkách mají v Jeruzalémě co dělat, aby stihli alespoň to nejdůležitější - Olivovou horu, Getsemanskou zahradu, horu Sión s chrámem Zesnutí Panny Marie, Křížovou cestu, Golgotu. Několikrát přitom překračují hranice tří náboženských světů, které ač tolik rozdílné, spolu celé věky žijí přes ulici. Protože jinak tu ani žít nelze.
Cestovní ruch sbližuje národy, především ale přivádí příjmy do národních ekonomik. Proces uklidňování na hranici Izraele a budoucího Palestinského státu by měl proto logicky vyústit i ve výhodnou hospodářskou spolupráci.
O něco vzdálenější vizí zástupců cestovního ruchu je koridor s pracovním názvem Sinajská riviéra. Prostírat se má od egyptské Sinaje přes izraelský Ejlat a jordánskou Akabu až po pobřeží Saúdské Arábie a má významně konkurovat pro mnohé Evropany dnes již fádním Kanárským ostrovům. Karty osudu k naplnění snu, který biblickou poušť promění v turistický ráj, drží v rukou všichni, jichž se její budoucnost psaná letopočtem s dvojkou na začátku týká.
Před přistáním na letišti Ben Gurion v Tel Avivu spatříte středozemní pobřeží. Míříte-li na jih, čeká vás Rudé moře, v bibli zvané Rákosové. Přijíždíte-li za zdravím, strávíte svůj čas nejspíše na solných plážích Mrtvého moře. Pouhých patnáct kilometrů rudomořského pobřeží v okolí Ejlatu představuje oázu obklopenou Negevskou pouští a 900 metrů vysokými Ejlatskými vrchy. V zimě a na jaře je tu příjemně, vzduch má okolo 26 °C, voda nikdy ne méně než 21 °C.
Mnohapatrové hotelové kolosy oku sice nelahodí, naštěstí je tu přívětivé, vlahé korálové moře, jehož fauna si bohatstvím a rozmanitostí nezadá s tropickými oceánskými parky. Pokud zrovna nejste vášniví potápěči, sledujete život pod hladinou pohodlně okny ejlatské podmořské laboratoře či žluté turistické ponorky, anebo se kocháte pohledem do obrovských akvárií.
Negevská poušť poodhaluje svou tvář v parku Timna, jehož mnohabarevné skály bizarních tvarů připomínají krajinu amerických kaňonů. Před 6000 lety se tu lidé naučili těžit a zpracovávat měděnou rudu, což významně pomohlo rozvoji faraónských civilizací v sousedním Egyptě.
Téměř třicetiprocentní nasycený roztok minerálů není pro plavecké hrátky nejvhodnější. Do vod Mrtvého moře se můžete nanejvýš položit a číst si. Ležet na břiše je nepohodlné. Slunce svítí na zdejší pláže tři sta pětašedesát dní v roce a díky filtru vodních par vás nespálí. Sůl, léčivé bahno a slunce tu léčí - především lupénku - a pomáhají i při chorobách kloubů a alergiích. Společnosti pacientů s podobnou diagnózou zase pomáhá od komplexů. Zejména lidé s viditelnými projevy onemocnění nacházejí potřebnou sebejistotu a leckdy i přátele nebo životní partnery. Třítýdenní pobyt u Mrtvého moře je zbaví potíží nejméně na dva roky. Produkty Mrtvého moře tvoří také základ kosmetiky, kterou se prý zkrášlovala už Kleopatra a po ní mnoho dalších žen.
Jeden z nejpodmanivějších pohledů na Mrtvé moře nabízí plošina s ruinami pevnosti Masada, vystavěná v době krále Herodese. Podle pověsti je místem sebevraždy stovek Izraelitů, kteří sem odešli po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70. Archeologie tuto legendu poopravila - pozůstatků obětí se našlo jen pár. Zbytky sedmi táborů římských legií, které pevnost obléhaly, jsou však v kamenité krajině dodnes patrné. Ticho opuštěného bojiště ruší jen tichý šum lanovky, hlasy turistů a závěrky jejich fotoaparátů namířených k Mrtvému moři, které se prostírá o 450 metrů níže.
Chrám krále Šalamouna, z jehož kamenů zbyla jen Zeď nářků, místa posledních sedmi dní Ježíšových a Chrámová hora s mešitou Al Aksa, odkud Mohamed odlétl v koňském sedle do Mekky, učinily z Jeruzaléma posvátné místo židů, křesťanů i muslimů. Celý je vystavěn z bílého, místy narůžovělého vápence. Dnešní stavitelé používají k obkladům budov stejný kámen, a město proto bude svým čistým odstínem odrážet sluneční svit i v budoucím tisíciletí.
V Chrámu svatého hrobu stejně jako v Ježíšově rodišti Betlémě, ležícím na palestinském území jen deset kilometrů odsud, mají „stálou službu“ křesťanské církve. Zatímco v chrámu Božího hrobu na Golgotě jich je šest, u bývalé jeskyně s jesličkami, tedy v bazilice Narození Páně, tři. Poutníky tu však obvykle vítá pouze řecký pravoslavný kněz.
Každý čtvrtek je u jeruzalémské Zdi nářků, nejsvětějšího místa věřících židů, slavnost. Celé rodiny s dětmi se účastní obřadu,který se nazývá Bar micva, při němž jsou třináctiletí chlapci přijati do mužského společenství a poprvé čtou sami ze svitku Tóry. Ruce mužů nezřídka zdobí řemínky (modlím se rukama) a čelo krabičky s malým pergamenovým svitkem Tóry (modlím se hlavou).
Vzduchem létají jakožto projev přízně hrsti bonbonů, nese se zpěv, víří bubínky a maminky za nízkou zdí - oddělené od mužů stejně jako v synagoze - pláčou dojetím.
Cestovatelé pídící se po křesťanských památkách mají v Jeruzalémě co dělat, aby stihli alespoň to nejdůležitější - Olivovou horu, Getsemanskou zahradu, horu Sión s chrámem Zesnutí Panny Marie, Křížovou cestu, Golgotu. Několikrát přitom překračují hranice tří náboženských světů, které ač tolik rozdílné, spolu celé věky žijí přes ulici. Protože jinak tu ani žít nelze.
Cestovní ruch sbližuje národy, především ale přivádí příjmy do národních ekonomik. Proces uklidňování na hranici Izraele a budoucího Palestinského státu by měl proto logicky vyústit i ve výhodnou hospodářskou spolupráci.
O něco vzdálenější vizí zástupců cestovního ruchu je koridor s pracovním názvem Sinajská riviéra. Prostírat se má od egyptské Sinaje přes izraelský Ejlat a jordánskou Akabu až po pobřeží Saúdské Arábie a má významně konkurovat pro mnohé Evropany dnes již fádním Kanárským ostrovům. Karty osudu k naplnění snu, který biblickou poušť promění v turistický ráj, drží v rukou všichni, jichž se její budoucnost psaná letopočtem s dvojkou na začátku týká.
úterý 21. května 2013
Kypr
Podle řecké mytologie se poblíž kyperského přístavu Pafos zrodila z mořské pěny Afrodita. Dodnes na tom místě najdete jedinečné kamínky ve tvaru srdce, a když se tu žena vykoupe, prý omládne. Nikdo to sice nezaručí, ale koupáni u Afroditiných skal je úžasný zážitek.
Třetí největší ostrov ve Středozemním moři je opravdu turistický ráj - slunečné počasí bez deště, průzračné členité pobřeží, lemované skalami a čistými písečnými plážemi, malebné horské vesničky, úzké romantické uličky starých měst, památky z různých historických období včetně archeologických nálezů z doby kamenné, a především - klid. I když se i Kypr v posledních letech podřizuje cestovnímu ruchu rychlou výstavbou hotelů a pulzujícím nočním životem, není problém najít panenská místa, kde jste jenom vy, moře a slunce.
Historie Kypru je bohatá a dramatická. Na tento ostrov dělal nároky kdekdo - od Řeků, Římanů, Turků, Benátčanů až po Brity. Dvě stále přítomné britské vojenské základny jsou památkou na dlouhou dobu, kdy byl Kypr kolonií britského království. Nejen to! Pozůstatkem je i pro Středoevropana trochu šokující dopravní systém - jezdí se tu vlevo. Především na městských křižovatkách se nestačíte divit, kdo, kam a jak odbočuje. A při přecházení silnic si můžete ukroutit hlavu...
V minulosti se na Kypru setkávaly různé kultury, jejichž pozůstatky jsou dodnes k vidění. Jsou to řecké chrámy, byzantské kostely a křižácké hrady. A historická fakta? Třeba že Kypr kdysi patřil královně Kleopatře, která ho dostala darem od Gaia Julia Caesara...
Kyperští Řekové jsou velmi kultivovaní, pohostinní a vlídní. Necháte otevřený hotelový pokoj? Nemusíte se bát, na Kypru se totiž nekrade. Respektive od místních vám toto nebezpečí určitě nehrozí. Jednoho rizika se však od domorodců dočkáte - když si zajdete do jedné z mnoha taveren a v touze vyzkoušet místní kuchyni podlehnete nabídce jménem „meze“.
Číšníci přinesou každému velký talíř a příbor. A pak to začne: první chod sestává z několika talířů plných zeleniny, mořských plodů a vynikajícího kozího sýru „chalumi“. Naložíte si pěknou porci a - netušíce zradu - ji sníte. Vzápětí přijde další kolo: karbanátky ve vinném listu a kuřecí špíz. Znovu si naberete. Pak přinesou vepřové a skopové steaky, o různých přílohách včetně hranolků a omáček nemluvě.
Už praskáte ve švech, když vám pod nos zavoní těstovinové taštičky, zapečený květák nebo baklažán. Potom mísy s ovocem. A kdo neochutnal kyperské sladkosti nasáklé medovým či cukrovým sirupem, neví, co to je moučníkový ráj...
Především ženám se doporučuje víceméně jen tzv.ďobací“ způsob stravování, jinak si z dovolené přivezou několik kil navíc.
Dobré jídlo je třeba dobře spláchnout. Přestože kyperští Řekové alkoholu příliš neholdují, vy si nezapomeňte dopřát jejich vynikající víno, a pokud okoštujete „commandari“ - sladký vinný aperitiv - určitě si alespoň jednu láhev přivezete domů.
Na Kypr můžete přicestovat jen přes legální přístavy a letiště. Turisticky nejnavštěvovanějšími oblastmi jsou pláže kolem přístavů Patos, Limassol a Larnaka a jihovýchodní cíp ostrova zvaný Ajanapa. Všude je krásně a všude vás čekají kvalitní hotely s dokonalými službami. Samozřejmostí jsou hotelové bazény a plážová lehátka se slunečníky. Kdo však touží po klidné a městským ruchem nedotčené dovolené, měl by se vydat na Ajanapu, která je oázou hotelových komplexů. Tady vás čeká to nejprůzračnější moře a nejsvětlejší písek.
Nicméně vidět Kypr jen z pláže by bylo hříchem. Čas věnovaný návštěvě hlavního města Nikosie, nebo zalesněného pohoří Troodos, kde se nachází řada starobylých staveb z byzantského období, nebude časem promarněným. Teprve potom zjistíte, v jak nádherné zemi se právě nacházíte.
Třetí největší ostrov ve Středozemním moři je opravdu turistický ráj - slunečné počasí bez deště, průzračné členité pobřeží, lemované skalami a čistými písečnými plážemi, malebné horské vesničky, úzké romantické uličky starých měst, památky z různých historických období včetně archeologických nálezů z doby kamenné, a především - klid. I když se i Kypr v posledních letech podřizuje cestovnímu ruchu rychlou výstavbou hotelů a pulzujícím nočním životem, není problém najít panenská místa, kde jste jenom vy, moře a slunce.
Historie Kypru je bohatá a dramatická. Na tento ostrov dělal nároky kdekdo - od Řeků, Římanů, Turků, Benátčanů až po Brity. Dvě stále přítomné britské vojenské základny jsou památkou na dlouhou dobu, kdy byl Kypr kolonií britského království. Nejen to! Pozůstatkem je i pro Středoevropana trochu šokující dopravní systém - jezdí se tu vlevo. Především na městských křižovatkách se nestačíte divit, kdo, kam a jak odbočuje. A při přecházení silnic si můžete ukroutit hlavu...
V minulosti se na Kypru setkávaly různé kultury, jejichž pozůstatky jsou dodnes k vidění. Jsou to řecké chrámy, byzantské kostely a křižácké hrady. A historická fakta? Třeba že Kypr kdysi patřil královně Kleopatře, která ho dostala darem od Gaia Julia Caesara...
Kyperští Řekové jsou velmi kultivovaní, pohostinní a vlídní. Necháte otevřený hotelový pokoj? Nemusíte se bát, na Kypru se totiž nekrade. Respektive od místních vám toto nebezpečí určitě nehrozí. Jednoho rizika se však od domorodců dočkáte - když si zajdete do jedné z mnoha taveren a v touze vyzkoušet místní kuchyni podlehnete nabídce jménem „meze“.
Číšníci přinesou každému velký talíř a příbor. A pak to začne: první chod sestává z několika talířů plných zeleniny, mořských plodů a vynikajícího kozího sýru „chalumi“. Naložíte si pěknou porci a - netušíce zradu - ji sníte. Vzápětí přijde další kolo: karbanátky ve vinném listu a kuřecí špíz. Znovu si naberete. Pak přinesou vepřové a skopové steaky, o různých přílohách včetně hranolků a omáček nemluvě.
Už praskáte ve švech, když vám pod nos zavoní těstovinové taštičky, zapečený květák nebo baklažán. Potom mísy s ovocem. A kdo neochutnal kyperské sladkosti nasáklé medovým či cukrovým sirupem, neví, co to je moučníkový ráj...
Především ženám se doporučuje víceméně jen tzv.ďobací“ způsob stravování, jinak si z dovolené přivezou několik kil navíc.
Dobré jídlo je třeba dobře spláchnout. Přestože kyperští Řekové alkoholu příliš neholdují, vy si nezapomeňte dopřát jejich vynikající víno, a pokud okoštujete „commandari“ - sladký vinný aperitiv - určitě si alespoň jednu láhev přivezete domů.
Na Kypr můžete přicestovat jen přes legální přístavy a letiště. Turisticky nejnavštěvovanějšími oblastmi jsou pláže kolem přístavů Patos, Limassol a Larnaka a jihovýchodní cíp ostrova zvaný Ajanapa. Všude je krásně a všude vás čekají kvalitní hotely s dokonalými službami. Samozřejmostí jsou hotelové bazény a plážová lehátka se slunečníky. Kdo však touží po klidné a městským ruchem nedotčené dovolené, měl by se vydat na Ajanapu, která je oázou hotelových komplexů. Tady vás čeká to nejprůzračnější moře a nejsvětlejší písek.
Nicméně vidět Kypr jen z pláže by bylo hříchem. Čas věnovaný návštěvě hlavního města Nikosie, nebo zalesněného pohoří Troodos, kde se nachází řada starobylých staveb z byzantského období, nebude časem promarněným. Teprve potom zjistíte, v jak nádherné zemi se právě nacházíte.
Abeceda Portugalska
Pomalu dojdeš daleko, říkají lidé v údajně „nejlínější“ portugalské provincii Alentejo. Karavely portugalských objevitelů a dobyvatelů pluly relativně pomalu, a dopluly nejdále. Čím rozvážněji Portugalsko poznáváte, tím víc si z něho zapamatujete.
A - jako Arabové. Hodně místních názvů a slov začínajících na a a mají arabský původ. Maurský vliv je i po staletích patrný v architektuře, kuchyni, hudbě a možná i v očích některých dívek. A jako Algarve (Al Gherb = západ), kde Atlantik omývá písčité pláže v sezóně plné turistů. A jako azulejos, malované kachlíky, zdobící skoro každý dům, palác, hrad, kostel. (Jak je asi lepili na zeď, že drží stovky let?) Abeceda Portugalska začíná na A, ale kde je jí konec?
Belém je lisabonská čtvrť s jeronýmským klášterem a slavnou Torre, věží, kolem níž odplouvali námořníci do neznáma (sama vypadá jako koráb) a k jejímž světlům se ti šťastnější vraceli.
Cataplana - kotlík, v němž se vaří maso, ryby, zelenina, nejchutnější národní jídla stejného jména. Děti jezdí na výlety ve školních uniformách-plátěných pláštěnkách, v nichž se alespoň svým učitelkám neztratí.
Évora je městský klenot vnitrozemí, kde mají všechny styly od antiky po dnešek
Fado, niterný a často teskný zpěv, tryská z duše Portugalců a určitě vás nemine, do poutního místa Fátima přijede ročně 5 milionů lidí.
Vasco da Gama, nejslavnější objevitel, obeplul Afriku cestou do Indie a nyní leží v jeronýmském klášteře a jmenuje se po něm nejdelší evropský most (12,3 km) i největší supermarket u lisabonského výstaviště EXPA’98.
Hrady (Sintra, Leiria, Obidos atd.) jsou nepřehlédnutelné proto, že jich tu je skoro jako u nás, a jsou arabské i křestánské, opuštěné i přestavěné, hrdé a věčné.
Ines de Castro byla hrdinka příběhu o romantické lásce, zradě, smrti a hororovém „zmrtvýchvstání“, které se odehrály v polovině 14. století.
Jan, nejslavnější z panovníků toho jména, porazil roku 1385 Kastilce a zahájil éru rozkvětu země, které dal i syna Jindřicha Mořeplavce.
Karafiátová revoluce vyvrcholila 25. dubna 1974 a otevřela cestu od diktatury k demokracii.
Lisabon vás ohromí vzhledem, duchem i ruchem, tramvajema, dvěma obřími mosty, hradem, katedrálou i ocelovým výtahem do horního patra ulic.
Maurská architektura vpletla do gotických obouků a sloupů kamenná lana, řetězy a jiné námořnické propriety.
Náboženství provází celé dějiny portugalského státu, 70 % dnešních obyvatel jsou katolíci, země je plná nádherných sakrálních památek (Alcobaqa, Batalha).
Oceán je nejstarším portugalským božstvem, zdrojem života, pohybu i tragédií.
Pasteis de Belém jsou sladké moučníky plněné krémem a nelze jim odolat; pousadas zájezdní hostince, a dnes i elegantní hotely, třeba v bývalých hradech či klášterech.
Ryby a rybolov - druhý chléb a žně Portugalců.
Saudade, nevýslovný pocit touhy po něčem ztraceném či nenalezeném, odpovídá tiché melancholii země a lidí.
Tejo je řeka největší a nejslavnější, dělící Lisabon i celou zemi na sever a jih.
Univerzity a studenti udržují staré zvyky a rituály, třeba divoký majáles s pivním veselím, zmalovanými tvářemi a všeobecným kropením okolo stojících. je sice na severu, ale popíjí se všude, stejně jako vinho verde (zelené), za horkých dní a večerů osvěžující svou lehkostí.
Zemětřesení zničilo v roce 1775 jih země i hlavní město.
Mnoho dalších památek, zvuků a vůní, dojmů vám v Portugalsku určitě poplete hlavu. Možná si v Portugalsku najdete své vlastní favority, ale je jisté, že na ty výše uvedené nikdy nezapomenete.
A - jako Arabové. Hodně místních názvů a slov začínajících na a a mají arabský původ. Maurský vliv je i po staletích patrný v architektuře, kuchyni, hudbě a možná i v očích některých dívek. A jako Algarve (Al Gherb = západ), kde Atlantik omývá písčité pláže v sezóně plné turistů. A jako azulejos, malované kachlíky, zdobící skoro každý dům, palác, hrad, kostel. (Jak je asi lepili na zeď, že drží stovky let?) Abeceda Portugalska začíná na A, ale kde je jí konec?
Belém je lisabonská čtvrť s jeronýmským klášterem a slavnou Torre, věží, kolem níž odplouvali námořníci do neznáma (sama vypadá jako koráb) a k jejímž světlům se ti šťastnější vraceli.
Cataplana - kotlík, v němž se vaří maso, ryby, zelenina, nejchutnější národní jídla stejného jména. Děti jezdí na výlety ve školních uniformách-plátěných pláštěnkách, v nichž se alespoň svým učitelkám neztratí.
Évora je městský klenot vnitrozemí, kde mají všechny styly od antiky po dnešek
Fado, niterný a často teskný zpěv, tryská z duše Portugalců a určitě vás nemine, do poutního místa Fátima přijede ročně 5 milionů lidí.
Vasco da Gama, nejslavnější objevitel, obeplul Afriku cestou do Indie a nyní leží v jeronýmském klášteře a jmenuje se po něm nejdelší evropský most (12,3 km) i největší supermarket u lisabonského výstaviště EXPA’98.
Hrady (Sintra, Leiria, Obidos atd.) jsou nepřehlédnutelné proto, že jich tu je skoro jako u nás, a jsou arabské i křestánské, opuštěné i přestavěné, hrdé a věčné.
Ines de Castro byla hrdinka příběhu o romantické lásce, zradě, smrti a hororovém „zmrtvýchvstání“, které se odehrály v polovině 14. století.
Jan, nejslavnější z panovníků toho jména, porazil roku 1385 Kastilce a zahájil éru rozkvětu země, které dal i syna Jindřicha Mořeplavce.
Karafiátová revoluce vyvrcholila 25. dubna 1974 a otevřela cestu od diktatury k demokracii.
Lisabon vás ohromí vzhledem, duchem i ruchem, tramvajema, dvěma obřími mosty, hradem, katedrálou i ocelovým výtahem do horního patra ulic.
Maurská architektura vpletla do gotických obouků a sloupů kamenná lana, řetězy a jiné námořnické propriety.
Náboženství provází celé dějiny portugalského státu, 70 % dnešních obyvatel jsou katolíci, země je plná nádherných sakrálních památek (Alcobaqa, Batalha).
Oceán je nejstarším portugalským božstvem, zdrojem života, pohybu i tragédií.
Pasteis de Belém jsou sladké moučníky plněné krémem a nelze jim odolat; pousadas zájezdní hostince, a dnes i elegantní hotely, třeba v bývalých hradech či klášterech.
Ryby a rybolov - druhý chléb a žně Portugalců.
Saudade, nevýslovný pocit touhy po něčem ztraceném či nenalezeném, odpovídá tiché melancholii země a lidí.
Tejo je řeka největší a nejslavnější, dělící Lisabon i celou zemi na sever a jih.
Univerzity a studenti udržují staré zvyky a rituály, třeba divoký majáles s pivním veselím, zmalovanými tvářemi a všeobecným kropením okolo stojících. je sice na severu, ale popíjí se všude, stejně jako vinho verde (zelené), za horkých dní a večerů osvěžující svou lehkostí.
Zemětřesení zničilo v roce 1775 jih země i hlavní město.
Mnoho dalších památek, zvuků a vůní, dojmů vám v Portugalsku určitě poplete hlavu. Možná si v Portugalsku najdete své vlastní favority, ale je jisté, že na ty výše uvedené nikdy nezapomenete.
Nový Zéland - země Maorů
Budete-li na Zélandu mluvit o kiwi, budou si myslet, že mluvíte o Novozélanďanech (pojem Novozélanďan se zde prakticky neužívá). Když k tomuto slovu dáte příslušný kontext, teprve potom pochopí, že mluvíte o ptáku (kiwi-bird), a v případě, že řeknete „kiwi-fruit“, pochopí teprve, že máte na mysli ovoce.
Nový Zéland je pro Evropana patrně jeden z nejvzdálenějších koutů světa. Rozhodnete-li se tedy pro cestu do těchto končin, je prakticky jedno, vydáte-li se na východ, západ, sever, či jih. Všechny cesty na Zéland jsou přibližně stejně daleké, tedy HODNĚ daleké. Dříve než za jeden den letu v cíli nebudete. Ocitnete se v opačném ročním období a přesně o 12 hodin kupředu (takže si ani nemusíte seřizovat hodinky).
Na konci světa Nový Zéland je vlastně takový konec světa, a zároveň malý svět ve světě. Vždyť jen od nejbližší Austrálie musíte cestovat ještě 1600 kilometrů na jihovýchod!
Nový Zéland tvoří tři ostrovy - Severní, Jižní a Stewartův. Rozlohou je srovnatelný s Velkou Británií nebo Japonskem, avšak na rozdíl od nich tu žije přibližně 4,5 milionu obyvatel. Všude je tu dost místa. Největší koncentrace obyvatelstva je na Severním ostrově, kde je rovněž největší (a zároveň hlavni") město Auckland (přibližně s 1,5 milionem obyvatel).
Přibližně třetinu země tvoří přírodní rezervace, území nikým neporušené, uchráněné před všemi vlivy civilizace pro příští generace. Proto je Zéland oblíbeným cílem turistů. má teplejší, subtropické klima. Jižní ostrov je hornatější, a to především na západním pobřeží. Můžete zde vidět nevšední krajinu, v níž se velice rychle střídá klima přímořské s velehorským, překrásně zelené pastviny se zcela vyprahlou zemí. Všude - ať už na severu, nebo na jihu - se pasou ovce.
Ovce, podobně jako pták kivi, jsou jakýmsi národním zélandským zvířetem. Je jich všude plno.
Když mluvíme o kiwi - obyvatelích (název může někomu připadat pejorativní, Zélanďané se však k tomuto názvu hrdě hlásí), musíme rozlišovat původní obyvatelstvo, tedy Maory (kterých je okolo 8 %), a ostatní obyvatelstvo (pocházející ponejvíce z Anglie, Irska a Skotska). Objev Nového Zélandu se přičítá Ábelu Tasmanovi v 17. století. Teprve po něm sem dorazil v roce 1769 kapitán James Cook. Ten ostrovy obeplul a pak i popsal na mapě Tichomoří. Od té doby začalo evropské osídlování.
Maoři připluli na Zéland snad odkudsi z Východní Polynésie, přibližně v osmém století. Jejich společenství je dodnes společenstvím kmenovým. Maorské zvyky a rituály jsou na Zélandu velmi známé, neboť o maorské historii a mytologii se pečlivě učí již děti ve škole. A nejen to. Učí se také i maorštinu a předměty spojené s maorskou kulturou, s maorským cítěním. Pro nestranného pozorovatele je spojení distingované anglické kultury s divošsky naturalistickými rituály dosti bizarní.
Těžko lze zapomenout na neopakovatelné záběry zélandské televize, v nichž kultivované, seriózní profesorky střední školy učí své studenty zcela vážně Haku (bojový rituál, při němž se vyvalují oči, vyplazuje jazyk, řve se, co jen hrdlo stačí). A to vše se smrtelnou vážností a oddaností věci. Pravdou je, že Haka se užívá především pro zahájení rugbyových zápasů. Vypadá však dosti zvláštně, předvádějí-li to mladí Kiwi-rugbisté i před zahraničním publikem. Dokonce v Anglii se proti tomuto rituálu ohrazovali s tvrzením, že provokuje až příliš krutou agresivitu, která do sportu nepatří.
S maorskou kulturou se však ne všichni Kiwi zcela ztotožňují. Její razantní pronikání do škol a jistá „rasová“ nadřazenost, spočívající např. v tom, že, kdo je Maor, má lepší příležitost dostat se na střední, ale i na vysokou školu, mnohým Pakeha (tak nazývají Maoři bílé obyvatelstvo) začíná vadit. Těch však není mnoho, anebo se k tomu veřejně nepřiznávají.
K dalším privilegiím patří získání půdy, kterou určitý kmen Maorů označí jako původně jejich, a možnost prestižnějšího pracovního zařazení. Maoři jsou toho názoru, že jim byla jejich země v minulosti ukradena a teď přišel čas odvety. Paradoxní na tom je fakt, že na rozdíl od Ameriky, kde se kolonizátoři s indiány vůbec nebavili, jednoduše je vyhladili a zbytek zahnali do rezervací, na Zélandu byla situace zcela jiná. Tady anglická královna a Maoři uzavřeli v roce 1840 smlouvu, na jejímž základě se Zéland stal anglickou kolonií a kde je současně uzákoněno, že původní obyvatelstvo, Maoři, si ponechají veškerá práva, která dosud měli, a že jim bude zajištěna rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem.
Dnes naplnění tohoto zákona vypadá např. tak, že na rozdíl od Pakeha mohou Maoři lovit ryby, kde a kdy se jim zachce, a to bez patřičného rybářského povolení, neboť rybolov je jejich původním zdrojem obživy. Tyto ryby pak úspěšně prodávají, aniž by zaplatili jediný dolar daně. Šťastní to lidé!
Ale ať je to s Maory na Zélandu jakkoli podivné, je pravda, že jejich země, kterou původně nazvali „Aotearoa“, tj. „Země dlouhého bílého mraku“, je krásná a stojí za to se tam vydat a pobýt v panensky neporušené přírodě.
neděle 19. května 2013
Azurové pobřeží - Antibes
Žhavé paprsky slunce, pláže plné dobronzova opálených těl a nekonečná modř moře s bílými plachtami na obzoru - to je Azurové pobřeží. Komu by se nezatajil dech při představě dovolené na jihu Francie.
Azurové pobřeží není jen synonymem moře, slunce a sladkého nicnedělání. Je to také oblast pozoruhodného kulturního dědictví, oblast s řadou významných památek a míst, která stojí za to navštívit.
Členité pobřeží Cote d’Azur - Azurového pobřeží - tvoří linka měst od St.Tropez přes Cannes, Nice a Monte Carlo až k Mentonu na francouzko-italských hranicích. Asi uprostřed tohoto přímořského ráje leží městečko Antibes. Bylo založeno již v 5. století před naším letopočtem jako osada Antipolis v zálivu naproti osadě Nikaia - dnešní Nice.
Historické jádro je opevněno hradbami, které čarokrásné městečko chrání. Je plné úzkých kamenných uliček, provoněných květinami, rostoucími v kaskádách snad z každé volné skuliny.
Pevnostní bašta St. André, která se tyčí nad přístavem, byla přeměněna na archeologické muzeum, jež na svých exponátech dokumentuje více než dvoutisíciletou historii města. Při procházce křivolakými uličkami potkáte kouzelné malé domky i domečky se spoustou obchůdků, barů a restaurací. Odevšad na vás dýchne pohoda. Nelze se proto divit, že se do tohoto koutu Francie rádi uchylují umělci.
Přímo v Antibes nějaký čas žil a tvořil také Pablo Picasso. V jeho bývalém domě je dnes stálá expozice obrazů a objektů, doplněná množstvím autentických fotografií z umělcova života. Vyhlídka z tohoto místa na moře i na město je opravdu úžasná a inspirující.
Záplavy květin, které jsou pro město typické, tady nejsou náhodou. Okolí Antibes je totiž jedním z největších evropských středisek květinářství. Napočítali bychom asi 800 velkých skleníků, v nichž se pěstují, dnes prakticky průmyslovým způsobem, stovky druhů květin, zejména však karafiáty.a růže.
Za branami historického centra začíná oblast turistického ruchu. Mezi autokempinky a hotely, které v hojném počtu lemují pobřeží, byla zřízena mořská zoologická zahrada - Marineland, první svého druhu v Evropě. Nikdo by si neměl nechat ujít představení cvičených delfínů a kosatek. Roztomile na každého zapůsobí tulení ležérnost i zdánlivá nemotornost tučňáků. Určitě nezapomenutelným zážitkem je procházka pod hladinou akvária se žraloky. Pohladit si rejnoka také není obvyklé, ale tady se to smí. A když je slunce příliš dotěrné, nabízí se osvěžení ve sladké vodě přilehlého Aquaparku, klouzačky a bazény s gejzíry a bublinkami vrátí svěžest každému.
Pavilon motýlů uklidní oázou ticha, které poruší jen občas svým pohybem krokodýl či vodní želva. Pro nejmenší návštěvníky je lákavá návštěva pravé vesnické farmy. Tady se volně pohybuje řada zvířat. Můžete zde posvačit ve společnosti hus, kachen, slepic a kohoutů, nebo se projít mezi stádem koz. Projížďka na poníkovi je zdarma a děti si užijí své.
Ani golfoví nadšenci zde nepřijdou zkrátka. Mohou si zahrát několik jamek na hřišti vkusně protkaném nádhernými přírodními scenériemi s potůčky a vodopády.
Azurové pobřeží a přilehlý kraj Provence jsou známy také pěstováním levandule. Nedaleko od Antibes leží město Grasse, které je centrem výroby francouzských parfémů. K nejznámějším firmám, které zde sídlí, patří Galimard a Fragonard, obě s tradicí dlouhou 250 let.
Návštěvníci si mohou prohlédnout výrobní prostory a nakoupit vzorky těchto světoznámých parfémů. Pro zajímavost - asi čtyři desítky továrniček v Grasse a okolí zajišťují 60 % světové produkce parfémů. Proto zde bylo vybudováno v roce 1989 Mezinárodní muzeum parfumerie.
Co by to bylo za dovolenou bez kulinářských zážitků? Francouzská kuchyně patří mezi nejpestřejší na světě. Jídlo je ve Francii považováno za umělecké dílo a patří neodmyslitelně k obrazu francouzského jihu. Neochutnat alespoň špetičku dobrot z mořských ryb, lanýžů nebo neokusit jemné paštičky z husích či kachních jater by byl hřích.
Francie je ovšem světově proslulá také vínem. Rozmanitost druhů zde pěstovaných vín je velmi široká, počínaje obyčejnými stolními víny a konče tzv. Grand Cru Classé neboli víny první jakosti. Ochutnává se zde na jihu všude a hojně. Svou chutí dovedou vína k dokonalosti nejen každé jídlo, ale i návštěvu Azurového pobřeží. Tak tedy: Á votre santé! - Na vaše zdraví!
Azurové pobřeží není jen synonymem moře, slunce a sladkého nicnedělání. Je to také oblast pozoruhodného kulturního dědictví, oblast s řadou významných památek a míst, která stojí za to navštívit.
Členité pobřeží Cote d’Azur - Azurového pobřeží - tvoří linka měst od St.Tropez přes Cannes, Nice a Monte Carlo až k Mentonu na francouzko-italských hranicích. Asi uprostřed tohoto přímořského ráje leží městečko Antibes. Bylo založeno již v 5. století před naším letopočtem jako osada Antipolis v zálivu naproti osadě Nikaia - dnešní Nice.
Historické jádro je opevněno hradbami, které čarokrásné městečko chrání. Je plné úzkých kamenných uliček, provoněných květinami, rostoucími v kaskádách snad z každé volné skuliny.
Pevnostní bašta St. André, která se tyčí nad přístavem, byla přeměněna na archeologické muzeum, jež na svých exponátech dokumentuje více než dvoutisíciletou historii města. Při procházce křivolakými uličkami potkáte kouzelné malé domky i domečky se spoustou obchůdků, barů a restaurací. Odevšad na vás dýchne pohoda. Nelze se proto divit, že se do tohoto koutu Francie rádi uchylují umělci.
Přímo v Antibes nějaký čas žil a tvořil také Pablo Picasso. V jeho bývalém domě je dnes stálá expozice obrazů a objektů, doplněná množstvím autentických fotografií z umělcova života. Vyhlídka z tohoto místa na moře i na město je opravdu úžasná a inspirující.
Záplavy květin, které jsou pro město typické, tady nejsou náhodou. Okolí Antibes je totiž jedním z největších evropských středisek květinářství. Napočítali bychom asi 800 velkých skleníků, v nichž se pěstují, dnes prakticky průmyslovým způsobem, stovky druhů květin, zejména však karafiáty.a růže.
Za branami historického centra začíná oblast turistického ruchu. Mezi autokempinky a hotely, které v hojném počtu lemují pobřeží, byla zřízena mořská zoologická zahrada - Marineland, první svého druhu v Evropě. Nikdo by si neměl nechat ujít představení cvičených delfínů a kosatek. Roztomile na každého zapůsobí tulení ležérnost i zdánlivá nemotornost tučňáků. Určitě nezapomenutelným zážitkem je procházka pod hladinou akvária se žraloky. Pohladit si rejnoka také není obvyklé, ale tady se to smí. A když je slunce příliš dotěrné, nabízí se osvěžení ve sladké vodě přilehlého Aquaparku, klouzačky a bazény s gejzíry a bublinkami vrátí svěžest každému.
Pavilon motýlů uklidní oázou ticha, které poruší jen občas svým pohybem krokodýl či vodní želva. Pro nejmenší návštěvníky je lákavá návštěva pravé vesnické farmy. Tady se volně pohybuje řada zvířat. Můžete zde posvačit ve společnosti hus, kachen, slepic a kohoutů, nebo se projít mezi stádem koz. Projížďka na poníkovi je zdarma a děti si užijí své.
Ani golfoví nadšenci zde nepřijdou zkrátka. Mohou si zahrát několik jamek na hřišti vkusně protkaném nádhernými přírodními scenériemi s potůčky a vodopády.
Azurové pobřeží a přilehlý kraj Provence jsou známy také pěstováním levandule. Nedaleko od Antibes leží město Grasse, které je centrem výroby francouzských parfémů. K nejznámějším firmám, které zde sídlí, patří Galimard a Fragonard, obě s tradicí dlouhou 250 let.
Návštěvníci si mohou prohlédnout výrobní prostory a nakoupit vzorky těchto světoznámých parfémů. Pro zajímavost - asi čtyři desítky továrniček v Grasse a okolí zajišťují 60 % světové produkce parfémů. Proto zde bylo vybudováno v roce 1989 Mezinárodní muzeum parfumerie.
Co by to bylo za dovolenou bez kulinářských zážitků? Francouzská kuchyně patří mezi nejpestřejší na světě. Jídlo je ve Francii považováno za umělecké dílo a patří neodmyslitelně k obrazu francouzského jihu. Neochutnat alespoň špetičku dobrot z mořských ryb, lanýžů nebo neokusit jemné paštičky z husích či kachních jater by byl hřích.
Francie je ovšem světově proslulá také vínem. Rozmanitost druhů zde pěstovaných vín je velmi široká, počínaje obyčejnými stolními víny a konče tzv. Grand Cru Classé neboli víny první jakosti. Ochutnává se zde na jihu všude a hojně. Svou chutí dovedou vína k dokonalosti nejen každé jídlo, ale i návštěvu Azurového pobřeží. Tak tedy: Á votre santé! - Na vaše zdraví!
sobota 18. května 2013
Trinidad a Tobago - nejjižnější ostrovy Karibiku
Jemné písečné pláže, vysoké palmy, křišťálově průzračná voda hrající všemi odstíny modré a tyrkysové barvy, podivuhodné korálové útvary a hejna pestrobarevných rybek, zvlněná krajina pokrytá hustým deštným pralesem se spoustou šumících vodopádů a srdeční lidé - ostrovní stát v jižním Karibiku je tajným tipem všech skutečných znalců a požitkářů.
Kdo se jednou zúčastnil místního tradičního karnevalu, ví už naprosto přesně, co to znamená pořádně si užít života. Trinidad a Tobago jsou nejjižněji položenými ostrovy Karibiku. První a větší z nich je od pobřeží Venezuely vzdálen pouhých 10 kilometrů. Právě na něm se nachází hlavní město republiky Port of Spain, které je se svými 350 tisíci obyvateli zároveň největší metropolí Malých Antil.
Nádherný výhled na jedinečnou směsici kultur, ve které se zcela přirozeně střídají křesťanské kostely s mešitami a hinduistickými chrámy, nabízí Fort George. Port of Spain je ideálním výchozím bodem pro výlety do tropické krajiny Northern Range.
Nevysoké horské pásmo se táhne celou severní částí ostrova. Hustý deštný prales obklopený jemným mlžným závojem ukrývá ve svém nitru spoustu stříbřitých vodopádů a zrádných bažin. Bujnou vegetací porostlé vrcholky v pozadí dodávají severnímu pobřeží neopakovatelné kouzlo. Jedním z jeho nejkrásnějších úseků je Maracas Bay. Návštěvu ptačích rezervací Coaroni Bird Sanctuary a Wild Fowl Trust by do svého programu rozhodně měli zařadit všichni milovníci cizokrajných opeřenců. Ostrovy jsou domovem především plameňáků a šarlatových ibisů.
Přibližně 30 kilometrů severovýchodně od Trinidadu leží malý ostrůvek Tobago. Zdejší nádherné pláže a neproniknutelná džungle prý inspirovaly Daniela Defoe k sepsání proslulého Robinsona Crusoe. Jih ostrova s plážemi Pigeon Point a Buccoo Reef nelze popsat než jako malý po ráj. Na tom se shodnou zvlášť ti, kdo se s kyslíkovým přístrojem nebo šnorchlem vydají za krásami flóry a fauny korálových pobřeží.
Karneval na ostrově směle konkuruje proslulému karnevalu v Riu de Janeiru. Během oslav jsou všechny obchody zavřeny na několik západů a nekonečné oslavy se táhnou až do pozdních ranních hodin. Obzvláštním požitkem pro oko jsou fantastické masky a kostýmy křiklavých barev, které se pečlivě připravují po dobu téměř celého roku.
Hlavní položku na jídelním lístku tvoří pokrmy z ryb a darů moře, jako například matate (plněný krab) nebo batijol (nasolená ryba smíchaná se salátem). Kromě těchto specialit je zde ještě široká nabídka kuchyně čínské, indické a indonéské. Žízeň spolehlivě zažene osvěžující kokosové mléko nebo skvělé zázvorové pivo.
Kdo se jednou zúčastnil místního tradičního karnevalu, ví už naprosto přesně, co to znamená pořádně si užít života. Trinidad a Tobago jsou nejjižněji položenými ostrovy Karibiku. První a větší z nich je od pobřeží Venezuely vzdálen pouhých 10 kilometrů. Právě na něm se nachází hlavní město republiky Port of Spain, které je se svými 350 tisíci obyvateli zároveň největší metropolí Malých Antil.
Nádherný výhled na jedinečnou směsici kultur, ve které se zcela přirozeně střídají křesťanské kostely s mešitami a hinduistickými chrámy, nabízí Fort George. Port of Spain je ideálním výchozím bodem pro výlety do tropické krajiny Northern Range.
Nevysoké horské pásmo se táhne celou severní částí ostrova. Hustý deštný prales obklopený jemným mlžným závojem ukrývá ve svém nitru spoustu stříbřitých vodopádů a zrádných bažin. Bujnou vegetací porostlé vrcholky v pozadí dodávají severnímu pobřeží neopakovatelné kouzlo. Jedním z jeho nejkrásnějších úseků je Maracas Bay. Návštěvu ptačích rezervací Coaroni Bird Sanctuary a Wild Fowl Trust by do svého programu rozhodně měli zařadit všichni milovníci cizokrajných opeřenců. Ostrovy jsou domovem především plameňáků a šarlatových ibisů.
Přibližně 30 kilometrů severovýchodně od Trinidadu leží malý ostrůvek Tobago. Zdejší nádherné pláže a neproniknutelná džungle prý inspirovaly Daniela Defoe k sepsání proslulého Robinsona Crusoe. Jih ostrova s plážemi Pigeon Point a Buccoo Reef nelze popsat než jako malý po ráj. Na tom se shodnou zvlášť ti, kdo se s kyslíkovým přístrojem nebo šnorchlem vydají za krásami flóry a fauny korálových pobřeží.
Karneval na ostrově směle konkuruje proslulému karnevalu v Riu de Janeiru. Během oslav jsou všechny obchody zavřeny na několik západů a nekonečné oslavy se táhnou až do pozdních ranních hodin. Obzvláštním požitkem pro oko jsou fantastické masky a kostýmy křiklavých barev, které se pečlivě připravují po dobu téměř celého roku.
Hlavní položku na jídelním lístku tvoří pokrmy z ryb a darů moře, jako například matate (plněný krab) nebo batijol (nasolená ryba smíchaná se salátem). Kromě těchto specialit je zde ještě široká nabídka kuchyně čínské, indické a indonéské. Žízeň spolehlivě zažene osvěžující kokosové mléko nebo skvělé zázvorové pivo.
Památky Vilniusu
Půvab Vilniusu nespočívá jen v četných stavebních památkách, ale i v jeho malebné poloze na soutoku dvou řek, který dodnes střeží mohutná hradební věž knížete Gediminase, zakladatele města. Tento pradávný symbol litevské suverenity se tyčí na nevysokém zalesněném pahorku a tvoří neodmyslitelnou součást panoramatu starého Vilniusu. Kdo nelituje trochu námahy a vyšlápne nejen kopec, ale i pár schodů až na ochoz bašty, bude odměněn kouzelným pohledem na spleť úzkých středověkých uliček, které v sobě ukrývají spoustu paláců a kostelů.
Pod hradebním vrchem, na rozlehlém náměstí se štíhlou zvonicí a majestátní bílou katedrálou, se nachází symbolické „srdce“ Litvy. Zde, podobně jako na našem Václavském náměstí, probíhaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let manifestace za nezávislost Litvy.
Jenže tady to zdaleka nebylo tak sametové, protože Moskva se jen tak nechtěla vzdát území, které po dohodě s Němci zabrala již v roce 1939. Napjatá situace se vyhrotila počátkem roku 1991, kdy bylo při obraně televizní věže zastřeleno čtrnáct civilistů. Následovalo celonárodní referendum, při němž se drtivá většina obyvatel vyslovila pro odtržení od Sovětského svazu. Litva se tak stala prvním nezávislým pobaltským státem. Nicméně trvalo ještě dva a půl roku, než zemi opustil poslední sovětský voják.
V uličkách starého Vilniusu život pulzuje na plné obrátky a je stále na co koukat. Zásluhu na tomto ruchu má určitě i zdejší starobylá univerzita, respektive její studenti. Rozsáhlý komplex budov s dvanácti dvory, kostelem, zvonicí, observatoří i vzácnou knihovnou se na přelomu tisíciletí dočkal rozsáhlých oprav. I nejstarší univerzita východní Evropy si u příležitosti oslav 420 let svého trvání dopřála i zbrusu novou fasádu (r.1999). V jejím těsném sousedství se nachází prezidentský palác, kdysi sídlo biskupa.
Ačkoliv se na první pohled zdá, že většina domů je už opravena, zedníci budou mít ve Vilniusu ještě hodně práce. Nutno však přiznat, že se tu ale nezahálí. Historické jádro bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což rozhodně městu přineslo nejen finanční dotace na opravy, ale zároveň sem bude přijíždět i čím dál více turistů a s nimi ruku v ruce i další peníze.
Litva, v minulostí silně ovlivňovaná Polskem, byla vždy především katolická. A ačkoliv zde křesťanství bylo přijato až koncem 14. století, velký počet kostelů svědčí o tom, že toto „zpoždění“ bylo v následujících staletích dohnáno. Kromě již zmíněné katedrály s hroby polských a litevských králů stojí za pozornost gotický kostel svaté Anny, o kterém Napoleon při dobytí Vilniusu prohlásil, že pokud by mohl, přenesl by jej na dlani do Paříže.
Pro litevský lid je však důležitější mnohem skromnější svatyně, umístěná v Bráně ranních červánků. Jediná dochovaná brána z původního městského opevnění chrání ve svém středu vzácný mariánský obraz, ke kterému každoročně putují tisíce věřících z Litvy i z Polska. Už zdaleka za velkým proskleným oknem brány spatříte tvář černé madony, věnčenou zlatém, stříbrem a jantarem. Po celý den po strmém schodišti přicházejí lidé do malé kapličky, přinášejí květiny, rozžíhají svíce a v pokoře poklekají. Stěny kaple jsou doslova posety stříbrnými srdíčky, která sem odedávna přinášejí věřící jako dík za prokázaná dobrodiní.
V Evropském parku, vzdáleném asi dvacet kilometrů severně od Vilniusu, uprostřed borových lesů vzniká od roku 1993 sochařská galerie pod širým nebem. Svými díly ji postupně obohacují výtvarníci z celého světa a v jednom lesním zákoutí si pro svůj monumentální projekt připravil podstavec i náš sochař Aleš Veselý.
Kromě těchto děl zde však najdeme i nenápadný žulový jehlan, který označuje přesný geografický střed Evropy. Možná, že pro nás Čechy, kteří si odjakživa myslíme, že na tento střed, byť jen symbolický, máme právo my, to bude tak trochu překvapením.
Pod hradebním vrchem, na rozlehlém náměstí se štíhlou zvonicí a majestátní bílou katedrálou, se nachází symbolické „srdce“ Litvy. Zde, podobně jako na našem Václavském náměstí, probíhaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let manifestace za nezávislost Litvy.
Jenže tady to zdaleka nebylo tak sametové, protože Moskva se jen tak nechtěla vzdát území, které po dohodě s Němci zabrala již v roce 1939. Napjatá situace se vyhrotila počátkem roku 1991, kdy bylo při obraně televizní věže zastřeleno čtrnáct civilistů. Následovalo celonárodní referendum, při němž se drtivá většina obyvatel vyslovila pro odtržení od Sovětského svazu. Litva se tak stala prvním nezávislým pobaltským státem. Nicméně trvalo ještě dva a půl roku, než zemi opustil poslední sovětský voják.
V uličkách starého Vilniusu život pulzuje na plné obrátky a je stále na co koukat. Zásluhu na tomto ruchu má určitě i zdejší starobylá univerzita, respektive její studenti. Rozsáhlý komplex budov s dvanácti dvory, kostelem, zvonicí, observatoří i vzácnou knihovnou se na přelomu tisíciletí dočkal rozsáhlých oprav. I nejstarší univerzita východní Evropy si u příležitosti oslav 420 let svého trvání dopřála i zbrusu novou fasádu (r.1999). V jejím těsném sousedství se nachází prezidentský palác, kdysi sídlo biskupa.
Ačkoliv se na první pohled zdá, že většina domů je už opravena, zedníci budou mít ve Vilniusu ještě hodně práce. Nutno však přiznat, že se tu ale nezahálí. Historické jádro bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což rozhodně městu přineslo nejen finanční dotace na opravy, ale zároveň sem bude přijíždět i čím dál více turistů a s nimi ruku v ruce i další peníze.
Litva, v minulostí silně ovlivňovaná Polskem, byla vždy především katolická. A ačkoliv zde křesťanství bylo přijato až koncem 14. století, velký počet kostelů svědčí o tom, že toto „zpoždění“ bylo v následujících staletích dohnáno. Kromě již zmíněné katedrály s hroby polských a litevských králů stojí za pozornost gotický kostel svaté Anny, o kterém Napoleon při dobytí Vilniusu prohlásil, že pokud by mohl, přenesl by jej na dlani do Paříže.
Pro litevský lid je však důležitější mnohem skromnější svatyně, umístěná v Bráně ranních červánků. Jediná dochovaná brána z původního městského opevnění chrání ve svém středu vzácný mariánský obraz, ke kterému každoročně putují tisíce věřících z Litvy i z Polska. Už zdaleka za velkým proskleným oknem brány spatříte tvář černé madony, věnčenou zlatém, stříbrem a jantarem. Po celý den po strmém schodišti přicházejí lidé do malé kapličky, přinášejí květiny, rozžíhají svíce a v pokoře poklekají. Stěny kaple jsou doslova posety stříbrnými srdíčky, která sem odedávna přinášejí věřící jako dík za prokázaná dobrodiní.
V Evropském parku, vzdáleném asi dvacet kilometrů severně od Vilniusu, uprostřed borových lesů vzniká od roku 1993 sochařská galerie pod širým nebem. Svými díly ji postupně obohacují výtvarníci z celého světa a v jednom lesním zákoutí si pro svůj monumentální projekt připravil podstavec i náš sochař Aleš Veselý.
Kromě těchto děl zde však najdeme i nenápadný žulový jehlan, který označuje přesný geografický střed Evropy. Možná, že pro nás Čechy, kteří si odjakživa myslíme, že na tento střed, byť jen symbolický, máme právo my, to bude tak trochu překvapením.
středa 8. května 2013
Bretaň - drsná kráska
Bretaň, tajuplná země na pobřeží Atlantiku, opředená starodávnými keltskými legendami, patří sice již pomalu pět set let k Francii, nicméně svým drsným charakterem připomíná spíše Irsko či Skotsko. Nehybné siluety záhadných megalitů, starobylá města, vesnice, bohatě zdobené kalvárie a romanticky členité pobřeží s mnoha ostrůvky tvoří neopakovatelnou atmosféru, která každoročně láká mnoho návštěvníků. Jako by se tu po celá staletí nic nezměnilo a zůstávalo jen to hlavní: moře, skály a věčný boj o přežití.
Lidé obývající tuto bouřemi zmítanou výspu jsou hrdí a pracovití, mají silný smysl pro národní identitu a věrně se drží svých tradic a kultury. Paříž se sice kdysi snažila toto svérázné kulturní povědomí tvrdě potlačit, nicméně nakonec se v šedesátých letech svého úsilí vzdala. Dnes, kdy si studenti mohou volit bretonštinu jako maturitní předmět, se zdá neuvěřitelné, že bývaly doby, kdy ve školách visel nápis: ,,Zákaz plivati na zem a mluviti bretonsky" a žáci byli trestáni za každé bretonské slovo, které jim uklouzlo.
V běžném životě však postupně tento starý keltský jazyk vymírá a moderní doba přinesla radikální změny i v celé, odedávna chudé zemědělské Bretani. Bída odtud definitivně zmizela a do skromného venkovského života vtrhlo moderní oblečení, auta, nábytek a hudba. S tím ovšem odešla i velká část tradiční barvité lidové kultury.
Posledních dvacet let se ale objevila mezi mladými lidmi snaha oživit tradiční kulturu a vznikla řada tanečních i hudebních folklorních souborů, jejichž představení se těší především velké pozornosti turistů.Nejsou to sice žádní profesionálové dokonalého vzhledu se strnulými úsměvy, ale amatéři v pravém slova smyslu, kteří své vystoupení prožívali s plným nasazením, ale zároveň byli uvolnění, a i když sem tam dělali chyby, vypadali ve svých národních krojích a za doprovodu svižné bretaňské hudby nesmírně vznešeně.
Velikou atrakcí však bývají především tradiční bretaňské poutě pardon na počest nejrůznějších místních světců. Konají se i v malých vesničkách a ženy si při této slavnostní příležitosti nasazují proslulé bretonské škrobené krajkové čepce. Bretonci jsou už dnes méně nábožensky založení, než bývali, ale přesto je návštěvnost mší dvojnásobná, než je francouzský průměr. O jejich bohaté náboženské minulosti svědčí i četné kříže podél cest, posvátné prameny a bohatě zdobené kamenné kalvárie, opravdové skvosty sochařského umění.
Bretaň byla osídlena již v dávných dobách a dodnes je doslova poseta nejrůznějšími megalitickými památkami, jejichž stáří se odhaduje na více než šest tisíc let. Dříve se soudilo, že je vytvořili Keltové, dnes víme, že jsou prokazatelně staršího původu. Keltové však jako jediní znali jejich tajemství a využívali je pro své vlastní druidské rituály. Je zvláštní, že se vůbec dochovaly. Místní obyvatelé k nim většinou pociťovali úctu a strach jim nedovolil použít je na stavby svých domků.
Dnešní davy turistů jsou však daleko otrlejší, takže nejpopulárnější pole menhirů u města Carnac bylo oploceno a milovníci romantiky musejí vyrazit jinam. V Bretani je naštěstí rozhodně kam. Snad žádný návštěvník ale neodolá divoké a podmanivé kráse zdejšího pobřeží, které v délce tří tisíc kilometrů zdobí bretaňský poloostrov jako nádherná královská koruna. Nekonečný oceán, roztancované bárky v malebných mořských zálivech, strmé útesy padající střemhlav do Atlantiku, ostražitě blikající majáky, hadovité cesty lemující pobřeží a vedoucí purpurovým vřesem, pláže s jemným pískem; zkrátka kdo jednou do těchto končin zavítá, bude už navždy váben zpět.
O umělcích to platí možná dvojnásob, a tak není divu, že zde mnozí z nich hledali inspiraci. Ve třicátých letech sem často zajížděl i Jan Zrzavý a svůj vřelý vztah ke zdejšímu kraji vyjadřují nejen jeho obrazy, ale i tato slova: „Poznal jsem Bretaň vážnou, monumentální, baladickou. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti s chudičkou vegetaci a obrovitými balvany, ze všech stran ohlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit. Všichni Češi milují Bretaň a cítí se v ní jako doma. Je to snad keltská krev původních obyvatel Čech, proudící v našich žilách?"
Každý, kdo se vypraví do Bretaně s otevřenýma očima i srdcem, musí s těmito řádky vřele souhlasit.
Lidé obývající tuto bouřemi zmítanou výspu jsou hrdí a pracovití, mají silný smysl pro národní identitu a věrně se drží svých tradic a kultury. Paříž se sice kdysi snažila toto svérázné kulturní povědomí tvrdě potlačit, nicméně nakonec se v šedesátých letech svého úsilí vzdala. Dnes, kdy si studenti mohou volit bretonštinu jako maturitní předmět, se zdá neuvěřitelné, že bývaly doby, kdy ve školách visel nápis: ,,Zákaz plivati na zem a mluviti bretonsky" a žáci byli trestáni za každé bretonské slovo, které jim uklouzlo.
V běžném životě však postupně tento starý keltský jazyk vymírá a moderní doba přinesla radikální změny i v celé, odedávna chudé zemědělské Bretani. Bída odtud definitivně zmizela a do skromného venkovského života vtrhlo moderní oblečení, auta, nábytek a hudba. S tím ovšem odešla i velká část tradiční barvité lidové kultury.
Posledních dvacet let se ale objevila mezi mladými lidmi snaha oživit tradiční kulturu a vznikla řada tanečních i hudebních folklorních souborů, jejichž představení se těší především velké pozornosti turistů.Nejsou to sice žádní profesionálové dokonalého vzhledu se strnulými úsměvy, ale amatéři v pravém slova smyslu, kteří své vystoupení prožívali s plným nasazením, ale zároveň byli uvolnění, a i když sem tam dělali chyby, vypadali ve svých národních krojích a za doprovodu svižné bretaňské hudby nesmírně vznešeně.
Velikou atrakcí však bývají především tradiční bretaňské poutě pardon na počest nejrůznějších místních světců. Konají se i v malých vesničkách a ženy si při této slavnostní příležitosti nasazují proslulé bretonské škrobené krajkové čepce. Bretonci jsou už dnes méně nábožensky založení, než bývali, ale přesto je návštěvnost mší dvojnásobná, než je francouzský průměr. O jejich bohaté náboženské minulosti svědčí i četné kříže podél cest, posvátné prameny a bohatě zdobené kamenné kalvárie, opravdové skvosty sochařského umění.
Bretaň byla osídlena již v dávných dobách a dodnes je doslova poseta nejrůznějšími megalitickými památkami, jejichž stáří se odhaduje na více než šest tisíc let. Dříve se soudilo, že je vytvořili Keltové, dnes víme, že jsou prokazatelně staršího původu. Keltové však jako jediní znali jejich tajemství a využívali je pro své vlastní druidské rituály. Je zvláštní, že se vůbec dochovaly. Místní obyvatelé k nim většinou pociťovali úctu a strach jim nedovolil použít je na stavby svých domků.
Dnešní davy turistů jsou však daleko otrlejší, takže nejpopulárnější pole menhirů u města Carnac bylo oploceno a milovníci romantiky musejí vyrazit jinam. V Bretani je naštěstí rozhodně kam. Snad žádný návštěvník ale neodolá divoké a podmanivé kráse zdejšího pobřeží, které v délce tří tisíc kilometrů zdobí bretaňský poloostrov jako nádherná královská koruna. Nekonečný oceán, roztancované bárky v malebných mořských zálivech, strmé útesy padající střemhlav do Atlantiku, ostražitě blikající majáky, hadovité cesty lemující pobřeží a vedoucí purpurovým vřesem, pláže s jemným pískem; zkrátka kdo jednou do těchto končin zavítá, bude už navždy váben zpět.
O umělcích to platí možná dvojnásob, a tak není divu, že zde mnozí z nich hledali inspiraci. Ve třicátých letech sem často zajížděl i Jan Zrzavý a svůj vřelý vztah ke zdejšímu kraji vyjadřují nejen jeho obrazy, ale i tato slova: „Poznal jsem Bretaň vážnou, monumentální, baladickou. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti s chudičkou vegetaci a obrovitými balvany, ze všech stran ohlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit. Všichni Češi milují Bretaň a cítí se v ní jako doma. Je to snad keltská krev původních obyvatel Čech, proudící v našich žilách?"
Každý, kdo se vypraví do Bretaně s otevřenýma očima i srdcem, musí s těmito řádky vřele souhlasit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)