Půvab Vilniusu nespočívá jen v četných stavebních památkách, ale i v jeho malebné poloze na soutoku dvou řek, který dodnes střeží mohutná hradební věž knížete Gediminase, zakladatele města. Tento pradávný symbol litevské suverenity se tyčí na nevysokém zalesněném pahorku a tvoří neodmyslitelnou součást panoramatu starého Vilniusu. Kdo nelituje trochu námahy a vyšlápne nejen kopec, ale i pár schodů až na ochoz bašty, bude odměněn kouzelným pohledem na spleť úzkých středověkých uliček, které v sobě ukrývají spoustu paláců a kostelů.
Pod hradebním vrchem, na rozlehlém náměstí se štíhlou zvonicí a majestátní bílou katedrálou, se nachází symbolické „srdce“ Litvy. Zde, podobně jako na našem Václavském náměstí, probíhaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let manifestace za nezávislost Litvy.
Jenže tady to zdaleka
nebylo tak sametové, protože Moskva se jen tak nechtěla vzdát území, které po dohodě s Němci zabrala již v roce 1939. Napjatá situace se vyhrotila počátkem roku 1991, kdy bylo při obraně televizní věže zastřeleno čtrnáct civilistů. Následovalo celonárodní referendum, při němž se drtivá většina obyvatel vyslovila pro odtržení od Sovětského svazu. Litva se tak stala prvním nezávislým pobaltským státem. Nicméně trvalo ještě dva a půl roku, než zemi opustil poslední sovětský voják.
V uličkách starého Vilniusu život pulzuje na plné obrátky a je stále na co koukat. Zásluhu na tomto ruchu má určitě i zdejší starobylá univerzita, respektive její studenti. Rozsáhlý komplex budov s dvanácti dvory, kostelem, zvonicí, observatoří i vzácnou knihovnou se na přelomu tisíciletí dočkal rozsáhlých oprav. I nejstarší univerzita východní Evropy si u příležitosti oslav 420 let svého trvání dopřála i zbrusu novou fasádu (r.1999). V jejím těsném sousedství se nachází prezidentský palác, kdysi sídlo biskupa.
Ačkoliv se na první pohled zdá, že většina domů je už opravena, zedníci budou mít ve Vilniusu ještě hodně práce. Nutno však přiznat, že se tu ale nezahálí. Historické jádro bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což rozhodně městu přineslo nejen finanční dotace na opravy, ale zároveň sem bude přijíždět i čím dál více turistů a s nimi ruku v ruce i další peníze.
Litva, v minulostí silně ovlivňovaná Polskem, byla vždy především katolická. A ačkoliv zde křesťanství bylo přijato až koncem 14. století, velký počet kostelů svědčí o tom, že toto „zpoždění“ bylo v následujících staletích dohnáno. Kromě již zmíněné katedrály s hroby polských a litevských králů stojí za pozornost gotický kostel svaté Anny, o kterém Napoleon při dobytí Vilniusu prohlásil, že pokud by mohl, přenesl by jej na dlani do Paříže.
Pro litevský lid je však důležitější mnohem skromnější svatyně, umístěná v Bráně ranních červánků. Jediná dochovaná brána z původního městského opevnění chrání ve svém středu vzácný mariánský obraz, ke kterému každoročně putují tisíce věřících z Litvy i z Polska.
Už zdaleka za velkým proskleným oknem brány spatříte tvář černé madony, věnčenou zlatém, stříbrem a jantarem. Po celý den po strmém schodišti přicházejí lidé do malé kapličky, přinášejí květiny, rozžíhají svíce a v pokoře poklekají. Stěny kaple jsou doslova posety stříbrnými srdíčky, která sem odedávna přinášejí věřící jako dík za prokázaná dobrodiní.
V Evropském parku, vzdáleném asi dvacet kilometrů severně od Vilniusu, uprostřed borových lesů vzniká od roku 1993 sochařská galerie pod širým nebem. Svými díly ji postupně obohacují výtvarníci z celého světa a v jednom lesním zákoutí si pro svůj monumentální projekt připravil podstavec i náš sochař Aleš Veselý.
Kromě těchto děl zde však najdeme i nenápadný žulový jehlan, který označuje přesný geografický střed Evropy. Možná, že pro nás Čechy, kteří si odjakživa myslíme, že na tento střed, byť jen symbolický, máme právo my, to bude tak trochu překvapením.
