pondělí 27. května 2013

Historie Portugalska - země galského kohouta

V jejich žilách se mísí krev původního iberského obyvatelstva, Keltů, Féničanů, Mykéňanů, Kartaginců, Římanů, Germánů a Maurů, na nichž svou zemi vybojovali zpět v průběhu 9.-13. století. Především však v nich koluje krev svobody. Obyvatelé Portugalska si jí váží víc než čehokoli jiného. Není divu. Nejprve svou zemi vybojovali po částech zpět na Maurech, a když zemřel poslední portugalský král z burgundské dynastie, uhájili jí i svobodu (s výjimkou šedesátileté nadvlády Španělů na přelomu 16. a 17. stol.) na příštích osm set let.
V bitvě u Aljubarroty roku 1385 zvítězili nad Španěly díky malé lsti. V jedné z hospůdek vyslechl totiž portugalský voják rozhovor popíjejících Španělů, že budou bojovat jen do chvíle, kdy kohout zakokrhá. Když se pak v bitvě dostalo čtyřnásobně menší portugalské vojsko do úzkých, vzpomněl si na onen rozhovor a zakokrhal. Španělé v panice prchli. Tak vstoupil kohout do portugalské historie poprvé.

Krátce nato nastaly Portugalsku zlaté časy, jež obohatily nejen krále, ale především architekturu. Portugalci, kdysi vystrčení na „kraj světa“, si díky navigátorské technice, karavelám a odvaze svých námořníků připojili na svých objevítelských cestách Madeiru, Azory, Brazílii aj. bohatá naleziště. Král Manuel I. se rázem stal nejzámožnějším evropským panovníkem. Diky němu se pak zrodil manuelský sloh s typickými prvky - důkazy objevů zámořských výprav.

Nejznámější z nich obdivují turisté v klášterním komplexu Batalha (tedy „bitva“). Postaven byl na památku vítězství, ke kterému nedaleko odtud dopomohlo kohoutí kokrhání. Majestátní, medově zbarvený vápencový chrám s desítkami malebných věžiček a sochami svatých je proslulý kaplí, v níž bok po boku spočívají na sněhobílém sarkofágu král Jan I. Aviský (vítěz od Aljubarroty) a jeho žena Filipa z Lancasteru, i křížovou chodbou s filigránsky zdobenými arkádami, kašnou či unikátním Kapitulním sálem s impozantní klenbou.

Vrcholem jsou pak Nedokončené kaple. Slunce pronikající sem neuzavřenou střechou nasvěcuje exotické kamenné ozdoby obrovského portálu - šneky, ananasy, palmové ratolesti, květiny a cizokrajné ptáky. Klášter ležící severně od Lisabonu by si návštěvník hlavního města neměl nechat ujít.

Máte-li rádi legendy, neměli byste minout blízký cisterciácký klášter Alcobaca s největším kostelem v zemi, umně zdobenou kaplí a originální kuchyní obloženou typickými azulejos, modrobílými kachlíky, a protékajícím pramenem. V refektáři si zkuste, zda byste „prošli“ prubířským kamenem. Pokud vám některá část těla zabrání v průchodu speciálními dveřmi, buďte rádi, že nežijete mezi mnichy, nedostali byste totiž najíst.

Srdceryvná legenda se váže k alabastrovým náhrobkům krále Pedra I. a Inés de Castro. S touto dvorní dámou své španělské manželky se prý Pedro tajně oženil a ona mu povila dvě děti. Na příkaz jeho otce však byla zavražděna. Po svém nástupu na trůn ji nechal Pedro exhumovat, obléci do purpurových šatů a celý dvůr přiměl, aby jí políbil ruku. V Alcobace jí pak vybudoval nádherný náhrobek a sám leží naproti ní, aby, až se jednou vzbudí a posadí, spatřili jeden druhého.

Kdo se ještě nenabažil architektonických lahůdek, může se cestou do Lisabonu zastavit v opevněném městečku Óbidos. Není divu, že bývalo věnováno portugalským královnám. Jeho pitoreskní uličky připomínající tu pražskou Zlatou, středověkou kamennou dlažbou a starým hradem přestavěným na hotel vás zcela pohltí, dokud vůně linoucí se ze stylových hospůdek nepodráždí vaše chutové buňky.

Po osvěžení můžete pokračovat ke gigantickému klasicistnímu palácovému a klášternímu komplexu Mafra. Kdo dá přednost nejkrásnější ukázce manuelského slohu, zamíří do fascinujícího hradního komplexu templářských rytířů v Tomaru vládnoucímu krajině ze zalesněného vrchu a nechá se okouzlit oknem kaple lemovaným námořními motivy vytesanými do vápence.

Po stopách slavných osobností se vydejte do Sintry. Místní palác se dvěma atypickými kónickými komíny sloužil coby královské letní sídlo, kromě mimořádně bohaté sbírky azulejos návštěvníky překvapí i Sálem strak. Ty tu nechal král Jan I. vymalovat na stropě poté, co zde políbil jednu z dvorních dam, což ostatní hbitě vyštěbetaly celému dvoru. Městečko samo pak lord Byron označil za pozemský ráj.
Výstřední přezdobeností vás pak na protějším kopci ohromí Palácio da Pena, bláznivá směsice gotického, manuelského, renesančního a maurského stylu z poloviny 19. stol. Tamní interiér by bohatě zásobil dva tři zámky. Srdce návštěvníka z Čech zaplesá nad lustrem z českého skla, byť (jako celý zámek) až kýčovitě přezdobeným.

Sintra stejně jako Estoril (kde je jedno z osmi kasin v zemi) a půvabné rybářské městečko Cascais jsou rezidenčními místy šlechty a bohatších vrstev. Ze Sintry je to jen coby kamenem dohodil na nejzazší výběžek Evropy, Cabo da Roca (ze Sintry sem jezdí MHD). Na skalnatém útesu tyčícím se 120 metrů nad bouřícím oceánem se ocitnete v místech, kde, slovy básníka: země končí a moře začíná...

S Lisabonem je to jednoduché - buď si ho zamilujete na první pohled, nebo nikdy. Město na sedmi vyvýšeninách, z nichž každá má svou atmosféru, má sympaticky provinční charakter. Strmé, úzké a hrbolaté středověké uličky střídají geometricky řešené velkorysé třídy se stejně vysokými domy shodných fasád. Ty tu byly postaveny po velkém zemětřesení v 18. stol. z bohatství, jež získala země z kolonií. Vyrazíte-li z Obchodního náměstí, kde se vykládaly všechny cennosti dovezené dobyvateli z cest, můžete zamířit kterýmkoli směrem - a všude najdete pozoruhodné stavby: nádraží Rossio má vchod v manuelském stylu, románskou katedrálu, klášter Madre de Deus (Muzeum kachlíků), Park národů, kde se konalo Expo 1998...

Až vás stovky půvabů metropole protkané parky unaví, ponořte se do uklidňujících hlubin obřího Oceanária. Nebo vychutnejte podvečer v některé restauraci s přátelskými a kosmopolitními obyvateli této přívětivé země, v jejichž domech či obchodech jistě najdete místní symbol čestnosti a pravdomluvnosti - kohouta. Pověst praví, že kdysi byl chudý poutník pomáhající při přípravě slavnosti obviněn z krádeže příborů. Nekradl jsem, zvolal, jako že ten pečený kohout vstane a zakokrhá. I stalo se....