Nový Zéland - země Maorů

Budete-li na Zélandu mluvit o kiwi, budou si myslet, že mluvíte o Novozélanďanech (pojem Novozélanďan se zde prakticky neužívá). Když k tomuto slovu dáte příslušný kontext, teprve potom pochopí, že mluvíte o ptáku (kiwi-bird), a v případě, že řeknete „kiwi-fruit“, pochopí teprve, že máte na mysli ovoce.

Nový Zéland je pro Evropana patrně jeden z nejvzdálenějších koutů světa. Rozhodnete-li se tedy pro cestu do těchto končin, je prakticky jedno, vydáte-li se na východ, západ, sever, či jih. Všechny cesty na Zéland jsou přibližně stejně daleké, tedy HODNĚ daleké. Dříve než za jeden den letu v cíli nebudete. Ocitnete se v opačném ročním období a přesně o 12 hodin kupředu (takže si ani nemusíte seřizovat hodinky).

Na konci světa Nový Zéland je vlastně takový konec světa, a zároveň malý svět ve světě. Vždyť jen od nejbližší Austrálie musíte cestovat ještě 1600 kilometrů na jihovýchod!

Nový Zéland tvoří tři ostrovy - Severní, Jižní a Stewartův. Rozlohou je srovnatelný s Velkou Británií nebo Japonskem, avšak na rozdíl od nich tu žije přibližně 4,5 milionu obyvatel. Všude je tu dost místa. Největší koncentrace obyvatelstva je na Severním ostrově, kde je rovněž největší (a zároveň hlavni") město Auckland (přibližně s 1,5 milionem obyvatel).

Přibližně třetinu země tvoří přírodní rezervace, území nikým neporušené, uchráněné před všemi vlivy civilizace pro příští generace. Proto je Zéland oblíbeným cílem turistů. má teplejší, subtropické klima. Jižní ostrov je hornatější, a to především na západním pobřeží. Můžete zde vidět nevšední krajinu, v níž se velice rychle střídá klima přímořské s velehorským, překrásně zelené pastviny se zcela vyprahlou zemí. Všude - ať už na severu, nebo na jihu - se pasou ovce.
Ovce, podobně jako pták kivi, jsou jakýmsi národním zélandským zvířetem. Je jich všude plno.

Když mluvíme o kiwi - obyvatelích (název může někomu připadat pejorativní, Zélanďané se však k tomuto názvu hrdě hlásí), musíme rozlišovat původní obyvatelstvo, tedy Maory (kterých je okolo 8 %), a ostatní obyvatelstvo (pocházející ponejvíce z Anglie, Irska a Skotska). Objev Nového Zélandu se přičítá Ábelu Tasmanovi v 17. století. Teprve po něm sem dorazil v roce 1769 kapitán James Cook. Ten ostrovy obeplul a pak i popsal na mapě Tichomoří. Od té doby začalo evropské osídlování.

Maoři připluli na Zéland snad odkudsi z Východní Polynésie, přibližně v osmém století. Jejich společenství je dodnes společenstvím kmenovým. Maorské zvyky a rituály jsou na Zélandu velmi známé, neboť o maorské historii a mytologii se pečlivě učí již děti ve škole. A nejen to. Učí se také i maorštinu a předměty spojené s maorskou kulturou, s maorským cítěním. Pro nestranného pozorovatele je spojení distingované anglické kultury s divošsky naturalistickými rituály dosti bizarní.

Těžko lze zapomenout na neopakovatelné záběry zélandské televize, v nichž kultivované, seriózní profesorky střední školy učí své studenty zcela vážně Haku (bojový rituál, při němž se vyvalují oči, vyplazuje jazyk, řve se, co jen hrdlo stačí). A to vše se smrtelnou vážností a oddaností věci. Pravdou je, že Haka se užívá především pro zahájení rugbyových zápasů. Vypadá však dosti zvláštně, předvádějí-li to mladí Kiwi-rugbisté i před zahraničním publikem. Dokonce v Anglii se proti tomuto rituálu ohrazovali s tvrzením, že provokuje až příliš krutou agresivitu, která do sportu nepatří.

S maorskou kulturou se však ne všichni Kiwi zcela ztotožňují. Její razantní pronikání do škol a jistá „rasová“ nadřazenost, spočívající např. v tom, že, kdo je Maor, má lepší příležitost dostat se na střední, ale i na vysokou školu, mnohým Pakeha (tak nazývají Maoři bílé obyvatelstvo) začíná vadit. Těch však není mnoho, anebo se k tomu veřejně nepřiznávají.
K dalším privilegiím patří získání půdy, kterou určitý kmen Maorů označí jako původně jejich, a možnost prestižnějšího pracovního zařazení.  Maoři jsou toho názoru, že jim byla jejich země v minulosti ukradena a teď přišel čas odvety. Paradoxní na tom je fakt, že na rozdíl od Ameriky, kde se kolonizátoři s indiány vůbec nebavili, jednoduše je vyhladili a zbytek zahnali do rezervací, na Zélandu byla situace zcela jiná. Tady anglická královna a Maoři uzavřeli v roce 1840 smlouvu, na jejímž základě se Zéland stal anglickou kolonií a kde je současně uzákoněno, že původní obyvatelstvo, Maoři, si ponechají veškerá práva, která dosud měli, a že jim bude zajištěna rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem.
Dnes naplnění tohoto zákona vypadá např. tak, že na rozdíl od Pakeha mohou Maoři lovit ryby, kde a kdy se jim zachce, a to bez patřičného rybářského povolení, neboť rybolov je jejich původním zdrojem obživy. Tyto ryby pak úspěšně prodávají, aniž by zaplatili jediný dolar daně. Šťastní to lidé!

Ale ať je to s Maory na Zélandu jakkoli podivné, je pravda, že jejich země, kterou původně nazvali „Aotearoa“, tj. „Země dlouhého bílého mraku“, je krásná a stojí za to se tam vydat a pobýt v panensky neporušené přírodě.