Bretaň, tajuplná země na pobřeží Atlantiku, opředená starodávnými keltskými legendami, patří sice již pomalu pět set let k Francii, nicméně svým drsným charakterem připomíná spíše Irsko či Skotsko. Nehybné siluety záhadných megalitů, starobylá města, vesnice, bohatě zdobené kalvárie a romanticky členité pobřeží s mnoha ostrůvky tvoří neopakovatelnou atmosféru, která každoročně láká mnoho návštěvníků. Jako by se tu po celá staletí nic nezměnilo a zůstávalo jen to hlavní: moře, skály a věčný boj o přežití.
Lidé obývající tuto bouřemi zmítanou výspu jsou hrdí a pracovití, mají silný smysl pro národní identitu a věrně se drží svých tradic a kultury. Paříž se sice kdysi snažila toto svérázné kulturní povědomí tvrdě potlačit, nicméně nakonec se v šedesátých letech svého úsilí vzdala. Dnes, kdy si studenti mohou volit bretonštinu jako maturitní předmět, se zdá neuvěřitelné, že bývaly doby, kdy ve školách visel nápis: ,,Zákaz plivati na zem a mluviti bretonsky" a žáci byli trestáni za každé bretonské slovo, které jim uklouzlo.
V běžném životě však postupně tento starý keltský jazyk vymírá a moderní doba přinesla radikální změny i v celé, odedávna chudé zemědělské Bretani. Bída odtud definitivně zmizela a do skromného venkovského života vtrhlo moderní oblečení, auta, nábytek a hudba. S tím ovšem odešla i velká část tradiční barvité lidové kultury.
Posledních dvacet let se ale objevila mezi mladými lidmi snaha oživit tradiční kulturu a vznikla řada tanečních i hudebních folklorních souborů, jejichž představení se těší především velké pozornosti turistů.Nejsou to sice žádní profesionálové dokonalého vzhledu se strnulými úsměvy, ale amatéři v pravém slova smyslu, kteří své vystoupení prožívali s plným nasazením, ale zároveň byli uvolnění, a i když sem tam dělali chyby, vypadali ve svých národních krojích a za doprovodu svižné bretaňské hudby nesmírně vznešeně.
Velikou atrakcí však bývají především tradiční bretaňské poutě pardon na počest nejrůznějších místních světců. Konají se i v malých vesničkách a ženy si při této slavnostní příležitosti nasazují proslulé bretonské škrobené krajkové čepce. Bretonci jsou už dnes méně nábožensky založení, než bývali, ale přesto je návštěvnost mší dvojnásobná, než je francouzský průměr. O jejich bohaté náboženské minulosti svědčí i četné kříže podél cest, posvátné prameny a bohatě zdobené kamenné kalvárie, opravdové skvosty sochařského umění.
Bretaň byla osídlena již v dávných dobách a dodnes je doslova poseta nejrůznějšími megalitickými památkami, jejichž stáří se odhaduje na více než šest tisíc let. Dříve se soudilo, že je vytvořili Keltové, dnes víme, že jsou prokazatelně staršího původu. Keltové však jako jediní znali jejich tajemství a využívali je pro své vlastní druidské rituály. Je zvláštní, že se vůbec dochovaly. Místní obyvatelé k nim většinou pociťovali úctu
a strach jim nedovolil použít je na stavby svých domků.
Dnešní davy turistů jsou však daleko otrlejší, takže nejpopulárnější pole menhirů u města Carnac bylo oploceno a milovníci romantiky musejí vyrazit jinam. V Bretani je naštěstí rozhodně kam.
Snad žádný návštěvník ale neodolá divoké a podmanivé kráse zdejšího pobřeží, které v délce tří tisíc kilometrů zdobí bretaňský poloostrov jako nádherná královská koruna. Nekonečný oceán, roztancované bárky v malebných mořských zálivech, strmé útesy padající střemhlav do Atlantiku, ostražitě blikající majáky, hadovité cesty lemující pobřeží a vedoucí purpurovým vřesem, pláže s jemným pískem; zkrátka kdo jednou do těchto končin zavítá, bude už navždy váben zpět.
O umělcích to platí možná dvojnásob, a tak není divu, že zde mnozí z nich hledali inspiraci. Ve třicátých letech sem často zajížděl i Jan Zrzavý a svůj vřelý vztah ke zdejšímu kraji vyjadřují nejen jeho obrazy, ale i tato slova: „Poznal jsem Bretaň vážnou, monumentální, baladickou. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti
s chudičkou vegetaci a obrovitými balvany, ze všech stran ohlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit. Všichni Češi milují Bretaň a cítí se v ní jako doma. Je to snad keltská krev původních obyvatel Čech, proudící v našich žilách?"
Každý, kdo se vypraví do Bretaně s otevřenýma očima i srdcem, musí s těmito řádky vřele souhlasit.
