Červené jezírko v Čechách

Půvab české krajiny vytváří jak velké množství přírodních zajímavostí, tak i mnoho kuriozit dob minulých. Vzpomínkou na zapomenuté začátky průmyslové výroby v Čechách je jezírko s volnou kyselinou sírovou, které se nachází severně od Plzně, u obce Hromnice.

Nazývá se též Červené jezírko a vzniklo zatopením lomu na těžbu vitriolových břidlic. Je dlouhé 190 m, široké 130 m, hluboké 15 m a má hnědočervenou barvu.Vysoký obsah kyseliny sírové a síranů železa způsobil, že jezerní voda zůstala zcela bez života. Také přilehlé srázy z černošedé břidlice, zvané „vitriolové“, působí zasmušilým dojmem, protože směrem k vodní hladině chybí vegetace.

V dávné minulosti mohutná vulkanická činnost produkovala na dně tehdejšího algonkického moře (před 600-800 milióny let) proudy výlevných hornin. Tyto výlevy doprovázely četné termální minerální prameny, jež obsahovaly i jemný pyrit. Pyrit se rozptýlil v usazujícím se bahně mořského dna a jeho zpevněním vznikly vitriolové břidlice.

Na některých místech jsou stěny okolo jezera pestře zbarvené. Účinkem prosakující dešťové vody se sírany železa projevují v barvě zelené a žluté a hydroxidy železa dávají zabarvení rezavé. Tímto okysličováním se stále vytváří volná kyselina sírová. Jezírko tak neustále doplňuje svojí nebezpečnou jedovatou náplň. Čehož bylo už v dávné historii využíváno.

První zprávy o hromnické kamencové huti pocházejí už z roku 1578. Manufaktury začínajícího chemického průmyslu zde vyráběly z břidlice nejdříve kamenec, který sloužil k vydělávání kůží, v barvířství, lékařství, později se zde vyráběl vitriolový kámen a oleum. Břidlice se těžila až do roku 1898. Vedle kyseliny sírové se jako vedlejší produkty získávaly síra, zelená skalice, žlutý železitý okr.

Dnes je kuriózní jezírko, které obsahuje nejsilnější kyselinu sírovou, samovolně vzniklou v přírodě, veřejnosti téměř neznámé. Zvláště pro turisty s přírodovědeckými a technickými zájmy by se však mohlo stát atraktivní lokalitou.

Matterhorn - poklad mezi horami

Ještě v polovině minulého století byla švýcarská vesnička Zermatt na úpatí hory Matterhorn zapadlým koutem, kde žili jen chudí dřevorubci a pastevci. Mohutný alpský štít připomínající jehlan s ohnutým nosem byl opředen mnoha mýty a domorodci dlouho věřili, že výstup na jeho vrchol přináší neštěstí. S rozvojem horolezectví však tato pověra nakonec vzala za své a Matterhorn se časem stal doslova poutním místem všech milovníků hor, kteří se této magické 4478 metrů vysoké žulové pyramidě přicházejí poklonit a pokusit se ji zdolat.

Vůbec prvním pokořitelem Matterhornu se stala britská sedmičlenná výprava v roce 1865. Daň za toto vítězství však byla krutá, neboť při sestupu se přetrhlo mokré konopné lano a čtyři muži se zřítili dolů. Tragédie udělala alpskému štítu paradoxně velikou reklamu, které napomohla i britská královna Viktorie, když svým poddaným výstup na švýcarskou horu zakázala.

Dnes vede na vrchol zajištěná cesta a za doprovodu horského vůdce zvládne výstup skoro každý trochu zdatnější a zkušenější turista. Nicméně hrdý Matterhorn se dovede občas i nemilosrdně bránit, a tak na jeho stěnách nacházejí každoročně smrt další odvážlivci.

Většina turistů se však spokojí s bezpečnou vyjížďkou ozubeným vláčkem do stanice Cornegrat ve výšce 3130 metrů, odkud se dá jako na dlani obdivovat kouzelné panoráma alpských velikánů včetně legendárního Matterhornu. Na vyhlídkové terase se těší zájmu především huňatý bernardýn se soudkem na krku, se kterým se za příslušný peníz můžete nechat zvěčnit. Pokud počasí přeje, je příjemné chvilku posedět ve zdejší restauraci a nad šálkem kávy vychutnat krásu bělomodrého ledovce hluboko pod vámi. Gurmáni ocení především zdejší sýrové speciality fondue a raklet, při nichž ovšem musíte počítat s tím, že vaše oblečení intenzivní vůni roztaveného sýra přímo nasaje. Pro zdraví lze pak alespoň podniknout zpáteční tůru dolů, kdy to jde už samo, a pokud budete mít štěstí a nebudete příliš rámusit, tak určitě zahlédnete sviště a kamzíky.

Samotný Zermatt si uchoval venkovský ráz, i když dnes je vlastně městem hotelů a penzionů. Ke chvále Švýcarů budiž řečeno, že respektují tradici a nové budovy stavějí stále v alpském slohu, který působí přívětivě a domácky. Většina střech je dřevěných a i na zcela nových domech převažuje břidlice. Okna i balkony jsou plné květin, z dokonale upravených zahrádek sem tam vykukují smějící se trpaslíci s vlaječkami.

Zermatt se ale může pochlubit i jednou zvláštností, ačkoliv se na první pohled zdá, že se nijak neliší od jiných alpských středisek. Je tu totiž zakázána doprava čímkoli, co má spalovací motor. Všichni návštěvníci musí zanechat svá vozidla na parkovišti v obci Tasch a dál pokračují asi deset kilometrů vlakem.
Domorodci jsou na tom trochu lépe, protože mohou přijíždět až na parkoviště u samotného Zermattu. Na ulicích už pak vidíte jen koňské povozy, jízdní kola a elektromobily. Především se však chodí pěšky a jistě se mnou budete souhlasit, že bez benzinových výparů jsou to procházky velice příjemné.
Stačí ujít několik stovek metrů z rušné ulice a jste v dokonalé horské přírodě, kterou chrání jako bdělý strážce majestát hory Matterhorn. Na louce se pasou krávy a všudypřítomné seníky voní senem. Iluze ráje je skoro dokonalá, i když sloupy lyžařských vleků roztroušené po okolních svazích stále připomínají, že civilizaci už asi dnes nelze uniknout.

Křivoklátské toulky

Husté hvozdy, křišťálově průzračná voda, hluboké kaňony vymleté peřejemi řeky, krajina ukrývající zámečky a hrady - tak na první pohled vypadá popis bájné oblasti středověku. Jen těžko se dá uvěřit, že sotva hodinu jízdy z naší přelidněné metropole najdeme ještě dnes takový bohem požehnaný a člověkem nezničený kout české země.

Ještě v dobách, kdy ekologie byla téměř neznámé slovo, bylo celé Křivoklátsko (roku 1977) vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO. Jistě právem. Vždyť lesy zde pokrývají téměř dvě třetiny území a jsou útočištěm mnoha druhů zvířat i rostlin, které jinde v Čechách již dávno zmizely. Chráněná oblast se možná stane posledním z našich národních parků. Odborníci odhadují, že Křivoklátsko patří mezi nejzachovalejší lesní celky střední Evropy.

Výlet na Křivoklátsko potěší nejen milovníky panenské přírody, ale i znalce našich dějin. Celá oblast byla již od historických dob českých knížat lovištěm našich panovníků. Ti zde nezakládali zemědělské usedlosti, ale především sídliště, která sloužila k provozování myslivosti. Takto vznikl i dodnes krásně zachovalý hrad Křivoklát nebo Týřov, z něhož zbyly už jen mysticky vzhlížející ruiny na skále nad Berounkou.
Z pozdějších dob panství Valdštejnů a Fűrstenberků pochází lovecké zámečky, jako například Leontýnský zámek.

Putování Křivoklátskem můžete začít (nebo skončit) na severní hranici chráněné oblasti v Lánech. Největší atrakcí je původně renesanční lovecké sídlo prezidenta republiky. Zde se každý může projít vzorně upravenou zahradou i velkými skleníky s atmosférou vlhkých tropů. Kromě mimořádných státních návštěv jsou zahrady otevřené ve středu a ve čtvrtek od 14 do 18 hodin, v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin. Na nedalekém lánském hřbitově najdete také hrob prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ještě se můžete posílit ve vyhlášené restauraci Fontána a pak vyražte po červené značce na Křivoklát, což je příjemných sedmnáct kilometrů, které vedou obvykle mírně z kopce. Celá trasa je vhodná jak pro pěšáky, tak i cyklisty.

Za zastávku jistě stojí pohled z přehrady vodní nádrže Klíčava. Její hladina je zasazená do okolní malebné krajiny, jako by tu byla odjakživa. Svou kvalitní vodou zásobuje domácnosti v širokém okolí. Od Klíčavy vede cesta téměř po vrstevnici až k myslivně Písky, odkud klesá s krásnými výhledy na Berounku až ke Křivoklátu.

Hrad pochází ze 13. století a je to jeden z nejstarších a nejvýznamnějších hradů českých knížat a králů. Během hodinové prohlídky uvidíte působivé gotické interiéry sálů a komnat, knihovnu, hladomornu i mučírnu s železnou pannou. Tu mohl vidět už císař Karel IV., který zde pobýval.
Přímo na nádvoří najdete stylové občerstvení U magistra Kelleyho. Nad lahodným domácím štrúdlem s jablkovým moštem můžete usednout v útulné čajovně.

Vydejte se proti proudu Berounky podél Nezabudických skal až k pověstné vodácké hospodě U rozvědčíka. Zde často také pobýval spisovatel Ota Pavel. Zdejší malebný kraj byl údajně nejlepším lékem na jeho deprese. Tady U rozvědčíka a později kousek odtud proti proudu přes řeku v krásném roubeném stavení na Kouřimecké rybárně mu bylo nejlépe. Rád chytal ryby a to jej uklidňovalo.
Neopakovatelně popsal krajinu svého dětství, které prožíval v Luhu pod Branovem, i v jedné ze svých nejznámějších povídek - Smrt krásných srnců:
„Nad ostrůvkem u řeky stoupala do výšky stráň - a byla to zvláštní stráň, nebylo v ní žádné kamení, jaké v takové stráni bývá, ale hebký vysoký pažit na plošinkách mezi mohutnými duby, sem se chodila pást zvěř a tudy klusala pít k řece. Byla to vlastně krásná zahrada, anebo také zámecký park..."

Slunný Rhodos

I když jeden ze starověkých sedmi divů světa - obrovskou sochu boha slunce Helia zvanou Rhodský kolos - už dávno pohltily hlubiny moře, ještě stále má Růžový ostrov co nabídnout. Zlatavé páže omývané průzračným mořem, starobylá města s labyrintem uliček, antické chrámy, středověké pevnosti a muslimské mešity.

Příroda a kultura

S celkem 1400 kilometry čtverečními je Rhodos největším a zároveň nejhustěji osídleným ostrovem z celkem 12 ostrovů tvořící souostroví Dodekanésos. Městem minulosti i současnosti je Rhodos na severu ostrova. Uprostřed hlučného Nového města plného aut, obchodů a úřadů se za dvojitými hradbami ukrývá oáza klidu, pohody a míru - Staré město. Většina památek se vztahuje k období, kdy ostrov ovládal řád johanitů nazývaných podle jejich působiště rhodští a později maltézští rytíři. V první řadě je to Palác velmistrů a Rytířská ulice, které vypadají přesně tak, jako v době svého vzniku před několika sty lety. Vjezd do nejznámějšího z rhodských přístavů, Mandráki, dnes namísto bájného kolosu střeží dva sloupy se sochami jelena a laně a půvabné větrné mlýny.

Největším archeologickým nalezištěm na ostrově je Kámiros, jedno ze tří původních měst, které jeho obyvatelé opustili kdysi po zemětřesení roku 139 př.n.l., a dva tisíce let o něm nikdo nevěděl. Příjemným zpestřením pobytu se může stát výlet do údolí motýlů, řecky zvaného Petaloúdes. Divoká krajina prosycená aromatickou vůní ambrozií ožívá od června do srpna pestrobarevným hemžením tisíce motýlů.

Městečko Lindos je právem považováno za jedno z nejkrásnějších v celém Řecku. Za svou jednotnou architekturu vděčí skutečnosti, že bylo roku 1610 úplně zničeno zemětřesením a opět vystavěno v orientálním stylu. Jeho korunou je akropole s pozůstatky známého chrámu bohyně Athény přeměněná johanity na pevnost.

Sport a pláže

Milovníci vodních sportů mají na Rhodu o zábavu postaráno. Zatímco větrem ošlehané západní pobřeží omývané Egejským mořem není ke koupání vhodné, východní pobřeží a mnohem klidnější Středozemní moře nabízí ideální podmínky pro plachtění, windsurfing a potápění. Zalesněné vnitrozemí zase láká k výletům na kole nebo pěšky. Za pláže snů lze označit Tsambiku, Falikari a Zátoku apoštola Pavla poblíž Lindu.

Jídlo a pití

Kdo alespoň jednou v životě nenavštívil klasickou tavernu, neví, co je Řecko. Požitkem pro všechny smysly jsou především předkrmy zvané mezes, mezi něž patří například dolmadákia (plněné vinné listy), gigantes (bílé fazole v rajčatové omáčce) a osvěžující tsatsiky (okurkový salát s jogurtem a česnekem). Jako hlavní chod se podává v Řecku mussaka (zapečený nákyp z lilku, mletého masa, brambor a vajec) nebo tradiční souvlaki (špízy z vepřového masa). Na skutečné znalce výborné kuchyně čeká ještě jedinečné řecké pryskyřičné víno retsina a anýzová pálenko ouzo, která, zalije-li se sklenkou vody mléčně zbělá.

Korea - země nejen tygra a ženšenu

První setkání cizinců s touto dálněvýchodní asijskou zemí začíná v Soulu. Desetimilionové velkoměsto je plné velkých moderních bulvárů, které téměř nestačí pojmout hustý městský provoz. Obchodní domy, pasáže plné prodejen, tržiště pod otevřeným nebem. Pokud rádi nakupujete a máte-li čas, peníze a chuť, máte co dělat po celý den. Elektronika, kvalitní kožené bundy, aktovky, tašky, sportovní vybavení, lakované krabičky s tradičními motivy, keramika, vyřezávané dřevěné šamanské masky, sošky z jadeitu...

Cizinci vyhledávají zejména výrobky z ženšenu. Kořenu rostliny, který chutí připomíná petržel a svým tvarem někdy i lidské tělo, přisuzují Korejci, Číňané a Japonci zázračné účinky včetně těch podobných dnes slavnému léku viagra. Kořeny ženšenu najdete ve Stáncích na venkovských tržištích stejně jako v obchodech ve městě. Často jsou také naložené v medu nebo v koňaku, sušené, v granulích pro přípravu čaje, v tabletkách pro posílení organismu, ve směsi s čokoládou, objevíte dokonce i ženšenové žvýkačky. Původně v horských lesích sbírané víceleté byliny se dnes pěstují na zastiňovaných plantážích.

Jižní Korea leží zhruba v zeměpisné šířce Itálie, na tržištích sice nenajdete tropické ovoce, snad jen z dovozu, zato je zde množství mandarinek. Tvarem a barvou podobné pomerančům jsou plody kaki, které se objevují na trhu na podzim. Šťavnaté ovoce plné tříslovin se sklízí až poté, co přešlo mrazem, pak je příjemně sladké. Plody jujuby se podobají tvarem švestce, barvu mají cihlově červenou a chutí připomínají nejspíše nasládlý šípek. Dělá se z nich také léčivý čaj.

Ničivá Korejská válka v letech 1950-1953 způsobila zkázu většiny korejských měst, proto všude převažuje nová výstavba. Místem se musí šetřit, protože v zemi, která je 1,2x větší než Česká republika, žije téměř pětkrát tolik obyvatel (samotný Soul má přes 10 milionů obyvatel) a téměř 70% území tvoří kopce a hory. I v malých městech nalezneme panelové domy, které na rozdíl od těch našich jsou užší a vyšší a do krajiny bohužel moc dobře nezapadají. Starobylé buddhistické kláštery, svatyně a paláce byly kdysi budovány s velkým citem pro místo a přírodu a tvoří dnes jednu z hlavních atrakcí země, kterou zahraniční turisté teprve nyní začínají objevovat. Národní a provinční parky, kterých je v současnosti téměř čtyřicet, jsou další atrakcí. Rozeklané mořské pobřeží, ale také nádherné horské scenérie s vodopády, údolími s kláštery a sítí naučných stezek jsou podle znalců nejhezčí na podzim, když už přes den nepanuje únavné vedro, ale ještě není zima a smíšené lesy hýří barvami od všech odstínů zelené, žluté a oranžové až po vínově červenou.

Mládež ráda chodí na diskotéky, ke hracím automatům a také do kina. Velká multikina uvádějí především filmy americké, stejné, které běží i u nás. Oblíbené jsou také hongkongské akční filmy a z domácí produkce komedie, nahota a sexuální scény jsou ovšem ze všech uváděných filmů cenzurními zásahy vyloučeny. Korejci rádi tráví své vzácné chvíle volna také v přírodě. Parky a hřiště nejsou v Soulu příliš četné, a tak se hlavním objektem zájmu stávají především areály tří královských paláců s rozsáhlými parky a zahradami. Jsou pečlivě udržovány, budovy jsou stále opravovány a ty, které byly zničeny požáry, válkami a nevhodnými stavebními zásahy, jsou nyní rekonstruovány podle původních plánů.

U vstupní brány do palácového areálu Deoksugun mohou během turistické sezóny návštěvníci zhlédnout ukázku ceremoniálu - předávání hesla královskou stráží oděnou v historických uniformách, pastvou pro oči jsou i hudebníci v pestrých krojích, kteří na prostranství před jednou z budov paláce Kyongbokkung hrají na různé strunné nástroje, gongy a flétny tradiční a pro nás zvukově a melodicky značně nezvyklé korejsko-čínské hudební skladby. Zahrady jsou vyhledávaným místem rovněž pro fotografování novomanželů. Fotografové s pomocníky, nevěsty většinou v dlouhých bílých romantických šatech s vlečkou, ženichové ve smokingu. Udivený cizinec zde během jedné hodiny uvidí více nevěst a ženichů než v Evropě za celý rok.

Tradiční korejské kroje se nosí již jen zřídka, mívají je většinou starší manželé, kteří do parků a zahrad chodí jen na odpolední procházku. Mimochodem - v Soulu najdete dokonce celou ulici obchodů se svatebními šaty. Korejci jsou vychováváni k úctě ke své staré kultuře a tradicím, a proto je také velmi oblíbeným místem i tzv. lidová vesnice, vlastně skanzen, asi třicet kilometrů na východ od Soulu. V něm žijí trvale lidé, kteří předvádějí ukázky tradičních řemesel a věnují se i zemědělství.
Nedaleký Everland, což je obdoba amerického Disneylandu, doplněného malou zoologickou zahradou, je o nedělích pravidelně doslova natřískán. Zde se ve zvláštní ohradě mohou děti svézt na poníkovi, pohladit kozu i s kůzlaty, pochovat králíčka. Kousek vedle odpočívá čuník, pod nohama se motají slepice. Pro městské děti je to jediná příležitost, jak se seznámit se skutečnými domácími zvířaty, která většina z nich zná jen z televizních pohádek. Při setmění se celý areál rozsvítí, neděle končí...
Zbývá už jen rychle najít auto na rozlehlém parkovišti, nebo nastoupit do autobusů, které přijíždějí jeden za druhým a řadí se do pomalu se vlekoucí kolony směrem k domovu.

Město Úštěk - městská památková rezervace

Karel Hynek Mácha si mezi hrady spatřené zapsal i návštěvu Helfenburgu u Ouštěka. Na jeho romantickou duši tak mocně tehdy zapůsobila zřícenina v Ptačím dole poblíž městečka Úštěk.

Celý kraj byl pak po dlouhou dobu v zapomnění, jen v Ústeckém kraji se poz­ději vědělo, že v nově vybudovaném 67,5 hektarovém jezeře Chmelař je krásné koupání. Určitě se ale ještě nedávno mnohý televizní a filmový divák ptal, jakou že to krásnou krajinou vozí pan Svěrák Kolju na kole, kde jezdí vláček z Rebelů nebo do kterého kostela vstupuje paní hraběnka (domácí švadlena) v televizním Zámku v Čechách.

Městská památková rezervace Úštěk je vstupní bránou do dvou chráně­ných krajinných oblastí: Kokořínska a Českého středohoří. Směrem k České Lípě se nabízí ráj pískovcových skal, na západ směrem k Litoměři­cím se otevírají nádherné výhledy na kudrnaté vr­cholky vyhaslých sopek. Počátky osídlení celé kot­liny při obchodní cestě do Lužice se připomínají již v 11. století, samo město na vysokém ostrohu bylo založeno před rokem 1361 pány z Michalovic. Před Bílou horou byl Úštěk tak velký jako Mělník a jen o trochu menší než Ústí nad Labem. Dobu rozkvětu dokládá i dnešní náměstí s řadou pozdně gotických měšťanských domů s podloubími, v nej­starších domech najdeme i kamenné sklepy s portá­ly z doby okolo roku 1350. Místní hrad vybudovali páni z Dubé na počátku 15. století, Pikartskou věž jako součást opevnění vystavěl (a také zde jistou dobu žil) známý husitský hejtman Václav Carda z Petrovic. Hrad, z něhož se později stala barok­ní jezuitská rezidence, potkal stejný osud jako v mnoha jiných místech - byl vykoupen a přemě­něn na pivovar. Jak by ne, když všude v okolí se pěstoval chmel a jen v Úštěku žilo kdysi 63 právovárečných měšťanů.

Původně český Úštěk se postupně poněmčoval, ve 20. století se naprostá vět­šina obyvatelstva hlásila k německé národnosti. Zá­sahem do zdejšího života byla 2. světová válka, po ní se do celé oblasti při­stěhovaly desítky nových rodin, které zde pozvolna zapustily kořeny. V po­sledním desetiletí Úštěk netěží jen z možností re­kreace u blízkého jezera, ale stále více se stává cen­trem turistiky a vyhledá­vaným cílem návštěvníků četných akcí, které aktivní městečko organizuje.

Přímo ve městě mů­žete navštívit děkanský kostel sv. Petra a Pavla s oltářním obrazem Karla Škréty, galerii v Pikartské věži, přístupná je i krásně opravená věžová synagoga, unikátní klasicistní stavba z roku 1794. Z ruiny, která zázrakem přežila válku a v sedmdesátých letech unikla demoličnímu vymě­řuje, je dnes skvost využí­vaný pro koncerty i výsta­vy a kde vám ukážou i byt kantora a třídu. Nedaleko synagogy je další pozo­ruhodnost - Ptačí domky v Kamenné ulici. „Hnízda“, přilepená na skále a kdysi obývaná italskými zedníky, jsou nejlépe vi­ditelná z údolí Loubního potoka pod městem. Na návrší Kalvárie u obce Ostré je to z Uštěku, co by kamenem dohodil. Monumentální schodiště se zbytky nádherných barokních soch a křížovou cestou vede ke komplexu s barokními kaplemi, který byl v letech 1703 až 1707 vybudován podle plánů litoměřického stavitele Octavia Brogia.
Směrem západním můžete spatřit mohutnou zvonici a kopuli kostela Povýšení sv. Kříže v Levíně, směrem k Litoměřicím se za kopci skrývá nádherný zámek v Ploskovicích , který tu v le­tech 1720 až 1730 nechala ve stylu vrcholného baro­ka vybudovat Anna Marie Františka Toskánská. Léto tady trávíval císař Ferdinand I. Habsburský, poslední český koruno­vaný král. Dnes můžete navštívit zámek s insta­lací dobových interiérů, parkem, barokními jes­kyněmi. A jen pár kilometrů odsud najdete na mohutném skalnatém vrchu Kalich zbytky Žižkova hradu, který zde v roce 1421 vybudoval. Po něm se také začal psát Jan Žižka z Kalicha.

Při vzpomínce na pilného turistu Karla Hynka ale není možné nezavítat na Helfenburk. Zříceninu, dobře ukrytou v Ptačím údolí, je možné vidět z jediného místa na sil­nici z Úštěku do Dubé. Arcibiskup Jan z Jenštejna vybral v roce 1395 opravdu dobré místo pro stavbu rozlehlého hradu, ve kterém byly svého času uloženy vzácné cír­kevní relikvie a knihovna ze Svatovítského chrámu. Od roku 1591 byl hrad uváděn jako pustý, obje­vilo ho až 19. století se zálibou ve staré historii.
V 60. letech minulého století se hrádku ujali ak­tivní trampové z Litomě­řic, dnes se o rozlehlou zříceninu stará skupina dobrovolných ochránců památek. Návštěvníci tu mohou vystoupit na hradní věž, projít se po­dél vnitřních hradeb a na závěr si na nádvoří třeba opéct přinesené buřty. A hlavně sem musí každý hezky dojít (či dojet na ko­le), žádné lenivé přijíždění autem až k hradní bráně.

Lednicko-valtický areál - perla Moravy

Lednicko-valtický areál se svými romantickými stavbami, se soustavou rybníků, s nádhernými parky a rozsáhlými listnatými lesy je unikátem vpravdě nadnárodního významu. Lednicko-valtický areál, jenž se prostírá mezi dvěma hlavními centry, kterými jsou Lednice a Valtice, patří mezi ty české lokality, jež byly právem zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO; stalo se tak v roce 1996.

Dnes si už asi nedokážeme představit, že rozlehlé území mezi řekou Dyjí u Lednice a obcí Valtice bývalo kdysi dávno bažinaté, nehostinné a zcela nevyužité. Díky trvalému úsilí majitelů panství Lichtenštejnů se však postupně změnilo ve vyvážený harmonický celek; je to sice kompozice umělá, ale nadmíru působivá a pozoruhodná, a nutno říci, že ve střední Evropě nemá konkurenci.

Na severním okraji stejnojmenné obce u rozsáhlého parku při pravém břehu Dyje stojí lednický zámek, skvostná ukázka romantické anglické novogotiky a jedna z našich nejnavštěvovanějších památek vůbec. Původně tu stála gotická tvrz, jež byla posléze přebudována na pohodlnější renesanční šlechtické sídlo. Následovaly barokní úpravy (z tohoto období pochází jízdárna a konírna) a hlavně novogotická přestavba - dílo Lichtenštejnů z let 1846-1858 podle návrhu dvorního architekta J. Wingelmullera. Zámek je národní kulturní památkou s hodnotnými interiéry - kromě klasické zámecké expozice je v části areálu umístěno Zemědělské muzeum. Příjemným zpestřením prohlídky je ochutnávka vína v grottu (umělé jeskyni). Vedle zámku stojí skleník z let 1843- 1845, upravený jako zimní zahrada s tropickými i subtropickými rostlinami. ¨

Za dalšími pozoruhodnostmi vede příjemná procházka zámeckým parkem: ten existoval již v 16. století a postupně se vyvíjel k dnešní estetické dokonalosti, dané romantickou přeměnou v letech 1805-1811. Řeka Dyje, hrozící v minulosti záplavami, byla spoutána systémem kanálů a rybníků. Nejstarší romantickou stavbou areálu je minaret, vybudovaný v maurském slohu podle projektu J. L.  J. L.Hardmutha v letech 1797-1802, vysoký přes 60 m (je nejvyšší stavbou svého druhu v mimoislámských zemích); vyplatí se vyšlapat 302 schody za úžasnou vyhlídkou. K minaretu se dokonce můžeme plavit po Dyji. V parku objevíme i napodobeninu římského akvaduktu, umělou jeskyni, řadu barokních plastik a stylových doplňujících prvků. Říká se, že o půlnoci projíždí parkem přízrak černého rytíře, pod jehož pláštěm je vidět umrlčí lebka. Jeho kůň má jen tři nohy. Než nás však přízrak stačí pořádně vyděsit, ztratí se v jednom z rybníků...

Značená cesta nás přivede parkem k Janovu hradu. Romantická napodobenina hradní zříceniny pochází z roku 1807; původně sloužila jako myslivna a útulek v době honů, dnes je objekt přístupný veřejnosti. Prohlédnout si můžeme sbírku loveckých trofejí a vycpaných zvířat, sochu divočáka z grafitu, iluzivní nástěnné malby a další zajímavosti.

Pohodlné cesty listnatým lesem mezi Lednicí a Valticemi zdobí řada romantických staveb, které spojuje červená turistická značka. Trasu lze absolvovat i na kolech. Ve směru od Lednice uvidíme postupně Apollonův chrám, Tři Grácie, Svatého Huberta a Rendezvous. Apollonův chrám je drobná stavbička v antickém stylu z let 1817-1819, nesená osmi dórskými sloupy. Malebné kryté sloupořadí ve stylu klasicismu se sochami múz, bronzovou sochou Psýché a kamenným sousoším Tří Grácií pochází z roku 1826. Svatý Hubert je pseudogotická kaple se třemi arkádami zaklenutými síťovou klenbou a se třemi velkými sochami andělů. Oproti ostatním je mladší - v Bořím lese se dílo objevilo až v roce 1855. Rendezvous (též Dianin chrám) je romantická stavba ve tvaru římského triumfálního oblouku, připomínajícího větší a slavnější Vítězný oblouk v Paříži. Na různých místech stojí i další zámky a zámečky - oblíbený je především empírový Hraniční zámeček s kavárnou a restaurací, klasicistní Belvedér, zajímavý je hospodářský objekt Nový Dvůr, v jehož empírovém areálu chovají ušlechtilé jezdecké koně.

Na samé hranici s Rakouskem leží město Valtice, kterévzniklo jako podhradí hradu pasovského biskupa. Dnes je městskou památkovou zónou se zámkem, jenž je považován za jednu z nejvýznamnějších světských barokních staveb na Moravě. Po několika přestavbách původního hradu dostal objekt v letech 1643- 1730 dnešní podobu podle projektu známého D. Martinelliho a
J.B. Fischera z Erlachu. Tříposchoďová a čtyřkřídlá budova je doplněna konírnami, jízdárnou, galerií, rokokovým divadlem a remízou kočárů. V 17. a 18. století se v zámeckém divadle hrávaly opery, kolem roku 1800 sklízela úspěchy lichtenštejnská dechová kapela. Zámecké interiéry jsou zdobeny štukami a malbami, prohlédneme si mj. taneční sál, obrazárnu, mramorový salonek, nahlédneme do zámecké kaple. Na zámek navazuje rozlehlý anglický park. Z valtických památek, jež mají hlavně církevní charakter, jmenujme za všechny alespoň barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie či klášterní areál s kostelem sv. Augustina.

Lednický zámek je pro veřejnost otevřen od dubna do října, zámek Valtice od května do září.

Praha - město pověstí a legend

Už malé děti by měly poznat alespoň ty nejvýznamnější památky naší země, pokud možno v historických souvislostech. Zkuste si udělat výlet, navštívit o prázdninách nějaký hrad nebo zámek a zcela určitě pak také Prahu, sídlo českých králů.

Prohlídka Prahy vám určitě zabe­re několik dní. Zajímavých a his­toricky cenných míst je zde totiž opravdu hodně. Ještě než se vy­dáte na prohlídku našeho hlavní­ ho města, doporučujeme vybavit se odbornou
literaturou. Knižní průvodci jsou neustále aktualizováni. Najdete v nich nejen podrobné infor­mace o jednotlivých místech a objektech, ale také doporučené trasy zpracované podle počtu dní, které hodláte městu vě­novat. Pokud se vydáte na prohlídku města s dětmi, dopo­ručujeme zapátrat také po různých pověs­tech a legendách.

Během návštěvy Prahy se určitě zasta­víte na Staroměstském náměstí. Je zde ně­kolik velmi významných domů, např. palác Goltz­-Kinských. Byl postaven ve stylu pozdního baroka v 18. století a určitě si všimnete, že je vysunutý do náměstí více než ostatní domy. Jeho majitel hrabě Goltz totiž chtěl, aby byl hodně nápadný. Proto podplatil tři konšely, aby mu tuto „úpravu“ povolili. Konšelé však na „korupci“ šered­ně doplatili.  Za své rozhodnutí byli nako­nec všichni popraveni.
Další pověst se váže k Týnskému chrá­mu z 15. století: Na zvon tu prý občas cho­dí vyzvánět jeptiška, bývalá šlechtična, která byla velmi zlá. Jednou se prý její slu­žebná modlila a neuposlechla okamžitě rozkazu své paní. Ta ji za to uškrtila. Na­konec se však její svědomí přece jen po­hnulo, svůj majetek rozdala chudým a vstoupila do kláštera. U Týnského chrá­mu můžete potkat také další strašidlo. Je to Sněžbaba, která se u chrámu objevuje, když začne sněžit. Byla to prý původně žena kos­telníka, která jednou, když onemocněl, nezametla za něj sníh před kostelem. Farář, který přicházel na mši, uklouzl a zemřel. Říká se, že Sněžbaba se nyní snaží napra­vit to, co za svého života pokazila.
Ze Staroměstského náměstí se krátkou procházkou dostaneme na Karlův most. Z Křižovnické ulice projdeme nejprve Staroměstskou mosteckou věží. Byla postavena stejně jako most ve 14. století. Na věži se pokuste najít pět ledňáčků, ale pozor, všechny najednou je prý mohou vidět jen hodné děti! Ve skutečnosti to není pravda, protože jsou z obou stran věže. Ledňáčko­vé byli za Václava IV. oblíbeným motivem, symbolem manželské věrnosti, domácího krbu a ženské krásy.
Po Karlově mostě přejdeme na druhou stranu až k renesančnímu Velkopřevorské­mu mlýnu.
Na Čertovce se točí už od 16. století. Podle pověsti tu sídlí vodník, ale bát se ho nemusíte. Je to prý velký dobrák. Má rád společnost a občas si zajde do okol­ních restaurací na pivo.
Pokud budete chtít pokračovat pro­cházkou na Pražský hrad, vydejte se vzhů­ru Nerudovou ulicí. Všimněte si krásných domovních znamení, která dříve sloužila místo čísel. Také zde můžete navštívit nedávno otevřenou expozici historických lékáren, která zachycuje jejich vývoj od renesance do 19. století. Při tom všem ale dávejte pozor, ­kdysi tu totiž žila vdova, které se dlouho po smrti manžela narodil syn. Byl nezkrotný a nevychovaný, brzy se rozkřiklo, že je to potomek ďábla. Jednoho dne na něj spadla taška ze střechy a zabila ho. Od té doby se tu občas zjevuje a provádí různé zlomyslnosti.

Také Pražský hrad má své pověsti. Ta nejznámější se týká hladomorny Daliborka. V suterénu má v podlaze otvor, kudy byli spouštěni vězni po kladce. Pověst vypráví, že první byl Dalibor z Kozojed, který se na­učil krásně hrát na housle, takže se u věže scházeli lidé a nosili mu v košíčkách jídlo; vězňové si totiž tehdy museli jídlo zajišťo­vat sami. Nakonec byl však Dalibor přece jen popraven. Kolem hradu se táhne tzv. Jelení příkop. Už za Václava IV. zde byla chována erbov­ní zvířata. Za Rudolfa II. byl zvěřinec roz­šířen, žili zde medvědi, lvi i tygři. Rudolf II. zde měl jednoho oblíbeného tygra, který se podle dvorního hvězdáře narodil ve stejném znamení jako císař. Podle hvězdáře měli mít oba podobný osud. Když lev onemocněl a druhý den zemřel, odmítl Rudolf péči lé­kařů a další den zemřel také.

Pověstí, které se váží k objektům staro­věké Prahy, je bezpočet. Jsou předávány po staletí dalším generacím, a přestože z hlediska historického nemají téměř žádnou cenu, jsou nám milým zpříjemněním na cestách za poznáním naší země.

Španělská kuchyně

Poznáte ji podle aroma olivového oleje a čerstvých bylinek. Ano, španělská kuchyně patří k ostatním středomořským, které jsou charakteristické používáním zeleniny, koření, ryb i jiných darů moře a samozřejmě také lahodného vína. Ačkoli jsou si kuchyně španělská, portugalská, italská a francouzská velmi podobné díky společnému klimatu, zeměpisným souřadnicím, přístupu k moři a tradičním kulturním i obchodním vazbám, přesto si každá uchovává svoji specifičnost.

Paleta španělské kuchyně je rozsáhlá a má svůj výjimečný ráz. Kuchaři při přípravě pokrmů hojně využívají česnek, cibuli, olivový olej, červené pálivé papriky, rajčata a víno. Ve španělské kuchyni je také velmi populární petržel - používá se k přípravě „salsa verde“, pikantní zelené omáčky z olivového oleje, šalotky, česneku a petržele. Originální a velmi typické koření - voňavý šafrán - zase nesmí chybět při vaření báječné rýžové paelly.

Zajímavé je, že ačkoli španělské kuchyni opravdu nechybí svůdná rafinovanost, umí být zároveň i překvapivě prostá. A vzhledem k velikosti země je i značně rozdílná - liší se od oblasti k oblasti, od města k městu. Zjednodušeně lze říci, že na pobřeží převažují v jídelníčku ryby a lehké zeleninové saláty, obyvatelé vnitrozemí zase dávají přednost masitým pokrmům a hustým polévkám, tedy jídlům hutným a kalorickým. Ale ani jih se severem by se na menu nedohodly. Pro severní část až k Pyrenejím jsou charakteristické omáčky, v centrálním Španělsku se za základ považuje pečení nebo rožnění a na jihu se všechno smaží. V Aragonu si pochutnávají na ragú, v Katalánii na rybách, region Valencie a Murcie patří rýži. Zkrátka šest oblastí a šestkrát jiné chutě. Co ale kuchyni katalánskou, baskickou, galicijskou, kastilskou nebo andaluskou spojuje, je používání podobných surovin, i když jiným způsobem.

Jídlo je ve Španělsku velmi příjemnou částí dne. Bohatý výběr pokrmů, nápojů i moučníků, jakož i místní obliba v kultuře stolování umožní návštěvníkům nalézt i v té nejzapadlejší vesničce vhodné místo, kde se mohou dobře najíst. Od tradiční kuchyně až po mezinárodní pokrmy si tu každý přijde na své. Na stolech se objevují dobroty barevné, voňavé a bohaté na tisíce rozmanitých lahodných příchutí. Snídá se obvykle mezi osmou a desátou hodinou, třeba sladké koblihy a káva s mlékem. Často se ráno vaří i čokoláda, kterou sem kdysi přivezli dobyvatelé z Mexika. Podává se v malých šálcích, dochucená mlékem se skořicí. Pije se ale také hořká s mlékem a cukrem zvlášť. Kolem dvanácté Španělé obvykle svačí tapas (menší porce jídla, známá specialita) se sklenkou sherry nebo vína a až tak ve dvě hodiny odpoledne pomyslí na pořádný oběd (i večeře začíná asi o dvě hodiny později než u nás). Budete-li pozváni, neváhejte, protože jedno je jisté: kdo má rád pestrou a vydatnou stravu, ten místní kuchyni neodolá. Například paellu (rýži s plody moře, kuřetem a zeleninou) nebo gazpacho (studenou rajčatovou polévku zdobenou vejcem a zeleninou) si zamilujete na první ochutnání.
Španělé si potrpí na dobré pití. Pije se výtečné víno nebo sangria, lahodná směs červeného vína, ovoce a pomerančového džusu. A znáte slavnou grenadinu? Jde o sytě červený chladný nápoj z čerstvých granátových jablek, podávaný ve vysokých sklenicích a dolévaný dobrou ledovou vodou.

Moučníky jsou ve Španělsku velmi sladké, zřejmě jde o pozůstatek někdejšího arabského vlivu. Ochutnat můžete například turróny, populární kostičky z vařeného nebo zkaramelizovaného cukru s ořechy a praženými mandlemi, dochucené medem či vanilkou. Po vychlazení a usušení se konzumují jako bonbony.

Ve Španělsku se pěstuje šafrán, který pravděpodobně pochází z Malé Asie , z Iráku. Už od dávného starověku byl králem rostlin a měl pověst nejlepšího koření, léčiva, voňavky i barviva. Pěstování šafránu je velmi nákladné. Na získání 1 kg suchého koření je totiž zapotřebí až 100 000 květů. Ty se sklízejí ručně a ještě týž den se z nich musejí - opět ručně - vystřihnout oranžové blizny, které se pak opatrně suší. Šafrán byl od nejstarších dob nejvyhledávanějším a nejdráže placeným kořením.
Od počátku minulého století však jeho spotřeba začala v celém světě klesat.

Jídlo je ve Španělsku velmi příjemnou částí dne. Bohatý výběr pokrmů, nápojů i moučníků, jakož i místní obliba v kultuře stolování umožní návštěvníkům nalézt i v té nejzapadlejší vesničce vhodné místo, kde se mohou dobře najíst. Od tradiční kuchyně až po mezinárodní pokrmy si tu každý přijde na své. Na stolech se objevují dobroty barevné, voňavé a bohaté na tisíce rozmanitých lahodných příchutí.

Španělsko

Španělsko dokáže vychutnat život. Azurové moře, horké písečné pláže, divoké hory, bohatá historie, kouzelná archi­tektura a nevyčerpatelná inspirace pro umělce nebo také fiesty s pestrobarevnými kroji a žhavými rytmy flamenca, stejně tak jako býčí zápasy či něžné vyšívané mantily.

Hluboká pokladnice barev, tónů a chutí života - to je Španělské království. Španělé jsou pravými
mistry umění radosti ze života.S jižním temperamentem vychutnávají četné svátky a oslavy, kterých je tu více než kdekoli jinde na světě. Každé město i vesnice má svého patrona či patrony, které je třeba náležitě uctít ať už poutí, zpěvem či karnevalem s ohňostrojem a dobrým jídlem i pitím. Při tom všem doslova vře pravá horká španělská krev.

Tvář krajiny Pyrenejského poloostrova je nevýslovně bohatá: najdeme zde slunné kamenité i písečné pláže, drsnější, někde i sněhem pokryté vrcholky pohoří Sierra Nevady, starobylá města nesoucí stopy architektury Římanů, Vizigótů, Maurů, muslimů či křesťanů i jedinečné stavební skvosty katalánské secese minulého století A. Gaudího. Stejně široká je tu však i paleta lidských povah. Španělská otevřenost, vitalita, odvaha, ale i přemýšlivost a důvěra jsou věčnou kolébkou inspirace umělců. Jako střípky z kaleidoskopu nám skládají skutečný obraz Španělska díla Miguela de Cervantese - především „rytíř smutné postavy“ Don Quijote, ale i knihy W. Irvinga, E. M. Rilkeho, E. Hemingwaye, ale i Karla Čapka. Dokresluje je i hudba, např. Mozartův Don Giovanni či Bizetova Carmen, nebo světová malířská díla Pabla Piccasa, Salvadora Dalího, Joana Miró a Marka Chagalla.

Divoké a Zlaté pobřeží. Tak zní v překladu nejproslulejší a nejnavštěvovanější letní turistická centra. Costa Brava (Divoké pobřeží) leží v nejsevernější části středozemního pobřeží Španělska. Rozprostírá se už od francouzských hranic, a proto je pro nás také nejbližší a nejdostupnější. Název získalo od své kouzelné členitosti s množstvím skalisek a nádherné zeleně. Říká se mu proto i půvabněji „zelená zahrada Španělska". Střídají se tu moderní letoviska s typickými rybářskými vesničkami. Křivolaké labyrinty uliček, kamenné domky, romantické kavárničky a hospůdky, ale i rozsáhlá síť obchodů a obchůdků, bohatý noční život, diskotéky a pláže jako stvořené pro windsurfing, sem každoročně lákají tisíce návštěvníků.
Costa Dorada (Zlaté pobřeží) leží trochu jižněji a působí proti Costa Bravě daleko klidnějším a jemnějším dojmem. Zalité sluncem vypadají jeho písečné pláže doslova jako pocukrované zlatem. Celé pobřeží Středozemního moře je poseto rozmanitými městečky a vesničkami s typicky španělskou architekturou a kulturou. Letoviska lemující pobřeží nabízejí vše, na co si jen srdce turisty vzpomene.

Nejjižnější oblast Španělska, je krajem plným palem, pomerančovníků, vína, tance a koncentrace nejčistších španělských tradic a temperamentu. Je plná protikladů: na jedné straně nejsušší oblast Evropy a na druhé jen několik kilometrů od horkého pobřeží se hrdě tyčí zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevady. Stejně tak se tu dodnes mísí křesťanská kultura s islámem. Vše typicky španělské se zrodilo právě tady. Své kořeny tu má flamenco, v jehož žhavých rytmech cítíte nejhlubší emoce: radost i smutek, lásku i žárlivost, strach i nenávist. Andalusie je kolébkou i novodobých býčích zápasů (korida dříve patřila neodmyslitelně k venkovským slavnostem). Zažijete tu i nejpestřejší fiesty (volno, oslavy, hudba, trhy, procesí, lidové zvyky až po koridu). Díky své výborné poloze má pochopitelně spoustu turistických přímořských center. Pyšní se však i nádhernými městy - „bílými perlami Španělska" Sevillou, o níž se říká, že ji založil sám Herkules a jež je obdivována pro své paláce, zahrady, židovské uličky a obchodní centra, Granadou, typickým středověkým arabským městem s „pohádkovým" palácem Alhambra ze 14. stol., Cordóbou, v jejíchž úzkých uličkách splétal své sny Don Quijote. Světovým unikátem je tu však Mezquita, někdejší hlavní mešita prolínající se dnes s křesťanskou katedrálou. A horským městečkem Ronda, rozkládajícím se na masivním skalnatém útvaru. To proslulo především náměstím Plaza de Toros, kde vznikla dnešní podoba býčích zápasů. Je tu i nejstarší dodnes používaná aréna z roku 1785.

Dovolená ve Španělsku naplní všechny vaše sny. Na své si přijdou milovníci klidného koupání, rybolovu, potápění, vodního lyžování a létání na padáku, surfování a vodních skútrů. Přímořská centra jsou vybavena půjčovnami a jsou zde připraveny i kurzy pro začátečníky. Populární je tu i cyklistika a pěší turistika. Volný čas se tu tráví také na tenisu a golfu. Ve vnitrozemí je pak oblíbené jezdectví, neboť zejména Andalusie je skutečnou zemí koní. V zimě si na zdejších horách příjemně zvedají adrenalin lyžaři a na skalních výběžcích horolezci.

Dny se tu probouzejí pomaleji než v Čechách. Obchody otevírají v 9 h, ale od 13 h až do 16 h trvá polední siesta. Zato pak můžete nakupovat až do 20 h. Ani o lákadla na peněženky - suvenýry - tu není nouze. Inspirativní je procházka po bleším trhu. Vybírat můžete od keramiky, krajek a vyšívaných ubrusů, vějířů, klobouků až po postavičky Dona Quijota, kastaněty,  plakáty se známými toreadory či šafrán nebo andaluské sherry a olivové oleje.

Španělsko se skládá ze 17 auto­nomních oblastí, z nichž každá si zachovává a dále pěstuje své jazy­kové a kulturní zvláštnosti. Hlavním a také největším městem je Madrid, který je umístěním i správ­ními středisky skutečným srdcem země. Hned na druhém místě co do velikosti je Barcelona,  ta je zas její duší. Vše, co dělá Španělsko Španělskem, najdete právě tady. Staletí dávných předků, obyvatel Barcelony, tu zanechala svá nesmazatelná dědictví. Od řím­ských hradeb, památek naVizigóty, Maury až po rozkvět Barcelony ve středověku, kdy patřila (spolu s Be­nátkami a Janovem) mezi nejvý­znamnější přístavy Středomoří. Pro­cházíte-­li „Gotickou čtvrtí", jíž domi­nuje katedrála svaté Euláiie, ovane vás duch středověké slávy. Turisté milují podmanivý ruch hlavních te­pen města Ramblas (obchody, pouliční divadla,„živé sochy“,jasnovidci věštící z karet a kávy i prodej živých zvířat). Skutečným pokladem města jsou však stavby­ sochařské monumenty katalán­ské secese, které navrhl Antonio Gaudí. Z vrcholu chrámu Sagrada Familia je nádherný pohled na celé město a okolí. Nepřehlédnutelný je Gaudí­ ho dům Milá a park Guell, kde se nachází i muzeum tohoto génia.

Italská mafie

Původ a význam slova mafie je nejasný. Existuje spousta možných vysvětlení. Tady jsou některá z nich.
Podle jedné z teorií pochází slovo mafie z arabského muatá, vyjadřující vznešenost, ušlechtilost a odvahu. Jiní odborníci zase tvrdí, že mafie vznikla z francouzského mauvais za doby vlády Anjouvců. Mafia může být také zkratkou počátečních písmen hesla, které se objevilo ve 13. století při bojích na Sicílii a znamená: Morte ai Francesi Italia anela (Smrt Francouzům, Itálie vydechni).
Z posledního údobí vlády Bourbonů je známá stejná zkratka, která v sobě skrývala větu - Mazzini autoriza furti, incendi, avvelenamenti (Mazzini povoluje krádeže, žhářství, travičství).
Věrohodněji působí vysvětlení původu slova mafie pomocí homonym. Výrazem Mafia se dříve označovaly ženy provozující černou magii.
Slovo mafie, které je nyní spojováno s organizovaným zločinem se v tomto významu poprvé prezentovalo v divadelní hře G. Rizzotta ,,I mafiusi della Vicaria" (Mafiósové z Vikárky). V prvním vydání slovníku sicilského dialektu z roku 1868 se slovo mafia objevuje jako zcela nový výraz. Oblast původu je připisována Toskánsku, kde je maffia synonymem pro bídu a chudobu.
Další kořeny je možno hledat v díle velkého znalce sicilského folkloru G. Pitré, který tvrdí, že mafia pochází z argotu občanů Palerma a vyjadřuje krásu a pýchu. Příslušníci klanů mafie mezi sebou slova mafia výhradně nepoužívají, a když už, tak se hájí tím, že tento pojem slouží pouze k vyjádření cti a ostatních kladných vlastností, není to výraz pro organizovaný zločin, či něco podobného.   
Mafiósové své jednotlivé klany označují slovem famiglia (rodina). Sicilská mafie byla vždy mezi členy nazývána jen jako la cosa (věc). Mafie v USA složená ze sicilských emigrantů si od roku 1931 říká Cosa nostra (naše věc).

Přijatí noví členové mafie se stávají součástí Věci. Taktéž při představování dvou mafiánů za účasti třetího se užívá výrazu Stessa cosa - stejná věc. Základní povinností příslušníka mafie je zákon omertá, tedy mlčenlivostí za každou cenu. To platí samozřejmě jen pro muže, protože ženy nemohou být zasvěcenými členy mafie. Mafioso také nesmí prozradit své ženě, dceři nebo příbuzné ani malou část z činnosti či struktury mafie. Omertá je základním rozlišovacím znakem mezi sicilskou mafií a neapolskou Camorrou.
Členové sicilské mafie jsou na rozdíl od svých neapolských kolegů střídmí ve svém projevu. Zbytečně neužívají velkých slov a přehnané gestikulace. Také dialog mezi nimi musí být zcela formální. Záležitosti týkající se mafie na veřejnost nepatří. Ten, kdo mluví až moc, je podezřelý a je hlídán, aby v budoucnosti nic nevyzradil.
Proto, aby mafiosové mezi sebou příliš nehovořili, užívají několik zavedených gest. Slabé trhnutí hlavou a zavřené oči znamená ne. Pokud se mafioso nakloní trupem mírně doprava, naznačuje svým kolegům, že je sledován. Stejný pohyb doprava symbolizuje - za chvíli tě kontaktují.

Dům, ve kterém žije kápo rodiny, je baliu. Časy se mění a mění se také způsob zabíjení mafií. Dříve používali mafiosové pušku zvanou lupara, jejíž hlaveň byla seříznuta na čtyřicet čtyři centimetry.
Zbraň se dala snadno ukrýt pod dlouhý kabát a byla určena jen ke střílení z blízka. Policisté také rychle poznali, kterou zavražděnou osobu má na svědomí mafie. Mrtvola, která měla v ústech kámen, porušila zákon mlčení. Vypíchnuté oči znamenaly, že oběť viděla to, co neměla. Za klopu zasunutý list plochého kaktusu naznačoval, že zavražděný si chtěl připsat na svůj účet peníze nebo majetek mafie.

Ať se to tvrzení zdá být jakkoli naivní, zločinnost není pro mafii tím základním. Nejdůležitější je hájit zájmy a majetek rodiny. Zločin je pouze formou obrany chránící spravedlnost.

Italské Benátky

Severoitalské město postavené na vodě má mnoho přezdívek a „nevěsta moře“ je jen jedna z nich. Jedni je považují za nejkrásnější místo v Evropě. Ti druzí vidí, jak chátrá, a cítí všudypřítomný pach laguny a plesnivějícího zdiva.

Nikdo ale nemůže Benátkám upřít neopakovatelnou atmosféru. Kdoví, co obyvatele pevniny přimělo na počátku 9. století k tomu, aby do Benátské laguny zapustili tisíce dřevěných kůlů a na nich začali stavět město propojující desítky zdejších ostrůvků. Celkem jich je 118, kanálů okolo 160 a mostů 400. Byl to zázrak tehdejší architektury, nicméně dnešním Benátkám stále hrozí zkáza. Zvolna se propadají do vody.

Srdcem města je náměstí Svatého Marka se skvostným dóžecím palácem a ohromující stejnojmennou bazilikou v byzantském stylu, k níž se váže pozoruhodná historie. Aby středověký chrám Páně získal na vážnosti, potřeboval důstojnou relikvii - a tou byly ostatky evangelisty Marka. Byly sice uložené v Egyptě, nicméně benátští obchodníci je získali a z Alexandrie tajně vyvezli na dně koše s vepřovým masem. Toho jediného se totiž muslimské hlídky při prohlídce lodě ani nedotkly.
Z náměstí, na němž stojí také vysoká štíhlá zvonice Kampanila s orlojem, je to jen pár kroků k proslulému mostu Rialto a ke Canale Grande, který je dlouhý 3800 metrů a tvoří páteř města. A k němu samozřejmě patří stovky gondol. Pokud je ovšem projíždˇka gondolou na vaši kapsu příliš drahá, nastupte na vaporetto. Je to linkový člun, který jezdí po několika trasách, a Benátky z něj uvidíte v plné kráse podstatně levněji.
Po vodě se ostatně dostanete kamkoliv. Ostrov Murano je vyhlášeným střediskem sklářů, zatímco Burano s pestrobarevnými domky proslul výrobou krajek. Na ostrově Sv. Michala měl malířskou dílnu Tizian a Lido hostí známý filmový festival. Na své si tu přijdou milovníci umění, zábavy, nakupování i dobrého jídla. Tradiční karneval, který vrcholí jedenáctý den před Popeleční středou, 25. dubna se slaví den svatého Marka, slavnost Redentore se koná v červenci a v září probíhá historická Regata.

Chcete-li poznat Benátky, musíte je vnímat všemi smysly. Nikde jinde než v tomto městě neprožijete tak intenzivní pocit slávy, bohatství a pomíjivosti.

Krásy severského města - Helsinky

V Helsinkách je nádherně v zimě, když pod nohama skřípe jiskřivý sníh, na jaře, kdy v četných sadech a parcích začínají kvést květiny, v létě za pověstných bílých nocí i na podzim za tlumeně barevných dnů...

Helsinky poskytují návštěvníkům řadu možností ke kulturnímu vyžití v divadlech a muzeích, k rekreaci a odpočinku - připomeňme pověstnou finskou saunu - i k seznámení s vynikající severskou školou architektury a designu. V neposlední řadě také k dobrému jídlu a pití, umocněnému příslovečnou severskou pohostinností.

Helsinky mají neobvykle krásnou polohu. Ověříte si to v okamžiku před přistáním na helsinském letišti Vantaa, kdy se před vámi otevře pohled na bílé město umístěné na členitém pobřeží s mnoha zálivy, na blyštící se hladinu temně modrého moře a stovky drobných zelených i skalnatých ostrůvků. Voda Helsinkám kraluje. Město je nejen sídlem pětiny obyvatel Finska, ale i důležitým přístavem. Baltické moře je obklopuje ze tří stran. Nadarmo nemá toto město přezdívku „dcera Baltu". Připlouvají sem obchodní lodě, kotví zde velké trajekty společností Viking a Silja, vyplouvají odtud malé motorové lodě zajišťující pravidelnou přepravu těch obyvatel, kteří bydlí na malých ostrovech v okolí. Na mnoha místech Helsinek jsou rozsáhlá dřevěná mola se stovkami plachetnic a motorových člunů, používaných k rekreačním vyjížďkám či ke sportovnímu rybaření na moři. Říká se, že ne všichni obyvatelé Helsinek vlastní svůj automobil, ale téměř každý má jachtu nebo alespoň člun.

Helsinky nepatří k příliš velkým ani starým městům, a přece se zde návštěvník ihned cítí příjemně. Přestože byly založeny v 16. století, historických památek tu však mnoho není. Stavby většinou pocházejí z 19. století, kdy se konečně začalo stavět z kamene. To, co tu bývalo před založením města v roce 1550 švédským králem Gustavem Vasou I., pohltily nenasytné požáry, postihující dřevěné stavby s neúprosnou pravidelností. Rozvoj města se datuje zhruba od roku 1812, kdy bylo Finsko připojeno k Rusku a car Alexandr I. prohlásil Helsinky hlavním městem nového vel- koknížectví. Za vedení architektů Ehrenstroma a Engela byl během 1. pol. 19. stol. postaven v empírovém slohu monumentální střed města kolem Senátního náměstí.

Prohlídku Helsinek můžeme začít na nábřeží Jižního přístavu. Tady, hned pod okny městské radnice a prezidentského paláce, se každé ráno odbývá malebný trh pod širým nebem. Nabídka je pestrá. Ovoce, zelenina, květiny a samozřejmě i čerstvě nalovené ryby, které se dají levně koupit přímo z rybářských člunů. Na tržišti nechybějí ani různé suvenýry od panenek v laponských krojích až po sobí kožešiny. Jižní přístav je také východiskem výletních lodí na nedalekou pevnost Suomenlinna, zbudovanou před 250 lety.
Pamětihodnosti Helsinek lze obejít pěšky za pouhou hodinu. Z Jižního přístavu se vydáme od temně rudé stavby Ortodoxní Uspenské katedrály z roku 1868 na nedaleké Senátní náměstí s mnoha významnými budovami z 19. století: Vládním palácem, univerzitou a monumentálním Dómem. Odtud zamíříme k Atheneu, nejvýznačnějšímu muzeu města. Helsinky se mohou po- chlubit dokonce pětašedesáti různými muzei! Naproti Atheneu stojí budova Hlavního nádraží z počátku 20. století, která je vybudovaná v působivém slohu ovlivněném národním romantismem. Zastavíme se u jezdeckého pomníku prezidenta Mannerheima (1867-1951) a ve směru široké třídy Mannerheimmintie uvidíme budovu Parlamentu, za ní pak Finské národní muzeum a naproti bíle svítící halu Finlandia, v níž se v roce 1975 odbývala konference o míru a bezpečnosti v Evropě. Když půjdeme touto moderní třídou s obchodními domy, bankami a sídly významných společností na jih, dojdeme k sousoší sochaře Nylunda Tři kováři, kde se scházejí mladí lidé.  Po široké třídě Pohjoisesplanadi plné zeleně, útulných kavárniček pod širým nebem a chladivých fontán dojdeme opět k Jižnímu přístavu...

Do světového povědomí se Finové jako spisovatelé, malíři či hudební skladatelé - až na výjimky, jakými jsou Mikka Waltari nebo Jean Sibelius, příliš nezapsali. Ale měli a mají význačné archi- tekty a designéry. Jména Alvar Aalto, Eero Saarinen, Reima Pietilá jsou známá po celém světě. V hlavním městě i jinde je dostatek moderních staveb, které dokazují, že výborná pověst finských tvůrců není přehnaná. Satelitní čtvrtě Otaniemi a Tapiola, postavené koncem padesátých let, patří k chloubě Finska. Moderní domy jsou citlivě zasazené do zalesněné a skalnaté krajiny, aniž se kácelo nebo planýrovalo buldozerem. Láska Finů k přírodě je jednou z jejich charakteristických vlastností.

Sláva finského designu začala v padesátých letech, kdy si řada tvůrců odnesla ceny ze světových výstav. I dnes finské umělecké a rukodělné výrobky patří ke špičkovému zboží, jež Finsko vyváží do celého světa. Kdo se chce seznámit s tradicí finského designu, měl by navštívit Muzeum  moderního umění Kiasma. Sama stavba, dokončená v roce 1998, patří k tomu nejlepšímu, co lze z finské architektury spatřit. Znám mnoho lidí, kteří považují Helsinky za jedno z nejkrásněj­ších měst Evropy. Zdali je to pravda, či nikoliv, záleží na vku­su každého návštěvníka. Nej­lepší je přesvědčit se na vlastní oči.

Ať už se vám Helsinky bu­dou líbit, nebo ne, slouží jako startovní bod k cestám za po­znáním podivuhodné, řídce osídlené finské krajiny plné je­zer, kde jako už málokde na světě ­ můžete trávit chvíle po­hody bez ruchu a shonu dnešní­ho světa.

Barvy v interiéru

Barvy v interiéru jsou stále v módě. Po­máhají nám radovat se ze života, dát průchod svému individuálnímu cítění pro­storu a uzpůsobit bydlení svým představám. Nejde však zdaleka jen o vytvoření „útulného hníz­dečka". Správná volba barev je totiž celou „alchymií", která má moc udělat nás zdravějšími a šťastnějšími.
­

Vědci prokázali, že barvy svým vyzařováním mohou přímo ovlivňovat naše psychické a fyziologické procesy i pracovní výkon­nost. Dnešní doba této alchymii přeje, neboť nabízí obrovské množství barevných materiálů, aplikačních technologií a tudíž i možností kombinací.

Je velice důležité, jakou barvu má místnost, ve které spíte, jídel­na, ve které jíte, či prostor, v němž odpočíváte. Bude-­li ve vaší pra­covně převládat šedá a zelená, budete apatičtí a pasivní, zelená barva však napomůže klidu a sou­středění. Pokud ovšem zvolíte ně­který ze sytých odstínů oranžové, pak ve vás bude proudit po celou pracovní dobu energie, a když vhodným způsobem „přimázne­te" světlejší odstín modré, získá­te tím svěžest a větší pocit zod­povědnosti. A navíc se vám bude lépe komunikovat s okolím. Na­opak v ložnici vymalované tmav­ším odstínem modré se vám bu­de lépe usínat, budete mít hlubší spánek i hezčí sny. Na tomto pří­kladu vidíme, že psychologie ba­rev v praxi rozlišuje nejen jedno­tlivé barvy, ale i jejich odstíny, které mohou působit i zcela opač­ně: svěžest ­- spánek.

Ač jsou barvy okolo nás všude na dosah, patří k jednomu z méně využívaných prostředků. Byt si ob­vykle nakonec necháváme vymalovat bílou. Nebojte se kombinovat a experimentovat.
Je jenom na vás, jak naložíte s paletou barev.

Laos - země tajemná, neznámá a krásná

Je to jedna z nejzáhadnějších a zároveň nejkouzelnějších zemí v celé jihovýchodní Asii, i když se pro turisty teprve otevírá. Někdejší francouzská kolonie, jež se posléze vydala na cestu komunismu, láká ty, kteří touží spatřit divokou přírodu, svět zapadlých horských vesnic a památky z dávno minulých dob.

O Laosu se říká, že takhle vypadalo Thajsko před třiceti lety. Většina návštěvníků začíná svůj pobyt v hlavním městě Vientiane se šesti sty tisíci obyvateli, které každého překvapí svou pohodovou atmosférou. Není v něm ani stopy po hektickém životním rytmu, tak typickém pro jiné asijské metropole, a okouzlí vás šarmem, v němž se mísí francouzská minulost s asijskou současností.
Příliv investic i stoupající zájem zahraničních návštěvníků však dávají tušit, že Vientiane má mnohé před sebou. Za prohlídku určitě stojí chrámy Wat Si Saket, Wat Sok Pa Luang či buddhistická svatyně - stúpa Pha That Luang, která patří k nejvýznamnějším památkám v zemi. Oblíbené jsou i procházky podél řeky Mekong, která Laosu nahrazuje moře, poskytuje vláhu, obživu a slouží jako dopravní tepna.

Domorodí obyvatelé této krásné, leč velmi chudé zemědělské země, jsou velmi pohostinní a poctiví, což je pro návštěvníka z Evropy něco nevídaného. Příroda oplývá nepřeberným bohatstvím rostlin a květů, v neprostupné džungli stále žijí tygři, sloni, opice, nespočet druhů ptáků i hmyzu a na jihu v oblasti Si Phan Don můžete dokonce pozorovat sladkovodní delfíny.

Zhruba 150 km od laoské metropole se nachází městečko Vang Vieng s nádherným okolím a pozoruhodnými jeskyněmi. Odtud dojedete za pár hodin k proslulému historickému místu Luang Prabang, jež patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Do roku 1545 bylo centrem celé země, dnes sem míří turisté ze všech končin světa, aby se obdivovali zdejším chrámům. A když už budete v Laosu, pokuste se navštívit pozoruhodnou archeologickou atrakci, jíž se říká Planina džbánů. Leží v horách severního Laosu u městečka Phonsavan a zůstává po léta nerozluštěnou záhadou. Kde se na mírně zvlněné planině vzaly stovky obřích kamenných džbánů a k čemu sloužily? Ten největší váží přes šest tun! Teorií je celá řada, místní si však myslí, že nejsou dílem obyčejných smrtelníků... Pro milovníky exotiky a dobrodruhy je návštěva Laosu tou správnou volbou.

Itálie - kouzlo lázní Levico

Přišla na to už císařovna Sissi. A ta si uměla vybírat místa rozhodně nejlepší. Celá habsburská rodina se občas v létě sbalila a přes Alpy odjela na jih, načerpat síly do své rezidence u jezera Levico v údolí Valsugana.
Jim to tehdy trvalo asi pár dní, vy tam z Česka můžete dorazit za sedm osm hodin. A bydlet lze přímo v domě, který si nechali císařové postavit, a zrovna v mramorovém apartmánu, nesoucím Sissino jméno. Z někdejší rezidence je totiž čtyř­hvězdičkový lázeňský hotel Imperiál. Kolem něj se rozkládá park, kudy aktivní Sissi honila své dvořany na procházky. Přímo v hotelu si můžete užít dobrodiní výjimečné léčivé vody.

Prameny o stejném složení vyté­kajíci ve výšce 1582 metrů nejsou nikde v Ev­ropě, nejbližší najdete až v Latinské Americe. Jejich účinky byly vyu­žívány už od 16. století. Voda obsahuje spoustu železa a arzénu, což sice zní jedovatě, ale nenechte se mýlit, právě tato směs je dokonalá třeba pro léčbu nervového systému, duševní regeneraci, potla­čení úzkosti a nervozity.
Sissi, sešněrované císař­ským protokolem, to asi bylo často zapotřebí. Ale v Levicu se líbilo nejen jí, po císařských hostech se začali do údolí sjíždět noblesní lidé z celé Evro­py. Jezdili sem z Ruska příslušníci carského rodu Romanovců i finanční kou­zelníci rodiny Rothschildů.

Říkáte si: proč jet do Itálie zrovna do lázní? Kromě cel­kové relaxace se tady léčí dýchací cesty, poškozené nemocemi, ale i kouřením nebo životním prostředím, a také poškození pohy­bového aparátu. Vědí si rady s artrózou, revmatis­mem, následky zlomenin i psychosomatickými one­mocněními. Vodu i léčivé bahno lékaři doporučují také při potížích štítné žlázy, kožních onemoc­něních i gynekologických potížích.

Nemusíte ovšem přitom bydlet jen v císař­ských hotelových komna­tách. Samotný Imperiál má sice kompletní vlastní lázeňské vybavení, včetně výroby bahna i lékařské péče, ale stejně kvalitní servis vám poskytnou i ve­řejné lázně přímo v měs­tečku. Ubytovat se přitom můžete v dalších hotelech a penzionech, které nabí­zí. A když jste zdraví jako ryba? Tím lépe, aspoň můžete svižně běhat po okolních kopcích. A těch je tady požehnaně. Frutti di Bosco Levico totiž leží nejen na břehu jezera, které nabízí krásnou možnost koupání a procházek podél vody, ale také na úpatí hor, plných historických pa­mátek a turistických tras.

Užijí si tady rybáři i hou­baři, jen pozor, kromě rybářského lístku si musí­te pořídit i lístek houbařský. Ten prodávají turis­tické kanceláře i hotely a restaurace, na den stojí 10 eur, na dva dny 18 eur. Divíte se, proč ta­kové štráchy s houbami? Místní ochránci přírody se totiž bojí, že by jim náru­živí sběrači vyčistili les do poslední houbičky. Kromě hub je celá místní oblast, rámovaná vysokými ho­rami, proslulá díky Frutti di Bosco, tedy lesním plodům. Pokud je najdete, nasbírejte si po libosti, ale spíš vás naláká způsob, ja­kým s nimi nakládají míst­ní.

Proslulá místní restaurace Boivin přímo v Levico, v paláci ze 16. století, nabízí zážitkové menu, je­hož základem jsou právě Frutti di Bosco a k nim další malé červené plody. Jste připraveni na kulinář­ský zážitek, který trvá čtyři hodiny? Na stůl přichází místní minerálka, polosuché bílé víno a první chod: gazpacho s malinou. V ostré studené rajčatovo-okurko-cibulové polévce trůní obří malina a člověk se tváří překvapeně. Ale je to dobrá kombinace chutí, kuchař ví, co dělá. Po malé pauze následuje směs listových salátů s bylinami, lesními plody a kozím sý­rem, po nich plátky lilku,cukety a dýňový květ - vše osmaženo v těstíčku a pře­lité ostrou jahodovou omáčkou. Jako další chod přichází smažený sýr s omáčkou z rebarbory a rybízu, následují kachní prsíčka s bramborami a třešničkami naloženými v kardamomu. Noc se už nachýlila, ještě můžete? Přichází zlatý hřeb: tři de­zerty. Malinová zmrzlina, citronová pěna na lineckém koláčku s rybízem a rebarborové sušenky. To celé za 25 eur. Když už jsme u cen, ubytování ko­lem Levica vás nezruinuje o nic víc než české penzio­ny. Například v penzionu Maso Zont, v krásně restau­rovaném domě z 18.století, budete mít nocleh se snída­ní za 40 eur a jídlo v kuchy­ni vám stoprocentně vysta­čí i k večeři.

Chcete dělat i něco jiného než se léčit a jíst? V tom případě si nazujte pohorky a choďte. Třeba kolem Val di Sella vás pobaví výtvarná díla z přírodních surovin, která vytvořili významní světoví umělci. Nebo si, pokud máte rádi jízdu na koni, můžete objednat výlet s instrukto­rem na usedlosti u města Borgo. Nebo přejděte kopec k velkému jezeru Caldonazzo a pusťte se do veslování, windsurfingu, vodního lyžování... Pobyt v italských lázních Levico bude patřit mezi vaše zážitkové dovolené.

Pozvánka do Chorvatska

Sluncem rozpálená krajina, jezera nejen ta Plitvická, nádherné ostrovy, ráj jachtařů, potápěčů i odpočívajících rodinek u křišťálově čistého moře a také větší luxus, více soukromí, více služeb, lepší standard - to je „naše“ Chorvatsko!

Večer si sednete do auta a ráno už vaši pospávající rodinku na sklopených sedačkách probudí chorvatské slunce, které vás bude provázet celou dovolenou v zemi tak krásné, že to jistě nebude dovolená poslední! Musíte si však umět vybrat. Nabídka ubytování, ať už v soukromých apartmánech či v hotelech, neustále roste, stejně jako i její kvalita. Pryč je doba masového trá­vení dovolené v zařízeních pro stovky hostů s téměř povinným večerním korzováním s kapající zmrzlinou po  přeplněné promenádě. Velmi rychle vznikají malé hotýlky, jež svým klientům na­bízejí specifické zaměření, třeba na místní gastronomii, wellness, sport.



Zvážit, kam se vydat a co vidět, bude zřejmě ně­kolikanásobně těžší než v minulých letech! Brač, Krk, Mali Lošinj, Hvar, to je jen několik málo ostrovů z mnoha, které dýchají svou at­mosférou. Procházet se zde po liduprázdných ulicích ospalých měst, ostrých útesech, aniž bys­te potkali živáčka, je tady
naprosto běžné. Vždy se vy­platí zakoupit mapku a hle­dat si tu svou skrytou pláž. Nejste-li však příznivci na vl­nách kývajících se trajektů, pak zůstaňte při pobřeží, i tu je nabídka nepřeberná!

Dubrovník. Není snad člo­věka, jež by o jeho kráse a po­klidné atmosféře neslyšel. Pro­hlížení památek zapsaných v UNESCU (Knížecí palác, pev­nost Revelin) vám zabere spous­tu příjemně stráveného času, jis­tě a rádi však využijete oddechu i v novější čtvrti plné parků, tu­ristických zařízení a také čis­tých pláží.

Milovníky památek uchvátí i další kulturní centrum země - městečko Pula. Pevnost Kaštel, katedrála sv. Marija či římský amfiteátr z 1. století, který láká už svou působivou polohou vysoko nad přístavem a v němž se dnes konají opery a koncerty, jsou jen malou ochutnávkou...

Kolem vás proudící a z okolních skal s hřměním dopadající mohutné proudy křišťálově čisté vody, procházky po úzkých dřevěných můstcích, které protínají celou oblast mnoha překrásných a vám jistě povědomých jezer. Ano, to je země Vinnetoua, to jsou Plitvická jezera. Národní park, kterému se v Evropě jen málokterý vyrovná, a kde je nejčastěji skloňovaným slovem „krása“ doprovázena povzdechy a zasněnými pohledy návštěvníků.

Park, který rovněž musíte vidět, je Krka. Rozkládá se na stejnojmenné, nejpodivuhodnější chorvatské řece, která se k vytouženému moři žene úzkými soutěskami, burácí přes peřeje a s temnými VinlíYYham sp vití v \nralr-u rlocífolrvodopádů. Zvláštní kouzlo dodávají národnímu parku na roz­-díl od téměř panenských Plitvic, i mnohé historické památky.

Ideálním místem pro dovolenou je i riviéra Paklenica s dlou­hou oblázkovou pláží, podél níž se táhne řada útulných penzio­nů a z restaurací se linou vůně těch nejlepších kulinářských specialit. Centrem riviéry je městečko Starigrad, plné re­staurací, barů a nočních klubů. Je rovněž skvělým výchozím bo­dem pro toulky národním par­kem, který se nachází pouhých pět kilometrů od centra města. A jaké že je to nebezpečí, číhající na každého a bez va­rování? Paradoxně je jím jed­no z nejčistších moří - Jadran. Budete-li však jeho sílu re­spektovat a svoje síly zase ne­přeceňovat, stane se vaším pří­telem, jako i celá krásná země - Chorvatsko!

A několik cenných rad nakonec. Cestujete-li vozem bez klimatizace, častěji zastavujte, odpočívejte, provětrejte se. Dlouhotrvající sucho často v zemi způsobuje nebezpečí požárů. V přírodě nerozdělávejte oheň a nekuřte. Zákon hovoří jasně! Stanování v přírodě je zakázáno! Nechcete-li
platit tučnou pokutu, raději se vyvarujte spaní ve volné přírodě. Používejte boty do vody! Ostrých kamenů a mořských ježků je v Chorvatsku hojně.

Francie a její Azurové pobřeží

Francie se v loňském roce opět stala nejnavštěvovanější zemí světa. Nejoblíbenějším místem zůstává francouzská Riviéra. Riviéra či, jak se často užívá - Azurové pobřeží - to jsou kilometry pláží, blankytně modré moře, zeleň palem a pinií a v neposlední řadě také velmi příjemné klima, jež z této oblasti učinilo evropský „dovolenkový“ cíl číslo jedna již v polovině 18. století.

Pojem riviéra, slovo italského původu, značí pobřeží a rozumí se jím úzký pruh pevniny francouzského města Marseille až po italskou La Spezii. Jedním z turisticky nejpřitažlivějších míst tohoto území je přímořské letovisko Antibes vybudované mezi zálivy Le Salis a St-Roch nedaleko města Nice. Je jedním z mála míst, které si zachovává typickou provensálskou atmosféru i bez honosných hotelů a rezidencí. Můžeme se zde projít po městských hradbách, navštívit provensálský trh, posedět v některé z kouzelných francouzských kavárniček nebo restaurací a ochutnat mořské speciality či pouze posedět u sklenky francouzského vína.

Antibes má za sebou velmi bohatou historii, která je také každoročně turisty nejvíce vyhledávána. Antibes vždy hrálo důležitou roli ve vojenských záležitostech již od konce 14. století. Například v roce 1794, když chtěl Bonaparte chránit francouzské pobřeží, přesídlil s rodinou právě do Antibes, zemřel tu roku 1800, ale také proslulý generál Championet, proslulý vojevůdce v německých a italských taženích. Rodištěm se naopak Antibes stalo pro pozdějšího maršála Reilla, významnou osobnost ve všech Napoleonových taženích, žil zde ovšem i malíř Nicolas de Staěl a podobně.

V baště St. André, části vaubanské fortifikace, se nachází sbírka archeologických předmětů mapujících 4000 let historie. V Archeologickém muzeu najdeme kupříkladu kopii bronzové masky Silenia ve tvaru ucha od vázy, olověný sarkofág s ornamenty, řecké a římské amfory, své místo zde mají také předměty vytažené z vraků lodí z doby 16. až 18. století. Velmi zajímavou expozici nabídne i muzeum Peynet, situované ve staré škole z 19. století. Obdivovatelé malíře Pabla Picassa mají při návštěvě Antibes jedinečnou příležitost navštívit jeho muzeum.

Mořské parky jsou tradiční atrakcí snad ve všech mořských letoviscích v Evropě, Marineland v Antibes je ovšem unikátem - jednak pro kvalitu svých představení, jednak pro své poslání. Návštěvníci se zde nejen baví při představeních, ale dozvědí se i leccos ze života mořských savců.
V roce 1970 tento Marineland založil Roland de la Polype a každoročně se v něm uskuteční kolem 1200 představení s delfíny a kosatkami. Park je otevřen po celý rok a během dvanácti měsíců jej navštíví okolo 1 200 000 lidí včetně těch, kteří zavítají do Motýlí nebo Krokodýlí džungle či Aqua parku, podívají se na Malou farmu s různými exotickými i „obyčejnými domácími“ zvířaty nebo si zahrají „dobrodružný golf“ v netradičním prostředí vodních kanálů, palem a keřů.
Námořní muzeum, jež je součástí komplexu Marineland, je údajně nejkrásnější soukromou sbírkou na evropském kontinentu, v provozu je zde šest bazénů s delfíny, kosatkami, lachtany, rypouši, tuleni a rejnoky, dvacet akvárií se želvami, medúzami a exotickými rybami, dále tunel se žraloky (třicet metrů dlouhý se dvěma milióny litrů mořské vody) a prostor pro tučňáky.
V Marinelandu je jeden živočich ze dvou narozený přímo zde, přičemž kosatky narozené v zajetí jsou unikátem v celé Evropě. Funguje zde také čtyřiadvacetihodinová záchranná služba pro mořské savce na širém moři.

Komu bude město Antibes se vším, co nabízí, malé, má možnost ukojit své turistické chutě výlety do Nice (mondénní mořské lázně s proslulými květinovými trhy a bohatou historií), Monaka (městský stát s mnoha atrakcemi, velkou nabídkou obchodních center, přístavem, taktéž bohatou historií a muzei) či do Cannes (s rušným nočním životem a také kulturním vyžitím).

ZÁKLADNÍ ÚDAJE: Francie (République française).
Rozprostírá se v západní části Evropy při pobřeží Atlantského oceánu a Středozemního moře.
Rozloha: 543 965 km2.
Počet obyvatel: 65 436 552 (r.2011).
Obyvatelstvo tvoří Francouzi, Němci (Alsasané-Lotriňané), Bretonci, Katalánci ap.
Měna: 1 EURO. Jazyk: francouzština (úřední jazyk), baskičtina, bretonština, alsaština aj.
Náboženství: katolíci (až 88 %), sunnitský islám, protestanti, židé ap. Správní rozdělení: 27 oblastí, 101 departementů.
Hlavní město: Paříž.

Švédsko - pohádka severu

Rozlehlá země pokrytá severskými lesy a tundrou - tak nějak si ji představujeme. Jih Švédska má vcelku přívětivou tvář. Do zdejší mírně zvlněné krajiny dokonale zapadají typické švédské domky, natřené falunským odstínem červené. Velmi členité pobřeží je bohaté na ryby, a tak není divu, že na něm vyrostla řada malebných rybářských přístavů. Přímořská městečka se na jaře a v létě stávají vyhledávanými rekreačními oblastmi. Moře je sice studené, ale seveřané jsou otužilí. Zvlášť populární jsou vyjížďky na motorových člunech nebo na jachtách.

Kulturním i hospodářským centrem celé jižní části Švédska je největší přístav Skandinávie Göteborg. Ten leží na místě, odkud kdysi Vikingové vyplouvali na své loupeživé výpravy. Dnešní město začal budovat až král Gustav II. Přizval si na pomoc Nizozemce, kteří pomohli vysušit bažiny, zavedli systém kanálů, které přemostili podobně jako třeba v Amsterodamu. Od té doby město vzkvétalo. Jeho prosperitě přispělo i otevření vodního kanálu Göta kanal v roce 1832, který spojil západní a východní část Švédska.
Dnes je Göteborg krásné město, ve kterém by si přála žít většina Švédů. Centrum tvoří třída Kungsportsavenyn, která připomíná pověstnou pařížskou Champs Elysée. Místo Vítězného oblouku jí dominuje socha vládce moří Poseidona.
Mnoho kvalitních muzeí, rybí trh, zajímavá architektura i systém kanálů, kterými projíždějí výletní lodě - to jsou důvody, proč město láká každý rok několik milionů turistů. Ti si ovšem vyrazí i do okolní přírody.

Jedním z nejkrásnějších míst pobřeží průlivu Skagerrak je ostrov Marstrand, ležící necelých padesát kilometrů severozápadně od Goteborgu. Je to místo, kde mají své domy švédští milionáři. Na první pohled skromně vypadající stavení, které shlíží z útesu na mořský záliv, přijde i na několik milionů švédských korun. Je to poloha, za kterou se zde draze platí.
Marstrand je historické městečko, založené už ve 13. století. Od té doby prosperuje především díky bohatým úlovkům sleďů. Ti však roku 1808 záhadně zmizeli a již se nikdy nevrátili v takovém množství jako dříve. Domy, kde se sledi solili, se postupně změnily na lázeňské a rekreační rezidence, jimiž jsou dodnes. Připomínkou starých časů jsou zbytky hradu Carlstens Fástning. Z jeho cimbuří na skále nad městečkem je celý přístav jako na dlani. Za pěkného počasí odsud vyjíždějí luxusní jachty směrem na otevřené moře.

Švédské hlavní město se rozkládá na mnoha ostrovech a jeho jednotlivé části jsou propojeny mosty, můstky, chodníčky nebo lodní dopravou. Není divu, že si díky svým četným kanálům a průlivům město vysloužilo přezdívku Benátky severu.
Historickým centrem města je Gamla Stan neboli Staré město. To v polovině 13. století založil tehdejší vládce Švédska Birger Jarl. Dominantou historického jádra je určitě královský palác Kungliga Slottet - jednoduchá a krásná renesanční stavba z 18. století, kterou střeží elegantní královská stráž s nablýskanými přilbami. Uvnitř si návštěvníci mohou prohlédnout interiéry zařízené ve stylu baroka a rokoka. Kromě historického nábytku je k vidění pokladnice, zbrojnice nebo pozůstatky hradu Tre kronor - Tří korunek, který původně stál na místě dnešního královského paláce, než při požáru města roku 1697 vyhořel.
Hned za palácem stojí monumentální Storkyrkan z roku 1306, který byl později přestavěn v barokním stylu. Právě v této katedrále se koná slavnostní svatba a korunovace švédských králů.
Centrem Starého města je Stortorget - hlavní náměstí, ze kterého se rozbíhají úzké a klikaté středověké uličky, které kdysi patřily bohatým obchodníkům. Staré lampy a vyřezávané vstupní dveře na návštěvníky přímo dýchají starými časy. Každý se snadno ztratí ve spleti uliček, které jsou mnohdy tak úzké, že by zde sotva prošel kůň.
V dávné švédské minulosti může každý zůstat, když se vypraví lodí z promenády Skeppsbron na ostrov Djurgirden. Zde najde rozlehlý skanzen pod širým nebem. Na 150 historických rekonstruovaných domů připomíná, jak se kdysi žilo v jednotlivých regionech Švédska. Domy jsou uvnitř stylově zařízené a pracují zde řezbáři, tkalci a řada dalších řemeslníků v dobových krojích. Před očima návštěvníků vyrábějí rukodělné výrobky, které jsou i na prodej. Na ostrově stojí také jedno z nejpůsobivějších muzeí ve městě - Vasamuseet. Zde je vystavena slavná bitevní loď Vasa, která se roku 1628 potopila při své první plavbě hned ve stockholmském přístavu. V roce 1961 byla slavnostně vyzvednuta ze svého bahnitého hrobu, zrestaurována a vystavena. Šedesát dva metrů dlouhá loď je živým dokladem slavných časů švédských vojevůdců.

Jih a střed Švédska zabírá jen necelou polovinu území státu, kde žije 85 % lidí. Zbytek země je dál na sever. Kromě několika osad to jsou jen nedozírné severské lesy a tundry, kde se popásají sobi. V zimě slunce téměř nevyjde, zato v létě se o půlnoci jen dotkne obzoru, aby opět začalo okolo druhé ranní stoupat na nebeskou klenbu. Hlavním lákadlem celé oblasti je panenská příroda. Jezera, hory, lesy i tundra, to je jeden z nejkrásnějších koutů severu - národní park Abisko. Daleko za polárním kruhem zde vyrážejí trénovaní milovníci hor na cestu divočinou na nejvyšší vrchol Švédska - Kebnekaise (2111 m).

Na severu Švédska žijí už stáda sobů a místní obyvatelé žijí prostý a jednoduchý život v souladu s přírodou. Někteří sice žijí i moderním způsobem, ale mnozí z nich se vrací ke svým kořenům. Centrum švédských Sámů je v Jokkmokku, kde je i fantastické etnografické Ájtte museet, ukazující historii samského národa. Každý, kdo si přeje vidět život tradičních Samů doopravdy, musí vyrazit do vesnice Gasa (asi sedmdesát kilometrů západně od Arvidsjauru). Ve zdejším samském centru chovají Samové soby a návštěvníky pohostí v tradičním dřevěném stavení vystlaném kůžemi. K výtečnému sušenému sobímu masu přidají poutavé vyprávění.

■ Ve Švédsku se snadno domluvíte anglicky. Švédové jsou vzdělaní a mnohdy umějí i několik dalších evropských jazyků.
■ Výlet do Švédská můžete také spojit s návštěvou dalších zemí severní Evropy. Trajekty do Dánska a Finska odjíždějí velmi často.
■ Na návštěvu Švédska nepotřebujete vízum.
■ V každém větším městě najdete turistickou kancelář, která vám ochotně poradí kudy kam.

Za medvědy do Českého Krumlova

Uprostřed krásné kopcovité krajiny Blanských lesů se klikatí matka českých řek Vltava. A právě na skalním ostrohu obtékaném řekou byl kolem roku 1250 založen krumlovskou větví Vítkovců původní hrad.

Místo nezvolili stavitelé náhodou. Bylo totiž na strategické Linecké obchodní stezce. Současně s hradem vzniklo i podhradí Latrán a na protější straně řeky vyrostlo město. Největší rozkvět zažil Krumlov, když zde byly otevřeny doly na stříbro. Tehdy byl za vlády Viléma a Petra Voka ve 2. polovině 16. století hrad přestavěn v pohodlné zámecké sídlo.

Už od prvního pohledu, kdy se návštěvník blíží k městu schovanému v údolí Vltavy, nemůže přehlédnout jednoznačnou dominantu Krumlova. Zdejší zámek je po Pražském hradu nejrozsáhlejší v Čechách. Jeho nejstarší částí je Dolní hrad, tzv. Hrádek. Již v příkopu před vstupem na první hradní nádvoří vás uvítají na první pohled bodří medvědi. Ti pohodlně lenoší na slunci, pojídají jablka, koupou se v bazénku a vůbec jim nevadí, že se na ně dívají desítky a někdy stovky očí zvědavých návštěvníků hradu. Pokud zvednete pohled k obloze nad příkopem, uvidíte nádhernou věž. Tu zvnějšku vyzdobil freskami B. Beránek-Jelínek v 16.století. Pak projdete po strmé cestě na malé nádvoří Horního hradu a ještě pár kroků okolo pověstných slunečních hodin a už se před vámi otevřou vzorně upravené renesanční zahrady s krásným letohrádkem Bellarie. U některé z fontán se pak v teplém dni dobře osvěžíte. Pokud vám po prohlídce hradu vyhládlo, nezbývá, než se vypravit do některé z mnoha hospůdek v podhradí zvaném Latrán. V prostředí původních gotických nebo renesančních domů si jistě vyberete to, na co máte právě chuť. Populární částí menu je česká klasika.

Po dobrém obědě se pěkně zlehka vydejte křivolakými uličkami z Latránu po dřevěném Lazebnickém mostě přes Vltavu do historického města. Není sice velké, zato utváří kompaktní labyrint ulic, cestiček a náměstí lemovaných krásně zrekonstruovanými městskými domy. Ty mají často patro vysazené na krakorcích, či je zdobí stinné podloubí s jihočeskou krčmou, do daleka vonící cukrárnou nebo krámkem s pěknými rukodělnými výrobky. Ve městě najdete kromě renesanční radnice, gotického Zlatokorunského domu s empírovou fasádou i kostel sv. Víta. Podle odborníků jde o jednu z nejcennějších staveb české gotiky.
Až se budete vracet zpět přes Vltavu po mostě k jezu, pořádně se podívejte do vody. S trochou štěstí uvidíte desítky pstruhů, které také nabízejí mnohé restaurace se zahradním posezením na terase nad řekou.

Český Krumlov leží v kraji mimořádně bohatém na přírodní i architektonické zajímavosti. Z města můžete vystoupat na 1084 metrů vysokou Kleť, nejvyšší vrchol Blanských lesů. Ze zdejší rozhledny je při dobré viditelnosti nezapomenutelný výhled na Šumavu i Novohradské hory.
Za návštěvu stojí i nedaleký pověstný klášter Zlatá Koruna, odkud se můžete vydat po proudu Vltavy až k tajemné zřícenině hradu Dívčí Kámen.

Skvosty Provence

Slunný a teplý jih Francie, to je především Provence s voňavou levandulí, skvělým kořením, lahodným vínem a dlouhým létem. Nenajdete tady bulváry s uspěchanými davy. Lidé v uličkách starověkých měst se pěkně s jižním přízvukem zdraví ,,bonjour" a jdou si sednout na kávu, rozvážně si přečtou noviny a ještě si zahrají petanque.

Město usazené mezi sedmi horami uprostřed subtropické vegetace s večerními koncerty cikád, křižovatka kultur - italské, španělské i francouzské - to je Nimes.

U pramene Nemausus jej založil římský císař Augustus v 1. století před Kristem. O tři sta let později prožívalo Nimes svůj největší rozkvět. Právě tehdy vyrostlo mnoho skvostných památek a budov. Jedna z nejzajímavějších je jistě chrám Maisom Carrée zdobený v řeckém stylu, s krásnou portikou a korintskými sloupy. Živým středem města je monumentální Les Arénes, amfiteáter, který připomíná římské Coloseum. Před více než dvěma tisící lety ho vybudovali pro 24 000 diváků, kteří přicházeli sledovat gladiátorské zápasy. Dnes už sice před očima obyvatel Nimes otroci neumírají, zato se zde pravidelně pořádají neméně atraktivní býčí zápasy.
Největší corridas se konají během třídenních slavností Féria des Vendanges na začátku vinobraní třetí týden v září. O římské dědictví zakopnete v Nimes téměř na každém kroku. V krásném parku Jardins de la Fontaine najdete chrám bohyně Diany - Temple de Diane - a také pramen Nemausus, kde byly za Římanů lázně i posvátný chrám. Krátká procházka klikatými, příkrými cestičkami vás zavede až k Megane, nejvyšší z věží, které kdysi dominovaly sedmikilometrovému římskému opevnění města. Nepřehlédnutelné jsou široké pásy bujné zeleně, ve které se leskne moderní budova současného umění Carré d´Art architekta Normana Fostera. Ten nastavil zrcadlová skla budovy tak, aby odrážela starý římský chrám Maison Carrée a zrcadlila tak slavnou minulost Nimes.

,,Sur le pont d´Avignon" - znějí slova staré francouzské písničky, kterou si na řece Rhoně zpívali už v 15. století a dnes je známá po celém světě. Díky tomu se proslavil také most Pont St. Bénezet. Pověst praví, že se roku 1177 pasáčkovi ovcí Bénezetovi zjevili třikrát za sebou andělé a přikázali mu stavět most. Devět set metrů dlouhé přemostění řeky mělo trnitou historii. Původně jej zbudovali ve 12. století ze dřeva, a pak jej papež Klement VI. přestavěl roku 1350 na kamenný most. Přesto 18 z jeho 22 pilířů zničila velká voda v roce 1699, a tak dnes obdivují návštěvníci Avignonu z Pont St. Bénezet jen torzo.

Starobylý Avignon však návštěvníkům nabízí mnohem více než čtyři oblouky starého mostu ze známé písničky. Město proslulo především svou zvláštní vazbou na Řím. Na rozdíl od Nimes nejde o Řím císařský - starověký, ale středověký - papežský. Počátkem 14. století sem s celým dvorem z Itálie přesídlil Papež Klement V. Po něm se vystřídalo ještě šest papežů. Nakonec se tehdejší papež Řehoř XI. za naléhání císaře Karla IV. přestěhoval spolu s celou curií roku 1377 zpět do Říma. To ovšem nezabránilo papežskému schizmatu, když v Avignonu zvolili papeže vlastního a podobně tak učili i v Boloni. Římsko-katolická církev tak měla nějaký čas dokonce tři hlavy. Poslední papež opustit Avignon na začátku 15. stol., ale město bylo i nadále spravováno papežským legátem, a to až do Velké francouzské revoluce.
Díky ochranné ruce svatopetrského stolce Avignon vzkvétal dlouhá staletí. Svého vrcholu však jistě dosáhl za doby vlády ,,exilových" papežů, kteří nashromáždili pohádkové bohatství kupčením s církevními úřady.

Nejhmatatelnějším důkazem přítomnosti papežů v Avignonu je impozantní Papežský palác ze 14. století. Dnes patří k nejrozsáhlejším palácům vůbec. UNESCO jej zařadilo na seznam světového kulturního dědictví. Svými věžemi a oblouky připomíná gotickou katedrálu, masivními zdmi a opevněním nedobytný hrad. Vždyť také byl postaven tak, aby papeže chránil od jejich četných nepřátel. Bohatý interiér paláce utrpěl za napoleonských válek i za Velké francouzské revoluce. Dnes je vnitřek téměř bez nábytku. Přesto návštěvníci rádi stráví dlouhé hodiny prohlídkou vnitřku paláce dekorovaného freskami, tapiseriemi a místnostmi se zajímavými dobovými výstavami. Po návštěvě paláce se turisté vydají malými uličkami historického Avignonu, kde se nechávají okouzlit atmosférou květinových trhů, obchůdků se sýry a křupavými bagetami. Zajdou na oběd, třeba na specialitu z ryb připravených s aromatickým kořením a olivovým olejem spolu s neodmyslitelným slavným vínem oblasti Cotes du Rhone. Jiní jen tak s šálkem šálkem kávy v ruce pozorují cvrkot ulice z pohodlného proutěného křesla postaveného ve stínu platanů. Ztratit se v Avignonu je téměř nemožné - okolo města totiž vedou čtyři a půl kilometru dlouhé hradby, které každého zbloudilce nakonec dovedou zpátky k papežského paláci. V Avignonu stojí dále ke zhlédnutí Rocher-des-Doms - skála řádových bratří, Cathedrále Notre-des-Doms, románská katedrála z 12. století a Petit Palais - malý palác, který sloužil jako sídlo kardinálů.

Krásy Moravského krasu

Kraj severně od Brna v sousedství Blanska obdařila nevšedním bohatstvím. Kromě pověstné propasti Macocha najdete na území Moravského krasu více než tisíc jeskyní - mnohdy rozsáhlých podzemních systémů s fantastickou krápníkovou výzdobou.

V jeskyních můžete obdivovat mohutné dómy nebo projíždět podzemní řekou na lodích. A když vyjete opět na denní světlo, můžete se vydat romantickou krajinou, které se dříve říkalo ,,Moravské Švýcarsko".

Punkevní jeskyně je sice nejznámější svou podzemní řekou, ale nejkrásnější krápníkovou výzdobu mají Sloupsko-šošůvské jeskyně. Tzv. ,,Eliščina jeskyně" je veliký podzemní dóm s krasovými útvary - krápníkový vodopád, sedm metrů vysoký stalagnát nebo zajímavě tvarované stalagmity. Jeskyně má dokonalou akustiku. Dále vede chodba dlouhá sto čtyřicet metrů, kterou kopalo šest dělníků dva roky. V těchto prostorách se léčí astmatické děti. Jsou zde přímo ideální podmínky - stálá teplota vzduchu a jeho stoprocentní vlhkost.
Více než dvě stovky metrů dlouhou Stříbrnou chodbou vcházíme do šošůvské části jeskyní. Ta byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2000. Kdysi vlastnil Šošůvskou jeskyni pan Broušek, který tu měl i hotel. Ten byl propojený s jeskyní, kde skladoval pivo a víno. Krása Brouškovy pohádkové síně s pověstným svícnem opravdu bere dech. Na povrch se vychází jeskyní Kůlna. Zde byly nalezeny sto dvacet tisíc let staré části lebky neandrtálského člověka, který v okolí lovil mamuty, jeleny a medvědy.

Propast Macocha je asi nejznámější útvar Moravského krasu. Téměř sto čtyřicet metrů hluboký otvor v zemi vznikl zřícením stropu. Propast dostala jméno podle zlé macechy, v místním nářečí macochy, která podle pověstí svrhla nenáviděné nevlastní dítě do propasti. Dítě se však zachytilo keře a jeho křik přivolal dřevorubce. Ti je vytáhli a přivedli do vesnice. Zlou macechu pak prý lidé sami hodili do hlubin země. Dnes se na dno Macochy můžete dostat Punkevní jeskyní. Vchod najdete dva kilometry po modré značce od horního okraje Macochy nebo po pětiminutové jízdě lanovkou.

Dnem propasti protéká řeka Punkva, která slouží jako vodní stezka pro návštěvníky, kteří proplouvají stísněnými prostory na lodích. Průvodce a lodivod v jedné osobě říká, že v jeskyních žijí netopýři a v Punkvě jsou dokonce i pstruzi, kteří někdy proplavou jeskyněmi až do jezírek na dně Macochy.

Jeskyně nepřitahovaly lidi jen jako útočiště před počasím a dravou zvěří. Do hlubin se vydávali i pověrčiví místní lidé, kteří věřili na zázračnou moc jeskynního vápence, který dokonce i jedli.
Do jeskyní prý sestupovali i skalní duchové. To byli lidé, kteří se vydávali do podzemí a kradli zde kosti pravěkých zvířat, které pak draze prodávali. Jeskyně našly v minulosti i mnohem praktičtější využití. Například Hladomorna pod holštejnským hradem sloužila ve středověku jako vězení. V jeskyních Výpustek a Dagmar se v 17. a 18. století usadili padělatelé mincí. Během druhé světové války se některé podzemní prostory proměnily v utajované zbrojní továrny nacistického Německa.
První vědecké pokusy o probádání jeskyní se odehrály v 17.století. V 19.stol. se proslavil Jindřich Wankel svým archeologickým a speleologickým bádáním a v našem století byl vůdčí postavou výzkumu profesor Absolon. Ten začal s organizovanými pokusy objevování obrovského jeskynního systému. Úspěšné odhalovaní nových prostor však mnohdy mělo velmi vysokou cenu. K dosud největší tragédii v historii české speleologie došlo v roce 1970 při průzkumu našeho největšího jeskynního systému - Amatérská jeskyně. Nečekaná povodňová vlna uzavřela v tzv. povodňové chodbě cestu zpět dvěma jeskyňářům.

Z celkového počtu 1100 objevených jeskyní Moravského krasu je veřejnosti přístupno pouze pět - Balcarka, jeskyně Kateřinská, Punkevní, Sloupsko-šošůvská a jeskyně Výpustek. Do ostatních je vstup zakázán a každý by to měl respektovat. Neukáznění návštěvníci, kteří sami podnikli výpravu do některé z nepřístupných jeskyní, se z nebezpečného podzemního bludiště už nikdy nevrátili.

Na cestě Moravským krasem se určitě zastavte u barokního poutního kostela Narození P. Marie ve Křtinách.

Ve dvou obcích Rájec - Jestřebí se nenechte ujít pěkný zámek ve francouzském stylu z 18.stol. Interiéry jsou zařízeny dobovým nábytkem s krásnými kusy porcelánu. 

V Blansku nezapomeňte na místní zajímavost - dřevěný kostel, původně pravoslavný, ze 17.stol., přenesený sem v roce 1936 ze Zakarpatské Ukrajiny.

Dva kilometry jižně od města najdete vzácně dochovanou Klamovu huť z 19.stol., v níž dodnes přetrvává průmyslová výroba. 

V nedalekém Josefově je další technická památka - Františčina huť z 18.století, která tavila železnou rudu až do roku 1877. Dnes je nejstarší dochovanou hutí v Evropě. Její součástí je i Švýcárna - hutní hostinec postavený v romantickém alpském stylu v 19.stol., otevřený dodnes.

Cestou zpět do Brna se ještě zastavte u Býčí skály - mohutné vápencové stěny na pravé straně Křtinského potoka.

Na kole můžete Moravský kraj projet napříč Jantarovou stezkou z Adamova, přes Švýcárnu, Blansko, Skalní mlýn, Ostrov u Macochy až do Sloupu. Nevynechejte ani pěší okruh naučné stezky ze Skalního mlýna na Macochu. Od ní se můžete vydat na celodenní výlet do Sloupu.

Za hvězdou betlémskou

Betlém na počátku našeho letopočtu se stal místem, kam křesťanská tradice umístila narození Spasitele. Ponechme stranou úvahy a pochybnosti historiků, zda se vše skutečně stalo tak, jak to líčí evengelia, a připomeňme si příběh, který se odehrál před dvěma tisíci lety.

Za vlády císaře Augusta, kdy Palestině panoval král Herodes, byl vydán rozkaz, aby se v celé římské říši uskutečnilo sčítání lidu. Každý se musel dostavit do rodiště svých předků a zapsat se do sčítacích archů. Také Josef společně se svou těhotnou snoubenkou Marií se vydali na dlouhou cestu z města Nazaretu do Betléma, odkud pocházely jejich rody. Když po několikadenní cestě dorazili utrmácení  na místo, nemohli nikde najít ubytování, protože město bylo přeplněno lidmi. Nakonec se nad nimi kdosi smiloval a dovolil jim přenocovat ve chlévě, kde měli alespoň teplo.
V noci se pak Marii narodil chlapeček, kterého matka zabalila do plenek a položila do jeslí. V té době hlídali nedaleko odtud pod širým nebem svá stáda ovcí pastýři. Znenadání je osvítila zvláštní záře, a když se vzpamatovali z leknutí, uviděli před sebou bílou postavu anděla, který jim oznámil, že se v Betlémě právě narodil dlouho očekáváný Spasitel, tedy Ježíš Kristus. Pastýři se okamžitě vypravili děťátko hledat, a protože od anděla věděli, že leží ve chlévě v jesličkách, brzy ho našli. Když se pak vrátili domů, vyprávěli všude, co viděli a slyšeli.
Krátce po narození Ježíška přijeli do Jeruzaléma tři mudrcové z východních krajin, pravděpodobně astrologové, a vyptávali se, kde je novorozený židovský král. Viděli prý na obloze vzejít hvězdu a přišli se mu poklonit. Když se o tom dozvěděl Herodes, velmi se zarmoutil. Celý život se bál, aby ho někdo nesvrhl z trůnu, a teď najednou slyšel o narození nového krále. Zavolal si židovské velekněze a učence a chtěl vědět, kde se má podle proroků narodit Mesiáš. Poté, co se dozvěděl, že v Betlémě, pozval si k sobě mudrce a požádal je, aby se tam vypravili dítě hledat a přišli mu zpět do Jeruzaléma dát zprávu. Pojede se prý potom také novému králi poklonit. Mudrcové sledovali hvězdu, která se jim po cestě opět zjevila, a malého Ježíška s matkou Marií skutečně našli. Poklonili se mu, obětovali mu přenesené dary - zlato, kadidlo a myrhu - a odebrali se zpátky do své země. K Herodesovi se již nevraceli, neboť jim to přikázal tajemný hlas ve snu. Rovněž Josefovi se ve snu zjevil anděl a vyzval ho, aby s děťátkem i Marií odešel neprodleně z Betléma pryč. Herodes zatím čekal v Jeruzalémě netrpělivě na návrat mudrců, ale když dlouho nejeli, pochopil, že ho oklamali, a v zuřivosti okamžitě nařídil všechny chlapečky od nejmenších až do dvou let v Betlémě i jeho okolí povraždit. Věřil, že tak sprovodí ze světa také narozeného krále. Malý Ježíš však byl již dávno i se svými rodiči v bezpečí, na cestě do Egypta.

Betlémská krajina dnes vypadá dost podobně jako v dobách, kdy se odehrál tento příběh. Mírně zvlněná, porostlá drsnou vonící trávou, keříky, tmavý cypřiši. Zelení probleskuje bílý kámen a po oblých kopcích pastýři stále honí svá stáda ovcí a koz. Samotný Betlém, bílé městečko na úbočí skalnatého pahorku, však donedávna mělo svými špinavými a zanedbanými uličkami k biblické idyle ještě dost daleko. Teprve blížící se konec milénia, slibující mohutnou invazi poutníků, vyburcoval zdejší palestinskou samosprávu k investicím a ve zdejším převážně arabském obyvatelstvu probudil dřímajícího obchodního ducha.
Všichni poutníci směřují nejprve do velké baziliky, kde se v podzemí nachází vytoužený cíl jejich cesty - místo narození Ježíše Krista. Vchod do baziliky je překvapivě jen sto dvacet centimetrů vysoký, takže každý příchozí musí chtě nechtě sklonit hlavu. Původně byl otvor větší, ale v sedmnáctém století byl přizděn, aby dovnitř nemohli vjíždět muslimové na koních. Ne nadarmo se vchodu přezdívá ,,brána pokory". Přesné místo Kristova narození se nachází v jeskyni pod hlavním oltářem a je označeno stříbrnou hvězdou, osvětlenou patnácti stříbrnými lampami, symbolizujícími různá křesťanská společenství. Dostat se k němu však předpokládá obrnit se trpělivostí a vystát dlouhou frontu, což v době svátků může trvat i několik hodin. Kapli uznávají jako místo narození Ježíše všechny křesťanské církve, ovšem podle východních církví se slaví až 6. ledna.

V šestnáctém století se u nás rozšířila tradice stavění betlémů na vánoční svátky. Podle původních církevních pokynů to znamenalo zobrazení biblické scény beze všech světských přídavků, jen se svatou rodinou, oslíkem a třemi králi. Typický český betlém se však rozmachuje do mnohem větší šířky a vlastně svérázným svědectvím o zdejším běžném životě.

Thajsko - ráje nejen pro gurmány

I přes velkou vzdálenost je Thajsko rok od roku stále vyhledávanější turistickou lokalitou. Pláže s oslnivě bílým pískem, bujná tropická vegetace, monumentální historické stavby, nadmíru přívětivý lidé a poměrně nízké ceny. To jsou zřejmě důvody, kvůli kterým míří do této čarokrásné země v jihovýchodní Asie stále více

turistů.

Thajsko je světem kontrastů. Bláznivá směsice buddhismu a smyslnosti, historických chrámů a luxusních hotelů, přírodních krás a nepřetržitého dopravního ruchu. Pro každého něco, každý si tu najde to své.

Jak se u nás říká: - Někdo má rád holky, jiný vdolky. Pravda je, že německy hovořících pánů v letech tu potkáte víc než dost, zejména na nejznámější a nejnavštěvovanější mezinárodní sexy pláže Pattaya. A žije se tu opravdu nonstop! Nejinak tomu je i v bangkokských go-go barech.

A zkrátka nepřijdou ani druzí jmenovaní. Thajská kuchyně bezesporu patří mezi světovou Top 10. Jídla, pro nás zpravidla neznámé chuti, jsou ostrá a hodně kořeněná. Ke thajské kuchyni neodmyslitelně patří vynikající polévky. K nejoblíbenějším patří tom jam kung. Připravuje se z krevet a je ochucena citrónovou šťávou, šalotkou, koriandrovým listím, rybí omáčkou a papričkami. Vyhlášenými pochoutkami jsou moučníky z kokosového mléka, karamelu, palmového cukru a žloutků.

Také sportovně založení jedinci si v Thajsku přijdou na své. Pro někoho je možná překvapením, že se sem jezdí především za golfem, na spoustě kvalitních hřišť si dává dostaveníčko golfová elita z celého světa. Fyzicky zdatnější vyznavači trekingu by měli vyrazit do provincie Chiang Rai na severu země. V kopcovité krajině, proslulé vápencovými jeskyněmi a nádhernými vodopády, navíc máte možnost setkat se s příslušníky více než dvaceti různých horských kmenů. Krásné sněhobílé pláže a kokosové háje i magický podmořský svět korálových zahrad si vybrala nejedna hollywoodská produkce. Takto se proslavil nejen ostrov Phi Phi, kde ve filmu Pláž hledal ráj na zemi zbožňovaný Leonardo Di Caprio, ale ani světák James Bond nemohl tato místa v honičkách se zloduchy minout. 

Jsou zde však i obydlenější ostrovy, které skýtají všechny moderní vymoženosti. Mezi nejpůvabnější patří Ko Samui. Kdo touží po větším klidu, může si najmout člun a odjet na tradiční Ko Pha Ngan či Ko Tao. Exelentním ubytováním ve všech kategoriích, širokou nabídkou vodních sporů a golfovým hřištěm na mezinárodní úrovni zcela jistě uspokojí i ty nejnáročnější turisty největší ostrov Phuket.

Město andělů neboli Bangkok tuto směsici chaosu moderní doby a bohaté historie a tradice už jenom potvrzuje.