Ještě v polovině minulého století byla švýcarská vesnička Zermatt na úpatí hory Matterhorn zapadlým koutem, kde žili jen chudí dřevorubci a pastevci. Mohutný alpský štít připomínající jehlan s ohnutým nosem byl opředen mnoha mýty a domorodci dlouho věřili, že výstup na jeho vrchol přináší neštěstí. S rozvojem horolezectví však tato pověra nakonec vzala za své a Matterhorn se časem stal doslova poutním místem všech milovníků hor, kteří se této magické 4478 metrů vysoké žulové pyramidě přicházejí poklonit a pokusit se ji zdolat.
Vůbec prvním pokořitelem Matterhornu se stala britská sedmičlenná výprava v roce 1865. Daň za toto vítězství však byla krutá, neboť při sestupu se přetrhlo mokré konopné lano a čtyři muži se zřítili dolů. Tragédie udělala alpskému štítu paradoxně velikou reklamu, které napomohla i britská královna Viktorie, když svým poddaným výstup na švýcarskou horu zakázala.
Dnes vede na vrchol zajištěná cesta a za doprovodu horského vůdce zvládne výstup skoro každý trochu zdatnější a zkušenější turista. Nicméně hrdý Matterhorn se dovede občas i nemilosrdně bránit, a tak na jeho stěnách nacházejí každoročně smrt další odvážlivci.
Většina turistů se však spokojí s bezpečnou vyjížďkou ozubeným vláčkem do stanice Cornegrat ve výšce 3130 metrů, odkud se dá jako na dlani obdivovat kouzelné panoráma alpských velikánů včetně legendárního Matterhornu. Na vyhlídkové terase se těší zájmu především huňatý bernardýn se soudkem na krku, se kterým se za příslušný peníz můžete nechat zvěčnit. Pokud počasí přeje, je příjemné chvilku posedět ve zdejší restauraci a nad šálkem kávy vychutnat krásu bělomodrého ledovce hluboko pod vámi. Gurmáni ocení především zdejší sýrové speciality fondue a raklet, při nichž ovšem musíte počítat s tím, že vaše oblečení intenzivní vůni roztaveného sýra přímo nasaje. Pro zdraví lze pak alespoň podniknout zpáteční tůru dolů, kdy to jde už samo, a pokud budete mít štěstí a nebudete příliš rámusit, tak určitě zahlédnete sviště a kamzíky.
Samotný Zermatt si uchoval venkovský ráz, i když dnes je vlastně městem hotelů a penzionů. Ke chvále Švýcarů budiž řečeno, že respektují tradici a nové budovy stavějí stále v alpském slohu, který působí přívětivě a domácky. Většina střech je dřevěných a i na zcela nových domech převažuje břidlice. Okna i balkony jsou plné květin, z dokonale upravených zahrádek sem tam vykukují smějící se trpaslíci s vlaječkami.
Zermatt se ale může pochlubit i jednou zvláštností, ačkoliv se na první pohled zdá, že se nijak neliší od jiných alpských středisek. Je tu totiž zakázána doprava čímkoli, co má spalovací motor. Všichni návštěvníci musí zanechat svá vozidla na parkovišti v obci Tasch a dál pokračují asi deset kilometrů vlakem.
Domorodci jsou na tom trochu lépe, protože mohou přijíždět až na parkoviště u samotného Zermattu. Na ulicích už pak vidíte jen koňské povozy, jízdní kola a elektromobily. Především se však chodí pěšky a jistě se mnou budete souhlasit, že bez benzinových výparů jsou to procházky velice příjemné.
Stačí ujít několik stovek metrů z rušné ulice a jste v dokonalé horské přírodě, kterou chrání jako bdělý strážce majestát hory Matterhorn. Na louce se pasou krávy a všudypřítomné seníky voní senem. Iluze ráje je skoro dokonalá, i když sloupy lyžařských vleků roztroušené po okolních svazích stále připomínají, že civilizaci už asi dnes nelze uniknout.
