Historie Portugalska - země galského kohouta

V jejich žilách se mísí krev původního iberského obyvatelstva, Keltů, Féničanů, Mykéňanů, Kartaginců, Římanů, Germánů a Maurů, na nichž svou zemi vybojovali zpět v průběhu 9.-13. století. Především však v nich koluje krev svobody. Obyvatelé Portugalska si jí váží víc než čehokoli jiného. Není divu. Nejprve svou zemi vybojovali po částech zpět na Maurech, a když zemřel poslední portugalský král z burgundské dynastie, uhájili jí i svobodu (s výjimkou šedesátileté nadvlády Španělů na přelomu 16. a 17. stol.) na příštích osm set let.
V bitvě u Aljubarroty roku 1385 zvítězili nad Španěly díky malé lsti. V jedné z hospůdek vyslechl totiž portugalský voják rozhovor popíjejících Španělů, že budou bojovat jen do chvíle, kdy kohout zakokrhá. Když se pak v bitvě dostalo čtyřnásobně menší portugalské vojsko do úzkých, vzpomněl si na onen rozhovor a zakokrhal. Španělé v panice prchli. Tak vstoupil kohout do portugalské historie poprvé.

Krátce nato nastaly Portugalsku zlaté časy, jež obohatily nejen krále, ale především architekturu. Portugalci, kdysi vystrčení na „kraj světa“, si díky navigátorské technice, karavelám a odvaze svých námořníků připojili na svých objevítelských cestách Madeiru, Azory, Brazílii aj. bohatá naleziště. Král Manuel I. se rázem stal nejzámožnějším evropským panovníkem. Diky němu se pak zrodil manuelský sloh s typickými prvky - důkazy objevů zámořských výprav.

Nejznámější z nich obdivují turisté v klášterním komplexu Batalha (tedy „bitva“). Postaven byl na památku vítězství, ke kterému nedaleko odtud dopomohlo kohoutí kokrhání. Majestátní, medově zbarvený vápencový chrám s desítkami malebných věžiček a sochami svatých je proslulý kaplí, v níž bok po boku spočívají na sněhobílém sarkofágu král Jan I. Aviský (vítěz od Aljubarroty) a jeho žena Filipa z Lancasteru, i křížovou chodbou s filigránsky zdobenými arkádami, kašnou či unikátním Kapitulním sálem s impozantní klenbou.

Vrcholem jsou pak Nedokončené kaple. Slunce pronikající sem neuzavřenou střechou nasvěcuje exotické kamenné ozdoby obrovského portálu - šneky, ananasy, palmové ratolesti, květiny a cizokrajné ptáky. Klášter ležící severně od Lisabonu by si návštěvník hlavního města neměl nechat ujít.

Máte-li rádi legendy, neměli byste minout blízký cisterciácký klášter Alcobaca s největším kostelem v zemi, umně zdobenou kaplí a originální kuchyní obloženou typickými azulejos, modrobílými kachlíky, a protékajícím pramenem. V refektáři si zkuste, zda byste „prošli“ prubířským kamenem. Pokud vám některá část těla zabrání v průchodu speciálními dveřmi, buďte rádi, že nežijete mezi mnichy, nedostali byste totiž najíst.

Srdceryvná legenda se váže k alabastrovým náhrobkům krále Pedra I. a Inés de Castro. S touto dvorní dámou své španělské manželky se prý Pedro tajně oženil a ona mu povila dvě děti. Na příkaz jeho otce však byla zavražděna. Po svém nástupu na trůn ji nechal Pedro exhumovat, obléci do purpurových šatů a celý dvůr přiměl, aby jí políbil ruku. V Alcobace jí pak vybudoval nádherný náhrobek a sám leží naproti ní, aby, až se jednou vzbudí a posadí, spatřili jeden druhého.

Kdo se ještě nenabažil architektonických lahůdek, může se cestou do Lisabonu zastavit v opevněném městečku Óbidos. Není divu, že bývalo věnováno portugalským královnám. Jeho pitoreskní uličky připomínající tu pražskou Zlatou, středověkou kamennou dlažbou a starým hradem přestavěným na hotel vás zcela pohltí, dokud vůně linoucí se ze stylových hospůdek nepodráždí vaše chutové buňky.

Po osvěžení můžete pokračovat ke gigantickému klasicistnímu palácovému a klášternímu komplexu Mafra. Kdo dá přednost nejkrásnější ukázce manuelského slohu, zamíří do fascinujícího hradního komplexu templářských rytířů v Tomaru vládnoucímu krajině ze zalesněného vrchu a nechá se okouzlit oknem kaple lemovaným námořními motivy vytesanými do vápence.

Po stopách slavných osobností se vydejte do Sintry. Místní palác se dvěma atypickými kónickými komíny sloužil coby královské letní sídlo, kromě mimořádně bohaté sbírky azulejos návštěvníky překvapí i Sálem strak. Ty tu nechal král Jan I. vymalovat na stropě poté, co zde políbil jednu z dvorních dam, což ostatní hbitě vyštěbetaly celému dvoru. Městečko samo pak lord Byron označil za pozemský ráj.
Výstřední přezdobeností vás pak na protějším kopci ohromí Palácio da Pena, bláznivá směsice gotického, manuelského, renesančního a maurského stylu z poloviny 19. stol. Tamní interiér by bohatě zásobil dva tři zámky. Srdce návštěvníka z Čech zaplesá nad lustrem z českého skla, byť (jako celý zámek) až kýčovitě přezdobeným.

Sintra stejně jako Estoril (kde je jedno z osmi kasin v zemi) a půvabné rybářské městečko Cascais jsou rezidenčními místy šlechty a bohatších vrstev. Ze Sintry je to jen coby kamenem dohodil na nejzazší výběžek Evropy, Cabo da Roca (ze Sintry sem jezdí MHD). Na skalnatém útesu tyčícím se 120 metrů nad bouřícím oceánem se ocitnete v místech, kde, slovy básníka: země končí a moře začíná...

S Lisabonem je to jednoduché - buď si ho zamilujete na první pohled, nebo nikdy. Město na sedmi vyvýšeninách, z nichž každá má svou atmosféru, má sympaticky provinční charakter. Strmé, úzké a hrbolaté středověké uličky střídají geometricky řešené velkorysé třídy se stejně vysokými domy shodných fasád. Ty tu byly postaveny po velkém zemětřesení v 18. stol. z bohatství, jež získala země z kolonií. Vyrazíte-li z Obchodního náměstí, kde se vykládaly všechny cennosti dovezené dobyvateli z cest, můžete zamířit kterýmkoli směrem - a všude najdete pozoruhodné stavby: nádraží Rossio má vchod v manuelském stylu, románskou katedrálu, klášter Madre de Deus (Muzeum kachlíků), Park národů, kde se konalo Expo 1998...

Až vás stovky půvabů metropole protkané parky unaví, ponořte se do uklidňujících hlubin obřího Oceanária. Nebo vychutnejte podvečer v některé restauraci s přátelskými a kosmopolitními obyvateli této přívětivé země, v jejichž domech či obchodech jistě najdete místní symbol čestnosti a pravdomluvnosti - kohouta. Pověst praví, že kdysi byl chudý poutník pomáhající při přípravě slavnosti obviněn z krádeže příborů. Nekradl jsem, zvolal, jako že ten pečený kohout vstane a zakokrhá. I stalo se....

Výlet na hrad Bítov

V jednom z půvabných zákrut Dyje se vysoko na skalní stěně hrdě tyčí starobylý hrad Bítov. Ještě než vstoupíme hradní branou, rozhlédněme se z vyhlídky vlevo od cesty, abychom si zdejší krajinu náležitě zažili. Podívat se také můžeme v místa, na která se pak vydáme odbočkou vpravo před hradem. V lese se tu skrývá hradní pramen, upravený v kamenném novogotickém výklenku, a o kousek dál se později vyloupne zajímavý pohled na hrad. Na nádvoří, v příjemném stínu košatých stromů u osvěžující novogotické kašny, se můžeme rozhodnout, který z nabízených okruhů si zvolit.

Můžeme například obdivovat obrovskou sbírku vycpaných zvířat, již založil svérázný Jiří, syn barona Haase z Haasenfelsu.  Nebo nás zajímá spíše hlavní palác či hradní kaple Nanebevzetí Panny Marie s hrobkou posledních Lichtenburků, hladomorna, mučírna, zbrojnice?

A co takhle zkusit se jednou pořádně bát? Není nic jednoduššího, když dáme přednost okruhu, který skrývá nejvíc z místních tajů: je totiž věnován zdejším strašidlům. Po prohlídce nám pak hned bude jasné, s kým se tady můžeme setkat. Na polích prý sbírá klásky divoženka, která z nich pak peče chleba v lesích. Tam také můžeme uslyšet hejkala - ovšem na jeho pronikavé hejkání se nedoporučuje odpovídat, protože by za to mohl člověka prý i potrhat! A jestlipak jste věděli, že vodník se vyskytuje ve dvou verzích? Ten žlutavý je říční a zelený jezerní. Pozor je třeba si dát na prašivce, který prolétává noční oblohou, až kolem něho srší jiskry. Chránit se musíme i před baziliškem: ještě v 19. století si cestovatelé s sebou brávali na své výpravy kohouta, aby jim ho svým zakokrháním pomohl zaplašit. Takového baziliška totiž bylo proč se bát, vždyť proměňoval své oběti v kámen!

Bítovským z Lichtenburku náležel i nedaleký Cornštejn. Až zahlédneme jeho hradní ochozy s cimbuřím, hned nám bude jasné, že jsou jak stvořené pro bílou paní. A říká se, že se tady opravdu objevuje. Je to bývalá vládkyně hradu, která z lítosti nad zabitím svého chotě skočila ze zdejší věže. Své tajemství tu má i místní studna: dnes je již zasypaná, ale prý ukrývá poklad, který na Květnou neděli vystupuje v sudu až k okraji studny.
Motiv ukrytého pokladu je jedním z nejrozšířenějších témat pověstí kolem starých hradů. Sem spadají i poklady loupežnické, a proto z historie druhé zříceniny, Frejštejnu, bude asi nejpřitažlivěji znít vyprávění o loupeživém rytíři Janu Krajíři z Krajku. Ten si zde vytvořil pevnost k vyjížďkám na loupeživé výpravy. Proto hrad v roce 1440 oblehlo stavovské vojsko a pravděpodobně tehdy byl hrad pobořen.

Se zříceninami kontrastuje honosný barokní zámek Vranov nad Dyjí, důvěrně zvaný „moravské Hradčany“. I ten byl vystaven na převysokém strmém útesu. Cesta vzhůru vede přírodním parkem a turistická značka nám nabídne i odbočku k působivé vyhlídce.
V zámku samotném návštěvníky asi nejvíce osloví Sál předků: jak název napovídá, v impozantní barokní budově vzdali umělci čest předkům rodu Althanů. Stavba byla třikrát neúspěšně obléhána Švédy, a tak nás na terase při pohledu na mini dělo s lupou a slunečními hodinami asi napadne, že to musí být nějaká dokonalá válečná zbraň. Ale omyl! Úžasná kombinace slunečního svitu, lupy a střelného prachu jen výbuchem svolávala v přesnou hodinu k obědu.

Mezi dokonale symetrickými klasicistními pokoji zaujmou dva - tzv. Švýcarské pokoje. Jejich tvůrce se dal unést romantickou skalnatou krajinou, již zachytil na stěnách pod nebeskou modří stropů s létajícími draky. Po návštěvě zámku si ještě můžeme udělat příjemnou procházku hlubokým údolím řeky Dyje. Po cestě se nám na odiv vystaví skály tzv. Hamerské vrásy, které jsou krásnou ukázkou, jak se tu dokázaly neuvěřitelně zpřevracet vrstvy různých hornin.

Tím, co symbolizuje Vranov, však není jen zámek a vysoké skály, ale i báječné koupání a bohaté možnosti sportovního vyžití na Vranovské přehradě. Pláže kolem Švýcarské zátoky a příjemné posezení v restauracích a jejich venkovních zahrádkách se stanou tím nejlepším zakončením po vydatných túrách za poznáním místních hradů.

Dovolená bez starostí

Chcete-li odjet na bezstarostnou dovolenou, vezměte na vědomí následující rady. Jen tak si v klidu vychutnáte volné dny daleko od domova:

• Univerzální ochranou vašeho obydlí jsou odborně nainstalovaná poplašná zařízení. Lze je nastavit podle individuálního přání zákazníka. Pokud jste napojeni na některou z bezpečnostních agentur, pak v případě vloupání zpravidla během několika minut zabezpečí služba vaše obydlí a bude vás okamžitě informovat. Zloděj nebude mít čas napáchat větší škody.
• Domácí trezory plní svou funkci jenom tehdy, jsou-li pevně zabudovány ve zdi nebo zakotveny v podlaze.
• Mříže v oknech jsou velmi účinné, ale měly by být zapuštěny ve zdi alespoň 8 cm hluboko. Nezapomeňte na okénka do sklepa. Vhodné jsou ocelové mřížové rolety. Nebrání ve výhledu a zatahují se, pouze když nejste doma.
• Při delší dovolené je vhodné nechat si někým z přátel či sousedů vybírat poštovní schránku. Přeplněná schránka je totiž jasným ukazatelem pro bytové zloděje, že nejste doma. Byt se tak stává neodolatelným lákadlem. Nemáte-li nikoho, kdo může vaši poštu schraňovat, je možné si na poště zřídit P.O. BOX. 

Cesta na dovolenou nemusí být nervák. Každý z nás už to asi zažil. Cíl prázdninového pobytu nabízí fantastické zážitky, ale ta cesta! A jen dorazíme na místo, už se obáváme návratu domů.

Nabízíme první pomoc pro takové okamžiky:

• Řidiči se řídí podstatně lépe a snadněji, pokud má spolujezdce, který ho bude podle mapy bezpečně navigovat. Připravte se na cestu včas, ještě doma se rozhodněte pro trasu, kterou chcete jet. Počítačový program vám může nabídnout několik alternativ. Rozhodněte se podle délky cesty, ale třeba i výškového stoupání (pokud cestujete s přívěsem). Delší trasa může být časově kratší.
• Spolujezdec by měl také obstarat vše, co jinak rozptyluje pozornost řidiče od bezpečné a soustředěné jízdy. Pamatujte na dostatečné zásoby nápojů a něco malého na zub. Sušenka, ovoce nebo nesladký nápoj by měl být vždy po ruce.
• Připravte si na cestu jídlo v malých porcích. Nejlépe v igelitových sáčcích, které budou obsahovat kompletní svačinku včetně ubrousku a případně i umělohmotné lžičky. Pamatujte na sáček na odpadky, kterého se později zbavíte na odpočívadle. Hodit se může láhev s vodou a malý ručník pro nouzové umytí rukou.
• Pro malé děti je třeba na cestu připravit příruční zavazadlo s náhradním oblečením pro případ,že se během jízdy potřísní jídlem nebo pitím, zásobou plenek a jedním až dvěma jídly.  

Jestliže cestovní kancelář z nějakého důvodu zruší zaplacený zájezd, obvykle nabídne zákazníkovi jinou cestu. Pokud tak neučiní nebo zákazník nemá o jiný zájezd zájem, je povinna vrátit mu částku, kterou za původní zájezd zaplatil.

Ztratila se vám cestou zavazadla? Pak byste měli vědět, že zavazadla cestujícího musí být přepravována buď přímo pod dohledem cestujícího (v kabině, pokud jsou malá) nebo odděleně. Jestliže je zavazadlo přepravováno odděleně, je dopravce povinen dbát, aby bylo přepraveno do místa určení ve stejnou dobu s cestujícím. Pokud vznikne cestujícímu škoda na zavazadlech, odpovídá za ni dopravce včetně případné finanční náhrady.

Zpozdilo se vaše letadlo? Zákon praví, že při čártrových letech musí zákazník akceptovat změnu letu, k níž došlo na poslední chvíli. Podobně je třeba respektovat třeba autobus místo krátkého letu. Jde-li totiž o krátkou cestu, musíte náhradní dopravu přijmout, neboť jde jen o malou odchylku od plánovaného cestovního řádu.

Může pokoj vypadat zcela jinak než v nabídkovém katalogu? Jistěže ne. Koupili jste si zájezd s určitou úrovní ubytování, která vám byla garantována. Pokud se smíříte s nižší úrovní ubytování, máte nárok na snížení ceny.

Nejste si jisti, který význam se za údaji v katalogu skrývá? Nabízejí vám například „tiché a klidné místo v nově vybudovaném objektu“? Pak pozor, může to být právě dostavěný hotel, kde bazén ještě není v provozu a cesta do centra může představovat několik kilometrů pěší chůze. Proto vždy žádejte co nejpodrobnější informace.

Izrael - Svatá země

Ve Svaté zemi je mnoho k vidění. Někoho láká šťavnatý, úrodný i hornatý sever, Nazaret či Galilejské jezero, jiní zamíří do jižních pouští a k teplému moři, další do Svatého města a jeho okolí.

Před přistáním na letišti Ben Gurion v Tel Avivu spatříte středozemní pobřeží. Míříte-li na jih, čeká vás Rudé moře, v bibli zvané Rákosové. Přijíždíte-li za zdravím, strávíte svůj čas nejspíše na solných plážích Mrtvého moře. Pouhých patnáct kilometrů rudomořského pobřeží v okolí Ejlatu představuje oázu obklopenou Negevskou pouští a 900 metrů vysokými Ejlatskými vrchy. V zimě a na jaře je tu příjemně, vzduch má okolo 26 °C, voda nikdy ne méně než 21 °C.

Mnohapatrové hotelové kolosy oku sice nelahodí, naštěstí je tu přívětivé, vlahé korálové moře, jehož fauna si bohatstvím a rozmanitostí nezadá s tropickými oceánskými parky. Pokud zrovna nejste vášniví potápěči, sledujete život pod hladinou pohodlně okny ejlatské podmořské laboratoře či žluté turistické ponorky, anebo se kocháte pohledem do obrovských akvárií.

Negevská poušť poodhaluje svou tvář v parku Timna, jehož mnohabarevné skály bizarních tvarů připomínají krajinu amerických kaňonů. Před 6000 lety se tu lidé naučili těžit a zpracovávat měděnou rudu, což významně pomohlo rozvoji faraónských civilizací v sousedním Egyptě.

Téměř třicetiprocentní nasycený roztok minerálů není pro plavecké hrátky nejvhodnější. Do vod Mrtvého moře se můžete nanejvýš položit a číst si. Ležet na břiše je nepohodlné. Slunce svítí na zdejší pláže tři sta pětašedesát dní v roce a díky filtru vodních par vás nespálí. Sůl, léčivé bahno a slunce tu léčí - především lupénku - a pomáhají i při chorobách kloubů a alergiích. Společnosti pacientů s podobnou diagnózou zase pomáhá od komplexů. Zejména lidé s viditelnými projevy onemocnění nacházejí potřebnou sebejistotu a leckdy i přátele nebo životní partnery. Třítýdenní pobyt u Mrtvého moře je zbaví potíží nejméně na dva roky. Produkty Mrtvého moře tvoří také základ kosmetiky, kterou se prý zkrášlovala už Kleopatra a po ní mnoho dalších žen.

Jeden z nejpodmanivějších pohledů na Mrtvé moře nabízí plošina s ruinami pevnosti Masada, vystavěná v době krále Herodese. Podle pověsti je místem sebevraždy stovek Izraelitů, kteří sem odešli po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70. Archeologie tuto legendu poopravila - pozůstatků obětí se našlo jen pár. Zbytky sedmi táborů římských legií, které pevnost obléhaly, jsou však v kamenité krajině dodnes patrné. Ticho opuštěného bojiště ruší jen tichý šum lanovky, hlasy turistů a závěrky jejich fotoaparátů namířených k Mrtvému moři, které se prostírá o 450 metrů níže.

Chrám krále Šalamouna, z jehož kamenů zbyla jen Zeď nářků, místa posledních sedmi dní Ježíšových a Chrámová hora s mešitou Al Aksa, odkud Mohamed odlétl v koňském sedle do Mekky, učinily z Jeruzaléma posvátné místo židů, křesťanů i muslimů. Celý je vystavěn z bílého, místy narůžovělého vápence. Dnešní stavitelé používají k obkladům budov stejný kámen, a město proto bude svým čistým odstínem odrážet sluneční svit i v budoucím tisíciletí.

V Chrámu svatého hrobu stejně jako v Ježíšově rodišti Betlémě, ležícím na palestinském území jen deset kilometrů odsud, mají „stálou službu“ křesťanské církve. Zatímco v chrámu Božího hrobu na Golgotě jich je šest, u bývalé jeskyně s jesličkami, tedy v bazilice Narození Páně, tři. Poutníky tu však obvykle vítá pouze řecký pravoslavný kněz.

Každý čtvrtek je u jeruzalémské Zdi nářků, nejsvětějšího místa věřících židů, slavnost. Celé rodiny s dětmi se účastní obřadu,který se nazývá Bar micva, při němž jsou třináctiletí chlapci přijati do mužského společenství a poprvé čtou sami ze svitku Tóry. Ruce mužů nezřídka zdobí řemínky (modlím se rukama) a čelo krabičky s malým pergamenovým svitkem Tóry (modlím se hlavou).
Vzduchem létají jakožto projev přízně hrsti bonbonů, nese se zpěv, víří bubínky a maminky za nízkou zdí - oddělené od mužů stejně jako v synagoze - pláčou dojetím.

Cestovatelé pídící se po křesťanských památkách mají v Jeruzalémě co dělat, aby stihli alespoň to nejdůležitější - Olivovou horu, Getsemanskou zahradu, horu Sión s chrámem Zesnutí Panny Marie, Křížovou cestu, Golgotu. Několikrát přitom překračují hranice tří náboženských světů, které ač tolik rozdílné, spolu celé věky žijí přes ulici. Protože jinak tu ani žít nelze.

Cestovní ruch sbližuje národy, především ale přivádí příjmy do národních ekonomik. Proces uklidňování na hranici Izraele a budoucího Palestinského státu by měl proto logicky vyústit i ve výhodnou hospodářskou spolupráci.

O něco vzdálenější vizí zástupců cestovního ruchu je koridor s pracovním názvem Sinajská riviéra. Prostírat se má od egyptské Sinaje přes izraelský Ejlat a jordánskou Akabu až po pobřeží Saúdské Arábie a má významně konkurovat pro mnohé Evropany dnes již fádním Kanárským ostrovům. Karty osudu k naplnění snu, který biblickou poušť promění v turistický ráj, drží v rukou všichni, jichž se její budoucnost psaná letopočtem s dvojkou na začátku týká.

Kypr

Podle řecké mytologie se poblíž kyperského přístavu Pafos zrodila z mořské pěny Afrodita. Dodnes na tom místě najdete jedinečné kamínky ve tvaru srdce, a když se tu žena vykoupe, prý omládne. Nikdo to sice nezaručí, ale koupáni u Afroditiných skal je úžasný zážitek.

Třetí největší ostrov ve Středozemním moři je opravdu turistický ráj - slunečné počasí bez deště, průzračné členité pobřeží, lemované skalami a čistými písečnými plážemi, malebné horské vesničky, úzké romantické uličky starých měst, památky z různých historických období včetně archeologických nálezů z doby kamenné, a především - klid. I když se i Kypr v posledních letech podřizuje cestovnímu ruchu rychlou výstavbou hotelů a pulzujícím nočním životem, není problém najít panenská místa, kde jste jenom vy, moře a slunce.

Historie Kypru je bohatá a dramatická. Na tento ostrov dělal nároky kdekdo - od Řeků, Římanů, Turků, Benátčanů až po Brity. Dvě stále přítomné britské vojenské základny jsou památkou na dlouhou dobu, kdy byl Kypr kolonií britského království. Nejen to! Pozůstatkem je i pro Středoevropana trochu šokující dopravní systém - jezdí se tu vlevo. Především na městských křižovatkách se nestačíte divit, kdo, kam a jak odbočuje. A při přecházení silnic si můžete ukroutit hlavu...

V minulosti se na Kypru setkávaly různé kultury, jejichž pozůstatky jsou dodnes k vidění. Jsou to řecké chrámy, byzantské kostely a křižácké hrady. A historická fakta? Třeba že Kypr kdysi patřil královně Kleopatře, která ho dostala darem od Gaia Julia Caesara...

Kyperští Řekové jsou velmi kultivovaní, pohostinní a vlídní. Necháte otevřený hotelový pokoj? Nemusíte se bát, na Kypru se totiž nekrade. Respektive od místních vám toto nebezpečí určitě nehrozí. Jednoho rizika se však od domorodců dočkáte - když si zajdete do jedné z mnoha taveren a v touze vyzkoušet místní kuchyni podlehnete nabídce jménem „meze“.
Číšníci přinesou každému velký talíř a příbor. A pak to začne: první chod sestává z několika talířů plných zeleniny, mořských plodů a vynikajícího kozího sýru „chalumi“. Naložíte si pěknou porci a - netušíce zradu - ji sníte. Vzápětí přijde další kolo: karbanátky ve vinném listu a kuřecí špíz. Znovu si naberete. Pak přinesou vepřové a skopové steaky, o různých přílohách včetně hranolků a omáček nemluvě.
Už praskáte ve švech, když vám pod nos zavoní těstovinové taštičky, zapečený květák nebo baklažán. Potom mísy s ovocem. A kdo neochutnal kyperské sladkosti nasáklé medovým či cukrovým sirupem, neví, co to je moučníkový ráj...
Především ženám se doporučuje víceméně jen tzv.ďobací“ způsob stravování, jinak si z dovolené přivezou několik kil navíc.
Dobré jídlo je třeba dobře spláchnout. Přestože kyperští Řekové alkoholu příliš neholdují, vy si nezapomeňte dopřát jejich vynikající víno, a pokud okoštujete „commandari“ - sladký vinný aperitiv - určitě si alespoň jednu láhev přivezete domů.

Na Kypr můžete přicestovat jen přes legální přístavy a letiště. Turisticky nejnavštěvovanějšími oblastmi jsou pláže kolem přístavů Patos, Limassol a Larnaka a jihovýchodní cíp ostrova zvaný Ajanapa. Všude je krásně a všude vás čekají kvalitní hotely s dokonalými službami. Samozřejmostí jsou hotelové bazény a plážová lehátka se slunečníky. Kdo však touží po klidné a městským ruchem nedotčené dovolené, měl by se vydat na Ajanapu, která je oázou hotelových komplexů. Tady vás čeká to nejprůzračnější moře a nejsvětlejší písek.

Nicméně vidět Kypr jen z pláže by bylo hříchem. Čas věnovaný návštěvě hlavního města Nikosie, nebo zalesněného pohoří Troodos, kde se nachází řada starobylých staveb z byzantského období, nebude časem promarněným. Teprve potom zjistíte, v jak nádherné zemi se právě nacházíte.

Abeceda Portugalska

Pomalu dojdeš daleko, říkají lidé v údajně „nejlínější“ portugalské provincii Alentejo. Karavely portugalských objevitelů a dobyvatelů pluly relativně pomalu, a dopluly nejdále. Čím rozvážněji Portugalsko poznáváte, tím víc si z něho zapamatujete.

A - jako Arabové. Hodně místních názvů a slov začínajících na a a mají arabský původ. Maurský vliv je i po staletích patrný v architektuře, kuchyni, hudbě a možná i v očích některých dívek. A jako Algarve (Al Gherb = západ), kde Atlantik omývá písčité pláže v sezóně plné turistů. A jako azulejos, malované kachlíky, zdobící skoro každý dům, palác, hrad, kostel. (Jak je asi lepili na zeď, že drží stovky let?) Abeceda Portugalska začíná na A, ale kde je jí konec?

Belém je lisabonská čtvrť s jeronýmským klášterem a slavnou Torre, věží, kolem níž odplouvali námořníci do neznáma (sama vypadá jako koráb) a k jejímž světlům se ti šťastnější vraceli.
Cataplana - kotlík, v němž se vaří maso, ryby, zelenina, nejchutnější národní jídla stejného jména. Děti jezdí na výlety ve školních uniformách-plátěných pláštěnkách, v nichž se alespoň svým učitelkám neztratí.
Évora je městský klenot vnitrozemí, kde mají všechny styly od antiky po dnešek
Fado, niterný a často teskný zpěv, tryská z duše Portugalců a určitě vás nemine, do poutního místa Fátima přijede ročně 5 milionů lidí.
Vasco da Gama, nejslavnější objevitel, obeplul Afriku cestou do Indie a nyní leží v jeronýmském klášteře a jmenuje se po něm nejdelší evropský most (12,3 km) i největší supermarket u lisabonského výstaviště EXPA’98.
Hrady (Sintra, Leiria, Obidos atd.) jsou nepřehlédnutelné proto, že jich tu je skoro jako u nás, a jsou arabské i křestánské, opuštěné i přestavěné, hrdé a věčné.
Ines de Castro byla hrdinka příběhu o romantické lásce, zradě, smrti a hororovém „zmrtvýchvstání“, které se odehrály v polovině 14. století.
Jan, nejslavnější z panovníků toho jména, porazil roku 1385 Kastilce a zahájil éru rozkvětu země, které dal i syna Jindřicha Mořeplavce.
Karafiátová revoluce vyvrcholila 25. dubna 1974 a otevřela cestu od diktatury k demokracii.
Lisabon vás ohromí vzhledem, duchem i ruchem, tramvajema, dvěma obřími mosty, hradem, katedrálou i ocelovým výtahem do horního patra ulic.
Maurská architektura vpletla do gotických obouků a sloupů kamenná lana, řetězy a jiné námořnické propriety.
Náboženství provází celé dějiny portugalského státu, 70 % dnešních obyvatel jsou katolíci, země je plná nádherných sakrálních památek (Alcobaqa, Batalha).
Oceán je nejstarším portugalským božstvem, zdrojem života, pohybu i tragédií.
Pasteis de Belém jsou sladké moučníky plněné krémem a nelze jim odolat; pousadas zájezdní hostince, a dnes i elegantní hotely, třeba v bývalých hradech či klášterech.
Ryby a rybolov - druhý chléb a žně Portugalců.
Saudade, nevýslovný pocit touhy po něčem ztraceném či nenalezeném, odpovídá tiché melancholii země a lidí.
Tejo je řeka největší a nejslavnější, dělící Lisabon i celou zemi na sever a jih.
Univerzity a studenti udržují staré zvyky a rituály, třeba divoký majáles s pivním veselím, zmalovanými tvářemi a všeobecným kropením okolo stojících. je sice na severu, ale popíjí se všude, stejně jako vinho verde (zelené), za horkých dní a večerů osvěžující svou lehkostí.
Zemětřesení zničilo v roce 1775 jih země i hlavní město.

Mnoho dalších památek, zvuků a vůní, dojmů vám v Portugalsku určitě poplete hlavu. Možná si v Portugalsku najdete své vlastní favority, ale je jisté, že na ty výše uvedené nikdy nezapomenete.

Nový Zéland - země Maorů

Budete-li na Zélandu mluvit o kiwi, budou si myslet, že mluvíte o Novozélanďanech (pojem Novozélanďan se zde prakticky neužívá). Když k tomuto slovu dáte příslušný kontext, teprve potom pochopí, že mluvíte o ptáku (kiwi-bird), a v případě, že řeknete „kiwi-fruit“, pochopí teprve, že máte na mysli ovoce.

Nový Zéland je pro Evropana patrně jeden z nejvzdálenějších koutů světa. Rozhodnete-li se tedy pro cestu do těchto končin, je prakticky jedno, vydáte-li se na východ, západ, sever, či jih. Všechny cesty na Zéland jsou přibližně stejně daleké, tedy HODNĚ daleké. Dříve než za jeden den letu v cíli nebudete. Ocitnete se v opačném ročním období a přesně o 12 hodin kupředu (takže si ani nemusíte seřizovat hodinky).

Na konci světa Nový Zéland je vlastně takový konec světa, a zároveň malý svět ve světě. Vždyť jen od nejbližší Austrálie musíte cestovat ještě 1600 kilometrů na jihovýchod!

Nový Zéland tvoří tři ostrovy - Severní, Jižní a Stewartův. Rozlohou je srovnatelný s Velkou Británií nebo Japonskem, avšak na rozdíl od nich tu žije přibližně 4,5 milionu obyvatel. Všude je tu dost místa. Největší koncentrace obyvatelstva je na Severním ostrově, kde je rovněž největší (a zároveň hlavni") město Auckland (přibližně s 1,5 milionem obyvatel).

Přibližně třetinu země tvoří přírodní rezervace, území nikým neporušené, uchráněné před všemi vlivy civilizace pro příští generace. Proto je Zéland oblíbeným cílem turistů. má teplejší, subtropické klima. Jižní ostrov je hornatější, a to především na západním pobřeží. Můžete zde vidět nevšední krajinu, v níž se velice rychle střídá klima přímořské s velehorským, překrásně zelené pastviny se zcela vyprahlou zemí. Všude - ať už na severu, nebo na jihu - se pasou ovce.
Ovce, podobně jako pták kivi, jsou jakýmsi národním zélandským zvířetem. Je jich všude plno.

Když mluvíme o kiwi - obyvatelích (název může někomu připadat pejorativní, Zélanďané se však k tomuto názvu hrdě hlásí), musíme rozlišovat původní obyvatelstvo, tedy Maory (kterých je okolo 8 %), a ostatní obyvatelstvo (pocházející ponejvíce z Anglie, Irska a Skotska). Objev Nového Zélandu se přičítá Ábelu Tasmanovi v 17. století. Teprve po něm sem dorazil v roce 1769 kapitán James Cook. Ten ostrovy obeplul a pak i popsal na mapě Tichomoří. Od té doby začalo evropské osídlování.

Maoři připluli na Zéland snad odkudsi z Východní Polynésie, přibližně v osmém století. Jejich společenství je dodnes společenstvím kmenovým. Maorské zvyky a rituály jsou na Zélandu velmi známé, neboť o maorské historii a mytologii se pečlivě učí již děti ve škole. A nejen to. Učí se také i maorštinu a předměty spojené s maorskou kulturou, s maorským cítěním. Pro nestranného pozorovatele je spojení distingované anglické kultury s divošsky naturalistickými rituály dosti bizarní.

Těžko lze zapomenout na neopakovatelné záběry zélandské televize, v nichž kultivované, seriózní profesorky střední školy učí své studenty zcela vážně Haku (bojový rituál, při němž se vyvalují oči, vyplazuje jazyk, řve se, co jen hrdlo stačí). A to vše se smrtelnou vážností a oddaností věci. Pravdou je, že Haka se užívá především pro zahájení rugbyových zápasů. Vypadá však dosti zvláštně, předvádějí-li to mladí Kiwi-rugbisté i před zahraničním publikem. Dokonce v Anglii se proti tomuto rituálu ohrazovali s tvrzením, že provokuje až příliš krutou agresivitu, která do sportu nepatří.

S maorskou kulturou se však ne všichni Kiwi zcela ztotožňují. Její razantní pronikání do škol a jistá „rasová“ nadřazenost, spočívající např. v tom, že, kdo je Maor, má lepší příležitost dostat se na střední, ale i na vysokou školu, mnohým Pakeha (tak nazývají Maoři bílé obyvatelstvo) začíná vadit. Těch však není mnoho, anebo se k tomu veřejně nepřiznávají.
K dalším privilegiím patří získání půdy, kterou určitý kmen Maorů označí jako původně jejich, a možnost prestižnějšího pracovního zařazení.  Maoři jsou toho názoru, že jim byla jejich země v minulosti ukradena a teď přišel čas odvety. Paradoxní na tom je fakt, že na rozdíl od Ameriky, kde se kolonizátoři s indiány vůbec nebavili, jednoduše je vyhladili a zbytek zahnali do rezervací, na Zélandu byla situace zcela jiná. Tady anglická královna a Maoři uzavřeli v roce 1840 smlouvu, na jejímž základě se Zéland stal anglickou kolonií a kde je současně uzákoněno, že původní obyvatelstvo, Maoři, si ponechají veškerá práva, která dosud měli, a že jim bude zajištěna rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem.
Dnes naplnění tohoto zákona vypadá např. tak, že na rozdíl od Pakeha mohou Maoři lovit ryby, kde a kdy se jim zachce, a to bez patřičného rybářského povolení, neboť rybolov je jejich původním zdrojem obživy. Tyto ryby pak úspěšně prodávají, aniž by zaplatili jediný dolar daně. Šťastní to lidé!

Ale ať je to s Maory na Zélandu jakkoli podivné, je pravda, že jejich země, kterou původně nazvali „Aotearoa“, tj. „Země dlouhého bílého mraku“, je krásná a stojí za to se tam vydat a pobýt v panensky neporušené přírodě.

Azurové pobřeží - Antibes

Žhavé paprsky slunce, pláže plné dobronzova opálených těl a nekonečná modř moře s bílými plachtami na obzoru - to je Azurové pobřeží. Komu by se nezatajil dech při představě dovolené na jihu Francie.
Azurové pobřeží není jen synonymem moře, slunce a sladkého nicnedělání. Je to také oblast pozoruhodného kulturního dědictví, oblast s řadou významných památek a míst, která stojí za to navštívit.

Členité pobřeží Cote d’Azur - Azurového pobřeží - tvoří linka měst od St.Tropez přes Cannes, Nice a Monte Carlo až k Mentonu na francouzko-italských hranicích. Asi uprostřed tohoto přímořského ráje leží městečko Antibes. Bylo založeno již v 5. století před naším letopočtem jako osada Antipolis v zálivu naproti osadě Nikaia - dnešní Nice.
Historické jádro je opevněno hradbami, které čarokrásné městečko chrání. Je plné úzkých kamenných uliček, provoněných květinami, rostoucími v kaskádách snad z každé volné skuliny.
Pevnostní bašta St. André, která se tyčí nad přístavem, byla přeměněna na archeologické muzeum, jež na svých exponátech dokumentuje více než dvoutisíciletou historii města. Při procházce křivolakými uličkami potkáte kouzelné malé domky i domečky se spoustou obchůdků, barů a restaurací. Odevšad na vás dýchne pohoda. Nelze se proto divit, že se do tohoto koutu Francie rádi uchylují umělci.

Přímo v Antibes nějaký čas žil a tvořil také Pablo Picasso. V jeho bývalém domě je dnes stálá expozice obrazů a objektů, doplněná množstvím autentických fotografií z umělcova života. Vyhlídka z tohoto místa na moře i na město je opravdu úžasná a inspirující.
Záplavy květin, které jsou pro město typické, tady nejsou náhodou. Okolí Antibes je totiž jedním z největších evropských středisek květinářství. Napočítali bychom asi 800 velkých skleníků, v nichž se pěstují, dnes prakticky průmyslovým způsobem, stovky druhů květin, zejména však karafiáty.a růže.

Za branami historického centra začíná oblast turistického ruchu. Mezi autokempinky a hotely, které v hojném počtu lemují pobřeží, byla zřízena mořská zoologická zahrada - Marineland, první svého druhu v Evropě. Nikdo by si neměl nechat ujít představení cvičených delfínů a kosatek. Roztomile na každého zapůsobí tulení ležérnost i zdánlivá nemotornost tučňáků. Určitě nezapomenutelným zážitkem je procházka pod hladinou akvária se žraloky. Pohladit si rejnoka také není obvyklé, ale tady se to smí. A když je slunce příliš dotěrné, nabízí se osvěžení ve sladké vodě přilehlého Aquaparku, klouzačky a bazény s gejzíry a bublinkami vrátí svěžest každému.

Pavilon motýlů uklidní oázou ticha, které poruší jen občas svým pohybem krokodýl či vodní želva. Pro nejmenší návštěvníky je lákavá návštěva pravé vesnické farmy. Tady se volně pohybuje řada zvířat. Můžete zde posvačit ve společnosti hus, kachen, slepic a kohoutů, nebo se projít mezi stádem koz. Projížďka na poníkovi je zdarma a děti si užijí své.
Ani golfoví nadšenci zde nepřijdou zkrátka. Mohou si zahrát několik jamek na hřišti vkusně protkaném nádhernými přírodními scenériemi s potůčky a vodopády.

Azurové pobřeží a přilehlý kraj Provence jsou známy také pěstováním levandule. Nedaleko od Antibes leží město Grasse, které je centrem výroby francouzských parfémů. K nejznámějším firmám, které zde sídlí, patří Galimard a Fragonard, obě s tradicí dlouhou 250 let.
Návštěvníci si mohou prohlédnout výrobní prostory a nakoupit vzorky těchto světoznámých parfémů. Pro zajímavost - asi čtyři desítky továrniček v Grasse a okolí zajišťují 60 % světové produkce parfémů. Proto zde bylo vybudováno v roce 1989 Mezinárodní muzeum parfumerie.

Co by to bylo za dovolenou bez kulinářských zážitků? Francouzská kuchyně patří mezi nejpestřejší na světě. Jídlo je ve Francii považováno za umělecké dílo a patří neodmyslitelně k obrazu francouzského jihu. Neochutnat alespoň špetičku dobrot z mořských ryb, lanýžů nebo neokusit jemné paštičky z husích či kachních jater by byl hřích.
Francie je ovšem světově proslulá také vínem. Rozmanitost druhů zde pěstovaných vín je velmi široká, počínaje obyčejnými stolními víny a konče tzv. Grand Cru Classé neboli víny první jakosti. Ochutnává se zde na jihu všude a hojně. Svou chutí dovedou vína k dokonalosti nejen každé jídlo, ale i návštěvu Azurového pobřeží. Tak tedy: Á votre santé! - Na vaše zdraví!

Trinidad a Tobago - nejjižnější ostrovy Karibiku

Jemné písečné pláže, vysoké palmy, křišťálově průzračná voda hrající všemi odstíny modré a tyrkysové barvy, podivuhodné korálové útvary a hejna pestrobarevných rybek, zvlněná krajina pokrytá hustým deštným pralesem se spoustou šumících vodopádů a srdeční lidé - ostrovní stát v jižním Karibiku je tajným tipem všech skutečných znalců a požitkářů.

Kdo se jednou zúčastnil místního tradičního karnevalu, ví už naprosto přesně, co to znamená pořádně si užít života. Trinidad a Tobago jsou nejjižněji položenými ostrovy Karibiku. První a větší z nich je od pobřeží Venezuely vzdálen pouhých 10 kilometrů. Právě na něm se nachází hlavní město republiky Port of Spain, které je se svými 350 tisíci obyvateli zároveň největší metropolí Malých Antil.

Nádherný výhled na jedinečnou směsici kultur, ve které se zcela přirozeně střídají křesťanské kostely s mešitami a hinduistickými chrámy, nabízí Fort George. Port of Spain je ideálním výchozím bodem pro výlety do tropické krajiny Northern Range.

Nevysoké horské pásmo se táhne celou severní částí ostrova. Hustý deštný prales obklopený jemným mlžným závojem ukrývá ve svém nitru spoustu stříbřitých vodopádů a zrádných bažin. Bujnou vegetací porostlé vrcholky v pozadí dodávají severnímu pobřeží neopakovatelné kouzlo. Jedním z jeho nejkrásnějších úseků je Maracas Bay. Návštěvu ptačích rezervací Coaroni Bird Sanctuary a Wild Fowl Trust by do svého programu rozhodně měli zařadit všichni milovníci cizokrajných opeřenců. Ostrovy jsou domovem především plameňáků a šarlatových ibisů.

Přibližně 30 kilometrů severovýchodně od Trinidadu leží malý ostrůvek Tobago. Zdejší nádherné pláže a neproniknutelná džungle prý inspirovaly Daniela Defoe k sepsání proslulého Robinsona Crusoe. Jih ostrova s plážemi Pigeon Point a Buccoo Reef nelze popsat než jako malý po ráj. Na tom se shodnou zvlášť ti, kdo se s kyslíkovým přístrojem nebo šnorchlem vydají za krásami flóry a fauny korálových pobřeží.

Karneval na ostrově směle konkuruje proslulému karnevalu v Riu de Janeiru. Během oslav jsou všechny obchody zavřeny na několik západů a nekonečné oslavy se táhnou až do pozdních ranních hodin. Obzvláštním požitkem pro oko jsou fantastické masky a kostýmy křiklavých barev, které se pečlivě připravují po dobu téměř celého roku.

Hlavní položku na jídelním lístku tvoří pokrmy z ryb a darů moře, jako například matate (plněný krab) nebo batijol (nasolená ryba smíchaná se salátem). Kromě těchto specialit je zde ještě široká nabídka kuchyně čínské, indické a indonéské. Žízeň spolehlivě zažene osvěžující kokosové mléko nebo skvělé zázvorové pivo.

Památky Vilniusu

Půvab Vilniusu nespočívá jen v četných stavebních památkách, ale i v jeho malebné poloze na soutoku dvou řek, který dodnes střeží mohutná hradební věž knížete Gediminase, zakladatele města. Tento pradávný symbol litevské suverenity se tyčí na nevysokém zalesněném pahorku a tvoří neodmyslitelnou součást panoramatu starého Vilniusu. Kdo nelituje trochu námahy a vyšlápne nejen kopec, ale i pár schodů až na ochoz bašty, bude odměněn kouzelným pohledem na spleť úzkých středověkých uliček, které v sobě ukrývají spoustu paláců a kostelů.

Pod hradebním vrchem, na rozlehlém náměstí se štíhlou zvonicí a majestátní bílou katedrálou, se nachází symbolické „srdce“ Litvy. Zde, podobně jako na našem Václavském náměstí, probíhaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let manifestace za nezávislost Litvy.
Jenže tady to zdaleka nebylo tak sametové, protože Moskva se jen tak nechtěla vzdát území, které po dohodě s Němci zabrala již v roce 1939. Napjatá situace se vyhrotila počátkem roku 1991, kdy bylo při obraně televizní věže zastřeleno čtrnáct civilistů. Následovalo celonárodní referendum, při němž se drtivá většina obyvatel vyslovila pro odtržení od Sovětského svazu. Litva se tak stala prvním nezávislým pobaltským státem. Nicméně trvalo ještě dva a půl roku, než zemi opustil poslední sovětský voják.

V uličkách starého Vilniusu život pulzuje na plné obrátky a je stále na co koukat. Zásluhu na tomto ruchu má určitě i zdejší starobylá univerzita, respektive její studenti. Rozsáhlý komplex budov s dvanácti dvory, kostelem, zvonicí, observatoří i vzácnou knihovnou se na přelomu tisíciletí dočkal rozsáhlých oprav. I nejstarší univerzita východní Evropy si u příležitosti oslav 420 let svého trvání dopřála i zbrusu novou fasádu (r.1999). V jejím těsném sousedství se nachází prezidentský palác, kdysi sídlo biskupa.

Ačkoliv se na první pohled zdá, že většina domů je už opravena, zedníci budou mít ve Vilniusu ještě hodně práce. Nutno však přiznat, že se tu ale nezahálí. Historické jádro bylo zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, což rozhodně městu přineslo nejen finanční dotace na opravy, ale zároveň sem bude přijíždět i čím dál více turistů a s nimi ruku v ruce i další peníze.

Litva, v minulostí silně ovlivňovaná Polskem, byla vždy především katolická. A ačkoliv zde křesťanství bylo přijato až koncem 14. století, velký počet kostelů svědčí o tom, že toto „zpoždění“ bylo v následujících staletích dohnáno. Kromě již zmíněné katedrály s hroby polských a litevských králů stojí za pozornost gotický kostel svaté Anny, o kterém Napoleon při dobytí Vilniusu prohlásil, že pokud by mohl, přenesl by jej na dlani do Paříže.

Pro litevský lid je však důležitější mnohem skromnější svatyně, umístěná v Bráně ranních červánků. Jediná dochovaná brána z původního městského opevnění chrání ve svém středu vzácný mariánský obraz, ke kterému každoročně putují tisíce věřících z Litvy i z Polska. Už zdaleka za velkým proskleným oknem brány spatříte tvář černé madony, věnčenou zlatém, stříbrem a jantarem. Po celý den po strmém schodišti přicházejí lidé do malé kapličky, přinášejí květiny, rozžíhají svíce a v pokoře poklekají. Stěny kaple jsou doslova posety stříbrnými srdíčky, která sem odedávna přinášejí věřící jako dík za prokázaná dobrodiní.

V Evropském parku, vzdáleném asi dvacet kilometrů severně od Vilniusu, uprostřed borových lesů vzniká od roku 1993 sochařská galerie pod širým nebem. Svými díly ji postupně obohacují výtvarníci z celého světa a v jednom lesním zákoutí si pro svůj monumentální projekt připravil podstavec i náš sochař Aleš Veselý.

Kromě těchto děl zde však najdeme i nenápadný žulový jehlan, který označuje přesný geografický střed Evropy. Možná, že pro nás Čechy, kteří si odjakživa myslíme, že na tento střed, byť jen symbolický, máme právo my, to bude tak trochu překvapením.

Bretaň - drsná kráska

Bretaň, tajuplná země na pobřeží Atlantiku, opředená starodávnými keltskými legendami, patří sice již pomalu pět set let k Francii, nicméně svým drsným charakterem připomíná spíše Irsko či Skotsko. Nehybné siluety záhadných megalitů, starobylá města, vesnice, bohatě zdobené kalvárie a romanticky členité pobřeží s mnoha ostrůvky tvoří neopakovatelnou atmosféru, která každoročně láká mnoho návštěvníků. Jako by se tu po celá staletí nic nezměnilo a zůstávalo jen to hlavní: moře, skály a věčný boj o přežití.

Lidé obývající tuto bouřemi zmítanou výspu jsou hrdí a pracovití, mají silný smysl pro národní identitu a věrně se drží svých tradic a kultury. Paříž se sice kdysi snažila toto svérázné kulturní povědomí tvrdě potlačit, nicméně nakonec se v šedesátých letech svého úsilí vzdala. Dnes, kdy si studenti mohou volit bretonštinu jako maturitní předmět, se zdá neuvěřitelné, že bývaly doby, kdy ve školách visel nápis: ,,Zákaz plivati na zem a mluviti bretonsky" a žáci byli trestáni za každé bretonské slovo, které jim uklouzlo.

V běžném životě však postupně tento starý keltský jazyk vymírá a moderní doba přinesla radikální změny i v celé, odedávna chudé zemědělské Bretani. Bída odtud definitivně zmizela a do skromného venkovského života vtrhlo moderní oblečení, auta, nábytek a hudba. S tím ovšem odešla i velká část tradiční barvité lidové kultury.

Posledních dvacet let se ale objevila mezi mladými lidmi snaha oživit tradiční kulturu a vznikla řada tanečních i hudebních folklorních souborů, jejichž představení se těší především velké pozornosti turistů.Nejsou to sice žádní profesionálové dokonalého vzhledu se strnulými úsměvy, ale amatéři v pravém slova smyslu, kteří své vystoupení prožívali s plným nasazením, ale zároveň byli uvolnění, a i když sem tam dělali chyby, vypadali ve svých národních krojích a za doprovodu svižné bretaňské hudby nesmírně vznešeně.

Velikou atrakcí však bývají především tradiční bretaňské poutě pardon na počest nejrůznějších místních světců. Konají se i v malých vesničkách a ženy si při této slavnostní příležitosti nasazují proslulé bretonské škrobené krajkové čepce. Bretonci jsou už dnes méně nábožensky založení, než bývali, ale přesto je návštěvnost mší dvojnásobná, než je francouzský průměr. O jejich bohaté náboženské minulosti svědčí i četné kříže podél cest, posvátné prameny a bohatě zdobené kamenné kalvárie, opravdové skvosty sochařského umění.

Bretaň byla osídlena již v dávných dobách a dodnes je doslova poseta nejrůznějšími megalitickými památkami, jejichž stáří se odhaduje na více než šest tisíc let. Dříve se soudilo, že je vytvořili Keltové, dnes víme, že jsou prokazatelně staršího původu. Keltové však jako jediní znali jejich tajemství a využívali je pro své vlastní druidské rituály. Je zvláštní, že se vůbec dochovaly. Místní obyvatelé k nim většinou pociťovali úctu a strach jim nedovolil použít je na stavby svých domků.

Dnešní davy turistů jsou však daleko otrlejší, takže nejpopulárnější pole menhirů u města Carnac bylo oploceno a milovníci romantiky musejí vyrazit jinam. V Bretani je naštěstí rozhodně kam. Snad žádný návštěvník ale neodolá divoké a podmanivé kráse zdejšího pobřeží, které v délce tří tisíc kilometrů zdobí bretaňský poloostrov jako nádherná královská koruna. Nekonečný oceán, roztancované bárky v malebných mořských zálivech, strmé útesy padající střemhlav do Atlantiku, ostražitě blikající majáky, hadovité cesty lemující pobřeží a vedoucí purpurovým vřesem, pláže s jemným pískem; zkrátka kdo jednou do těchto končin zavítá, bude už navždy váben zpět.

O umělcích to platí možná dvojnásob, a tak není divu, že zde mnozí z nich hledali inspiraci. Ve třicátých letech sem často zajížděl i Jan Zrzavý a svůj vřelý vztah ke zdejšímu kraji vyjadřují nejen jeho obrazy, ale i tato slova: „Poznal jsem Bretaň vážnou, monumentální, baladickou. Plochá skála v moři, pokrytá trochou prsti s chudičkou vegetaci a obrovitými balvany, ze všech stran ohlodaná mořem, jež stále hrozí ji zaplavit, přervat, pohltit. Všichni Češi milují Bretaň a cítí se v ní jako doma. Je to snad keltská krev původních obyvatel Čech, proudící v našich žilách?"

Každý, kdo se vypraví do Bretaně s otevřenýma očima i srdcem, musí s těmito řádky vřele souhlasit.

Červené jezírko v Čechách

Půvab české krajiny vytváří jak velké množství přírodních zajímavostí, tak i mnoho kuriozit dob minulých. Vzpomínkou na zapomenuté začátky průmyslové výroby v Čechách je jezírko s volnou kyselinou sírovou, které se nachází severně od Plzně, u obce Hromnice.

Nazývá se též Červené jezírko a vzniklo zatopením lomu na těžbu vitriolových břidlic. Je dlouhé 190 m, široké 130 m, hluboké 15 m a má hnědočervenou barvu.Vysoký obsah kyseliny sírové a síranů železa způsobil, že jezerní voda zůstala zcela bez života. Také přilehlé srázy z černošedé břidlice, zvané „vitriolové“, působí zasmušilým dojmem, protože směrem k vodní hladině chybí vegetace.

V dávné minulosti mohutná vulkanická činnost produkovala na dně tehdejšího algonkického moře (před 600-800 milióny let) proudy výlevných hornin. Tyto výlevy doprovázely četné termální minerální prameny, jež obsahovaly i jemný pyrit. Pyrit se rozptýlil v usazujícím se bahně mořského dna a jeho zpevněním vznikly vitriolové břidlice.

Na některých místech jsou stěny okolo jezera pestře zbarvené. Účinkem prosakující dešťové vody se sírany železa projevují v barvě zelené a žluté a hydroxidy železa dávají zabarvení rezavé. Tímto okysličováním se stále vytváří volná kyselina sírová. Jezírko tak neustále doplňuje svojí nebezpečnou jedovatou náplň. Čehož bylo už v dávné historii využíváno.

První zprávy o hromnické kamencové huti pocházejí už z roku 1578. Manufaktury začínajícího chemického průmyslu zde vyráběly z břidlice nejdříve kamenec, který sloužil k vydělávání kůží, v barvířství, lékařství, později se zde vyráběl vitriolový kámen a oleum. Břidlice se těžila až do roku 1898. Vedle kyseliny sírové se jako vedlejší produkty získávaly síra, zelená skalice, žlutý železitý okr.

Dnes je kuriózní jezírko, které obsahuje nejsilnější kyselinu sírovou, samovolně vzniklou v přírodě, veřejnosti téměř neznámé. Zvláště pro turisty s přírodovědeckými a technickými zájmy by se však mohlo stát atraktivní lokalitou.

Matterhorn - poklad mezi horami

Ještě v polovině minulého století byla švýcarská vesnička Zermatt na úpatí hory Matterhorn zapadlým koutem, kde žili jen chudí dřevorubci a pastevci. Mohutný alpský štít připomínající jehlan s ohnutým nosem byl opředen mnoha mýty a domorodci dlouho věřili, že výstup na jeho vrchol přináší neštěstí. S rozvojem horolezectví však tato pověra nakonec vzala za své a Matterhorn se časem stal doslova poutním místem všech milovníků hor, kteří se této magické 4478 metrů vysoké žulové pyramidě přicházejí poklonit a pokusit se ji zdolat.

Vůbec prvním pokořitelem Matterhornu se stala britská sedmičlenná výprava v roce 1865. Daň za toto vítězství však byla krutá, neboť při sestupu se přetrhlo mokré konopné lano a čtyři muži se zřítili dolů. Tragédie udělala alpskému štítu paradoxně velikou reklamu, které napomohla i britská královna Viktorie, když svým poddaným výstup na švýcarskou horu zakázala.

Dnes vede na vrchol zajištěná cesta a za doprovodu horského vůdce zvládne výstup skoro každý trochu zdatnější a zkušenější turista. Nicméně hrdý Matterhorn se dovede občas i nemilosrdně bránit, a tak na jeho stěnách nacházejí každoročně smrt další odvážlivci.

Většina turistů se však spokojí s bezpečnou vyjížďkou ozubeným vláčkem do stanice Cornegrat ve výšce 3130 metrů, odkud se dá jako na dlani obdivovat kouzelné panoráma alpských velikánů včetně legendárního Matterhornu. Na vyhlídkové terase se těší zájmu především huňatý bernardýn se soudkem na krku, se kterým se za příslušný peníz můžete nechat zvěčnit. Pokud počasí přeje, je příjemné chvilku posedět ve zdejší restauraci a nad šálkem kávy vychutnat krásu bělomodrého ledovce hluboko pod vámi. Gurmáni ocení především zdejší sýrové speciality fondue a raklet, při nichž ovšem musíte počítat s tím, že vaše oblečení intenzivní vůni roztaveného sýra přímo nasaje. Pro zdraví lze pak alespoň podniknout zpáteční tůru dolů, kdy to jde už samo, a pokud budete mít štěstí a nebudete příliš rámusit, tak určitě zahlédnete sviště a kamzíky.

Samotný Zermatt si uchoval venkovský ráz, i když dnes je vlastně městem hotelů a penzionů. Ke chvále Švýcarů budiž řečeno, že respektují tradici a nové budovy stavějí stále v alpském slohu, který působí přívětivě a domácky. Většina střech je dřevěných a i na zcela nových domech převažuje břidlice. Okna i balkony jsou plné květin, z dokonale upravených zahrádek sem tam vykukují smějící se trpaslíci s vlaječkami.

Zermatt se ale může pochlubit i jednou zvláštností, ačkoliv se na první pohled zdá, že se nijak neliší od jiných alpských středisek. Je tu totiž zakázána doprava čímkoli, co má spalovací motor. Všichni návštěvníci musí zanechat svá vozidla na parkovišti v obci Tasch a dál pokračují asi deset kilometrů vlakem.
Domorodci jsou na tom trochu lépe, protože mohou přijíždět až na parkoviště u samotného Zermattu. Na ulicích už pak vidíte jen koňské povozy, jízdní kola a elektromobily. Především se však chodí pěšky a jistě se mnou budete souhlasit, že bez benzinových výparů jsou to procházky velice příjemné.
Stačí ujít několik stovek metrů z rušné ulice a jste v dokonalé horské přírodě, kterou chrání jako bdělý strážce majestát hory Matterhorn. Na louce se pasou krávy a všudypřítomné seníky voní senem. Iluze ráje je skoro dokonalá, i když sloupy lyžařských vleků roztroušené po okolních svazích stále připomínají, že civilizaci už asi dnes nelze uniknout.

Křivoklátské toulky

Husté hvozdy, křišťálově průzračná voda, hluboké kaňony vymleté peřejemi řeky, krajina ukrývající zámečky a hrady - tak na první pohled vypadá popis bájné oblasti středověku. Jen těžko se dá uvěřit, že sotva hodinu jízdy z naší přelidněné metropole najdeme ještě dnes takový bohem požehnaný a člověkem nezničený kout české země.

Ještě v dobách, kdy ekologie byla téměř neznámé slovo, bylo celé Křivoklátsko (roku 1977) vyhlášeno biosférickou rezervací UNESCO. Jistě právem. Vždyť lesy zde pokrývají téměř dvě třetiny území a jsou útočištěm mnoha druhů zvířat i rostlin, které jinde v Čechách již dávno zmizely. Chráněná oblast se možná stane posledním z našich národních parků. Odborníci odhadují, že Křivoklátsko patří mezi nejzachovalejší lesní celky střední Evropy.

Výlet na Křivoklátsko potěší nejen milovníky panenské přírody, ale i znalce našich dějin. Celá oblast byla již od historických dob českých knížat lovištěm našich panovníků. Ti zde nezakládali zemědělské usedlosti, ale především sídliště, která sloužila k provozování myslivosti. Takto vznikl i dodnes krásně zachovalý hrad Křivoklát nebo Týřov, z něhož zbyly už jen mysticky vzhlížející ruiny na skále nad Berounkou.
Z pozdějších dob panství Valdštejnů a Fűrstenberků pochází lovecké zámečky, jako například Leontýnský zámek.

Putování Křivoklátskem můžete začít (nebo skončit) na severní hranici chráněné oblasti v Lánech. Největší atrakcí je původně renesanční lovecké sídlo prezidenta republiky. Zde se každý může projít vzorně upravenou zahradou i velkými skleníky s atmosférou vlhkých tropů. Kromě mimořádných státních návštěv jsou zahrady otevřené ve středu a ve čtvrtek od 14 do 18 hodin, v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin. Na nedalekém lánském hřbitově najdete také hrob prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ještě se můžete posílit ve vyhlášené restauraci Fontána a pak vyražte po červené značce na Křivoklát, což je příjemných sedmnáct kilometrů, které vedou obvykle mírně z kopce. Celá trasa je vhodná jak pro pěšáky, tak i cyklisty.

Za zastávku jistě stojí pohled z přehrady vodní nádrže Klíčava. Její hladina je zasazená do okolní malebné krajiny, jako by tu byla odjakživa. Svou kvalitní vodou zásobuje domácnosti v širokém okolí. Od Klíčavy vede cesta téměř po vrstevnici až k myslivně Písky, odkud klesá s krásnými výhledy na Berounku až ke Křivoklátu.

Hrad pochází ze 13. století a je to jeden z nejstarších a nejvýznamnějších hradů českých knížat a králů. Během hodinové prohlídky uvidíte působivé gotické interiéry sálů a komnat, knihovnu, hladomornu i mučírnu s železnou pannou. Tu mohl vidět už císař Karel IV., který zde pobýval.
Přímo na nádvoří najdete stylové občerstvení U magistra Kelleyho. Nad lahodným domácím štrúdlem s jablkovým moštem můžete usednout v útulné čajovně.

Vydejte se proti proudu Berounky podél Nezabudických skal až k pověstné vodácké hospodě U rozvědčíka. Zde často také pobýval spisovatel Ota Pavel. Zdejší malebný kraj byl údajně nejlepším lékem na jeho deprese. Tady U rozvědčíka a později kousek odtud proti proudu přes řeku v krásném roubeném stavení na Kouřimecké rybárně mu bylo nejlépe. Rád chytal ryby a to jej uklidňovalo.
Neopakovatelně popsal krajinu svého dětství, které prožíval v Luhu pod Branovem, i v jedné ze svých nejznámějších povídek - Smrt krásných srnců:
„Nad ostrůvkem u řeky stoupala do výšky stráň - a byla to zvláštní stráň, nebylo v ní žádné kamení, jaké v takové stráni bývá, ale hebký vysoký pažit na plošinkách mezi mohutnými duby, sem se chodila pást zvěř a tudy klusala pít k řece. Byla to vlastně krásná zahrada, anebo také zámecký park..."

Slunný Rhodos

I když jeden ze starověkých sedmi divů světa - obrovskou sochu boha slunce Helia zvanou Rhodský kolos - už dávno pohltily hlubiny moře, ještě stále má Růžový ostrov co nabídnout. Zlatavé páže omývané průzračným mořem, starobylá města s labyrintem uliček, antické chrámy, středověké pevnosti a muslimské mešity.

Příroda a kultura

S celkem 1400 kilometry čtverečními je Rhodos největším a zároveň nejhustěji osídleným ostrovem z celkem 12 ostrovů tvořící souostroví Dodekanésos. Městem minulosti i současnosti je Rhodos na severu ostrova. Uprostřed hlučného Nového města plného aut, obchodů a úřadů se za dvojitými hradbami ukrývá oáza klidu, pohody a míru - Staré město. Většina památek se vztahuje k období, kdy ostrov ovládal řád johanitů nazývaných podle jejich působiště rhodští a později maltézští rytíři. V první řadě je to Palác velmistrů a Rytířská ulice, které vypadají přesně tak, jako v době svého vzniku před několika sty lety. Vjezd do nejznámějšího z rhodských přístavů, Mandráki, dnes namísto bájného kolosu střeží dva sloupy se sochami jelena a laně a půvabné větrné mlýny.

Největším archeologickým nalezištěm na ostrově je Kámiros, jedno ze tří původních měst, které jeho obyvatelé opustili kdysi po zemětřesení roku 139 př.n.l., a dva tisíce let o něm nikdo nevěděl. Příjemným zpestřením pobytu se může stát výlet do údolí motýlů, řecky zvaného Petaloúdes. Divoká krajina prosycená aromatickou vůní ambrozií ožívá od června do srpna pestrobarevným hemžením tisíce motýlů.

Městečko Lindos je právem považováno za jedno z nejkrásnějších v celém Řecku. Za svou jednotnou architekturu vděčí skutečnosti, že bylo roku 1610 úplně zničeno zemětřesením a opět vystavěno v orientálním stylu. Jeho korunou je akropole s pozůstatky známého chrámu bohyně Athény přeměněná johanity na pevnost.

Sport a pláže

Milovníci vodních sportů mají na Rhodu o zábavu postaráno. Zatímco větrem ošlehané západní pobřeží omývané Egejským mořem není ke koupání vhodné, východní pobřeží a mnohem klidnější Středozemní moře nabízí ideální podmínky pro plachtění, windsurfing a potápění. Zalesněné vnitrozemí zase láká k výletům na kole nebo pěšky. Za pláže snů lze označit Tsambiku, Falikari a Zátoku apoštola Pavla poblíž Lindu.

Jídlo a pití

Kdo alespoň jednou v životě nenavštívil klasickou tavernu, neví, co je Řecko. Požitkem pro všechny smysly jsou především předkrmy zvané mezes, mezi něž patří například dolmadákia (plněné vinné listy), gigantes (bílé fazole v rajčatové omáčce) a osvěžující tsatsiky (okurkový salát s jogurtem a česnekem). Jako hlavní chod se podává v Řecku mussaka (zapečený nákyp z lilku, mletého masa, brambor a vajec) nebo tradiční souvlaki (špízy z vepřového masa). Na skutečné znalce výborné kuchyně čeká ještě jedinečné řecké pryskyřičné víno retsina a anýzová pálenko ouzo, která, zalije-li se sklenkou vody mléčně zbělá.

Korea - země nejen tygra a ženšenu

První setkání cizinců s touto dálněvýchodní asijskou zemí začíná v Soulu. Desetimilionové velkoměsto je plné velkých moderních bulvárů, které téměř nestačí pojmout hustý městský provoz. Obchodní domy, pasáže plné prodejen, tržiště pod otevřeným nebem. Pokud rádi nakupujete a máte-li čas, peníze a chuť, máte co dělat po celý den. Elektronika, kvalitní kožené bundy, aktovky, tašky, sportovní vybavení, lakované krabičky s tradičními motivy, keramika, vyřezávané dřevěné šamanské masky, sošky z jadeitu...

Cizinci vyhledávají zejména výrobky z ženšenu. Kořenu rostliny, který chutí připomíná petržel a svým tvarem někdy i lidské tělo, přisuzují Korejci, Číňané a Japonci zázračné účinky včetně těch podobných dnes slavnému léku viagra. Kořeny ženšenu najdete ve Stáncích na venkovských tržištích stejně jako v obchodech ve městě. Často jsou také naložené v medu nebo v koňaku, sušené, v granulích pro přípravu čaje, v tabletkách pro posílení organismu, ve směsi s čokoládou, objevíte dokonce i ženšenové žvýkačky. Původně v horských lesích sbírané víceleté byliny se dnes pěstují na zastiňovaných plantážích.

Jižní Korea leží zhruba v zeměpisné šířce Itálie, na tržištích sice nenajdete tropické ovoce, snad jen z dovozu, zato je zde množství mandarinek. Tvarem a barvou podobné pomerančům jsou plody kaki, které se objevují na trhu na podzim. Šťavnaté ovoce plné tříslovin se sklízí až poté, co přešlo mrazem, pak je příjemně sladké. Plody jujuby se podobají tvarem švestce, barvu mají cihlově červenou a chutí připomínají nejspíše nasládlý šípek. Dělá se z nich také léčivý čaj.

Ničivá Korejská válka v letech 1950-1953 způsobila zkázu většiny korejských měst, proto všude převažuje nová výstavba. Místem se musí šetřit, protože v zemi, která je 1,2x větší než Česká republika, žije téměř pětkrát tolik obyvatel (samotný Soul má přes 10 milionů obyvatel) a téměř 70% území tvoří kopce a hory. I v malých městech nalezneme panelové domy, které na rozdíl od těch našich jsou užší a vyšší a do krajiny bohužel moc dobře nezapadají. Starobylé buddhistické kláštery, svatyně a paláce byly kdysi budovány s velkým citem pro místo a přírodu a tvoří dnes jednu z hlavních atrakcí země, kterou zahraniční turisté teprve nyní začínají objevovat. Národní a provinční parky, kterých je v současnosti téměř čtyřicet, jsou další atrakcí. Rozeklané mořské pobřeží, ale také nádherné horské scenérie s vodopády, údolími s kláštery a sítí naučných stezek jsou podle znalců nejhezčí na podzim, když už přes den nepanuje únavné vedro, ale ještě není zima a smíšené lesy hýří barvami od všech odstínů zelené, žluté a oranžové až po vínově červenou.

Mládež ráda chodí na diskotéky, ke hracím automatům a také do kina. Velká multikina uvádějí především filmy americké, stejné, které běží i u nás. Oblíbené jsou také hongkongské akční filmy a z domácí produkce komedie, nahota a sexuální scény jsou ovšem ze všech uváděných filmů cenzurními zásahy vyloučeny. Korejci rádi tráví své vzácné chvíle volna také v přírodě. Parky a hřiště nejsou v Soulu příliš četné, a tak se hlavním objektem zájmu stávají především areály tří královských paláců s rozsáhlými parky a zahradami. Jsou pečlivě udržovány, budovy jsou stále opravovány a ty, které byly zničeny požáry, válkami a nevhodnými stavebními zásahy, jsou nyní rekonstruovány podle původních plánů.

U vstupní brány do palácového areálu Deoksugun mohou během turistické sezóny návštěvníci zhlédnout ukázku ceremoniálu - předávání hesla královskou stráží oděnou v historických uniformách, pastvou pro oči jsou i hudebníci v pestrých krojích, kteří na prostranství před jednou z budov paláce Kyongbokkung hrají na různé strunné nástroje, gongy a flétny tradiční a pro nás zvukově a melodicky značně nezvyklé korejsko-čínské hudební skladby. Zahrady jsou vyhledávaným místem rovněž pro fotografování novomanželů. Fotografové s pomocníky, nevěsty většinou v dlouhých bílých romantických šatech s vlečkou, ženichové ve smokingu. Udivený cizinec zde během jedné hodiny uvidí více nevěst a ženichů než v Evropě za celý rok.

Tradiční korejské kroje se nosí již jen zřídka, mívají je většinou starší manželé, kteří do parků a zahrad chodí jen na odpolední procházku. Mimochodem - v Soulu najdete dokonce celou ulici obchodů se svatebními šaty. Korejci jsou vychováváni k úctě ke své staré kultuře a tradicím, a proto je také velmi oblíbeným místem i tzv. lidová vesnice, vlastně skanzen, asi třicet kilometrů na východ od Soulu. V něm žijí trvale lidé, kteří předvádějí ukázky tradičních řemesel a věnují se i zemědělství.
Nedaleký Everland, což je obdoba amerického Disneylandu, doplněného malou zoologickou zahradou, je o nedělích pravidelně doslova natřískán. Zde se ve zvláštní ohradě mohou děti svézt na poníkovi, pohladit kozu i s kůzlaty, pochovat králíčka. Kousek vedle odpočívá čuník, pod nohama se motají slepice. Pro městské děti je to jediná příležitost, jak se seznámit se skutečnými domácími zvířaty, která většina z nich zná jen z televizních pohádek. Při setmění se celý areál rozsvítí, neděle končí...
Zbývá už jen rychle najít auto na rozlehlém parkovišti, nebo nastoupit do autobusů, které přijíždějí jeden za druhým a řadí se do pomalu se vlekoucí kolony směrem k domovu.

Město Úštěk - městská památková rezervace

Karel Hynek Mácha si mezi hrady spatřené zapsal i návštěvu Helfenburgu u Ouštěka. Na jeho romantickou duši tak mocně tehdy zapůsobila zřícenina v Ptačím dole poblíž městečka Úštěk.

Celý kraj byl pak po dlouhou dobu v zapomnění, jen v Ústeckém kraji se poz­ději vědělo, že v nově vybudovaném 67,5 hektarovém jezeře Chmelař je krásné koupání. Určitě se ale ještě nedávno mnohý televizní a filmový divák ptal, jakou že to krásnou krajinou vozí pan Svěrák Kolju na kole, kde jezdí vláček z Rebelů nebo do kterého kostela vstupuje paní hraběnka (domácí švadlena) v televizním Zámku v Čechách.

Městská památková rezervace Úštěk je vstupní bránou do dvou chráně­ných krajinných oblastí: Kokořínska a Českého středohoří. Směrem k České Lípě se nabízí ráj pískovcových skal, na západ směrem k Litoměři­cím se otevírají nádherné výhledy na kudrnaté vr­cholky vyhaslých sopek. Počátky osídlení celé kot­liny při obchodní cestě do Lužice se připomínají již v 11. století, samo město na vysokém ostrohu bylo založeno před rokem 1361 pány z Michalovic. Před Bílou horou byl Úštěk tak velký jako Mělník a jen o trochu menší než Ústí nad Labem. Dobu rozkvětu dokládá i dnešní náměstí s řadou pozdně gotických měšťanských domů s podloubími, v nej­starších domech najdeme i kamenné sklepy s portá­ly z doby okolo roku 1350. Místní hrad vybudovali páni z Dubé na počátku 15. století, Pikartskou věž jako součást opevnění vystavěl (a také zde jistou dobu žil) známý husitský hejtman Václav Carda z Petrovic. Hrad, z něhož se později stala barok­ní jezuitská rezidence, potkal stejný osud jako v mnoha jiných místech - byl vykoupen a přemě­něn na pivovar. Jak by ne, když všude v okolí se pěstoval chmel a jen v Úštěku žilo kdysi 63 právovárečných měšťanů.

Původně český Úštěk se postupně poněmčoval, ve 20. století se naprostá vět­šina obyvatelstva hlásila k německé národnosti. Zá­sahem do zdejšího života byla 2. světová válka, po ní se do celé oblasti při­stěhovaly desítky nových rodin, které zde pozvolna zapustily kořeny. V po­sledním desetiletí Úštěk netěží jen z možností re­kreace u blízkého jezera, ale stále více se stává cen­trem turistiky a vyhledá­vaným cílem návštěvníků četných akcí, které aktivní městečko organizuje.

Přímo ve městě mů­žete navštívit děkanský kostel sv. Petra a Pavla s oltářním obrazem Karla Škréty, galerii v Pikartské věži, přístupná je i krásně opravená věžová synagoga, unikátní klasicistní stavba z roku 1794. Z ruiny, která zázrakem přežila válku a v sedmdesátých letech unikla demoličnímu vymě­řuje, je dnes skvost využí­vaný pro koncerty i výsta­vy a kde vám ukážou i byt kantora a třídu. Nedaleko synagogy je další pozo­ruhodnost - Ptačí domky v Kamenné ulici. „Hnízda“, přilepená na skále a kdysi obývaná italskými zedníky, jsou nejlépe vi­ditelná z údolí Loubního potoka pod městem. Na návrší Kalvárie u obce Ostré je to z Uštěku, co by kamenem dohodil. Monumentální schodiště se zbytky nádherných barokních soch a křížovou cestou vede ke komplexu s barokními kaplemi, který byl v letech 1703 až 1707 vybudován podle plánů litoměřického stavitele Octavia Brogia.
Směrem západním můžete spatřit mohutnou zvonici a kopuli kostela Povýšení sv. Kříže v Levíně, směrem k Litoměřicím se za kopci skrývá nádherný zámek v Ploskovicích , který tu v le­tech 1720 až 1730 nechala ve stylu vrcholného baro­ka vybudovat Anna Marie Františka Toskánská. Léto tady trávíval císař Ferdinand I. Habsburský, poslední český koruno­vaný král. Dnes můžete navštívit zámek s insta­lací dobových interiérů, parkem, barokními jes­kyněmi. A jen pár kilometrů odsud najdete na mohutném skalnatém vrchu Kalich zbytky Žižkova hradu, který zde v roce 1421 vybudoval. Po něm se také začal psát Jan Žižka z Kalicha.

Při vzpomínce na pilného turistu Karla Hynka ale není možné nezavítat na Helfenburk. Zříceninu, dobře ukrytou v Ptačím údolí, je možné vidět z jediného místa na sil­nici z Úštěku do Dubé. Arcibiskup Jan z Jenštejna vybral v roce 1395 opravdu dobré místo pro stavbu rozlehlého hradu, ve kterém byly svého času uloženy vzácné cír­kevní relikvie a knihovna ze Svatovítského chrámu. Od roku 1591 byl hrad uváděn jako pustý, obje­vilo ho až 19. století se zálibou ve staré historii.
V 60. letech minulého století se hrádku ujali ak­tivní trampové z Litomě­řic, dnes se o rozlehlou zříceninu stará skupina dobrovolných ochránců památek. Návštěvníci tu mohou vystoupit na hradní věž, projít se po­dél vnitřních hradeb a na závěr si na nádvoří třeba opéct přinesené buřty. A hlavně sem musí každý hezky dojít (či dojet na ko­le), žádné lenivé přijíždění autem až k hradní bráně.

Lednicko-valtický areál - perla Moravy

Lednicko-valtický areál se svými romantickými stavbami, se soustavou rybníků, s nádhernými parky a rozsáhlými listnatými lesy je unikátem vpravdě nadnárodního významu. Lednicko-valtický areál, jenž se prostírá mezi dvěma hlavními centry, kterými jsou Lednice a Valtice, patří mezi ty české lokality, jež byly právem zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO; stalo se tak v roce 1996.

Dnes si už asi nedokážeme představit, že rozlehlé území mezi řekou Dyjí u Lednice a obcí Valtice bývalo kdysi dávno bažinaté, nehostinné a zcela nevyužité. Díky trvalému úsilí majitelů panství Lichtenštejnů se však postupně změnilo ve vyvážený harmonický celek; je to sice kompozice umělá, ale nadmíru působivá a pozoruhodná, a nutno říci, že ve střední Evropě nemá konkurenci.

Na severním okraji stejnojmenné obce u rozsáhlého parku při pravém břehu Dyje stojí lednický zámek, skvostná ukázka romantické anglické novogotiky a jedna z našich nejnavštěvovanějších památek vůbec. Původně tu stála gotická tvrz, jež byla posléze přebudována na pohodlnější renesanční šlechtické sídlo. Následovaly barokní úpravy (z tohoto období pochází jízdárna a konírna) a hlavně novogotická přestavba - dílo Lichtenštejnů z let 1846-1858 podle návrhu dvorního architekta J. Wingelmullera. Zámek je národní kulturní památkou s hodnotnými interiéry - kromě klasické zámecké expozice je v části areálu umístěno Zemědělské muzeum. Příjemným zpestřením prohlídky je ochutnávka vína v grottu (umělé jeskyni). Vedle zámku stojí skleník z let 1843- 1845, upravený jako zimní zahrada s tropickými i subtropickými rostlinami. ¨

Za dalšími pozoruhodnostmi vede příjemná procházka zámeckým parkem: ten existoval již v 16. století a postupně se vyvíjel k dnešní estetické dokonalosti, dané romantickou přeměnou v letech 1805-1811. Řeka Dyje, hrozící v minulosti záplavami, byla spoutána systémem kanálů a rybníků. Nejstarší romantickou stavbou areálu je minaret, vybudovaný v maurském slohu podle projektu J. L.  J. L.Hardmutha v letech 1797-1802, vysoký přes 60 m (je nejvyšší stavbou svého druhu v mimoislámských zemích); vyplatí se vyšlapat 302 schody za úžasnou vyhlídkou. K minaretu se dokonce můžeme plavit po Dyji. V parku objevíme i napodobeninu římského akvaduktu, umělou jeskyni, řadu barokních plastik a stylových doplňujících prvků. Říká se, že o půlnoci projíždí parkem přízrak černého rytíře, pod jehož pláštěm je vidět umrlčí lebka. Jeho kůň má jen tři nohy. Než nás však přízrak stačí pořádně vyděsit, ztratí se v jednom z rybníků...

Značená cesta nás přivede parkem k Janovu hradu. Romantická napodobenina hradní zříceniny pochází z roku 1807; původně sloužila jako myslivna a útulek v době honů, dnes je objekt přístupný veřejnosti. Prohlédnout si můžeme sbírku loveckých trofejí a vycpaných zvířat, sochu divočáka z grafitu, iluzivní nástěnné malby a další zajímavosti.

Pohodlné cesty listnatým lesem mezi Lednicí a Valticemi zdobí řada romantických staveb, které spojuje červená turistická značka. Trasu lze absolvovat i na kolech. Ve směru od Lednice uvidíme postupně Apollonův chrám, Tři Grácie, Svatého Huberta a Rendezvous. Apollonův chrám je drobná stavbička v antickém stylu z let 1817-1819, nesená osmi dórskými sloupy. Malebné kryté sloupořadí ve stylu klasicismu se sochami múz, bronzovou sochou Psýché a kamenným sousoším Tří Grácií pochází z roku 1826. Svatý Hubert je pseudogotická kaple se třemi arkádami zaklenutými síťovou klenbou a se třemi velkými sochami andělů. Oproti ostatním je mladší - v Bořím lese se dílo objevilo až v roce 1855. Rendezvous (též Dianin chrám) je romantická stavba ve tvaru římského triumfálního oblouku, připomínajícího větší a slavnější Vítězný oblouk v Paříži. Na různých místech stojí i další zámky a zámečky - oblíbený je především empírový Hraniční zámeček s kavárnou a restaurací, klasicistní Belvedér, zajímavý je hospodářský objekt Nový Dvůr, v jehož empírovém areálu chovají ušlechtilé jezdecké koně.

Na samé hranici s Rakouskem leží město Valtice, kterévzniklo jako podhradí hradu pasovského biskupa. Dnes je městskou památkovou zónou se zámkem, jenž je považován za jednu z nejvýznamnějších světských barokních staveb na Moravě. Po několika přestavbách původního hradu dostal objekt v letech 1643- 1730 dnešní podobu podle projektu známého D. Martinelliho a
J.B. Fischera z Erlachu. Tříposchoďová a čtyřkřídlá budova je doplněna konírnami, jízdárnou, galerií, rokokovým divadlem a remízou kočárů. V 17. a 18. století se v zámeckém divadle hrávaly opery, kolem roku 1800 sklízela úspěchy lichtenštejnská dechová kapela. Zámecké interiéry jsou zdobeny štukami a malbami, prohlédneme si mj. taneční sál, obrazárnu, mramorový salonek, nahlédneme do zámecké kaple. Na zámek navazuje rozlehlý anglický park. Z valtických památek, jež mají hlavně církevní charakter, jmenujme za všechny alespoň barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie či klášterní areál s kostelem sv. Augustina.

Lednický zámek je pro veřejnost otevřen od dubna do října, zámek Valtice od května do září.

Praha - město pověstí a legend

Už malé děti by měly poznat alespoň ty nejvýznamnější památky naší země, pokud možno v historických souvislostech. Zkuste si udělat výlet, navštívit o prázdninách nějaký hrad nebo zámek a zcela určitě pak také Prahu, sídlo českých králů.

Prohlídka Prahy vám určitě zabe­re několik dní. Zajímavých a his­toricky cenných míst je zde totiž opravdu hodně. Ještě než se vy­dáte na prohlídku našeho hlavní­ ho města, doporučujeme vybavit se odbornou
literaturou. Knižní průvodci jsou neustále aktualizováni. Najdete v nich nejen podrobné infor­mace o jednotlivých místech a objektech, ale také doporučené trasy zpracované podle počtu dní, které hodláte městu vě­novat. Pokud se vydáte na prohlídku města s dětmi, dopo­ručujeme zapátrat také po různých pověs­tech a legendách.

Během návštěvy Prahy se určitě zasta­víte na Staroměstském náměstí. Je zde ně­kolik velmi významných domů, např. palác Goltz­-Kinských. Byl postaven ve stylu pozdního baroka v 18. století a určitě si všimnete, že je vysunutý do náměstí více než ostatní domy. Jeho majitel hrabě Goltz totiž chtěl, aby byl hodně nápadný. Proto podplatil tři konšely, aby mu tuto „úpravu“ povolili. Konšelé však na „korupci“ šered­ně doplatili.  Za své rozhodnutí byli nako­nec všichni popraveni.
Další pověst se váže k Týnskému chrá­mu z 15. století: Na zvon tu prý občas cho­dí vyzvánět jeptiška, bývalá šlechtična, která byla velmi zlá. Jednou se prý její slu­žebná modlila a neuposlechla okamžitě rozkazu své paní. Ta ji za to uškrtila. Na­konec se však její svědomí přece jen po­hnulo, svůj majetek rozdala chudým a vstoupila do kláštera. U Týnského chrá­mu můžete potkat také další strašidlo. Je to Sněžbaba, která se u chrámu objevuje, když začne sněžit. Byla to prý původně žena kos­telníka, která jednou, když onemocněl, nezametla za něj sníh před kostelem. Farář, který přicházel na mši, uklouzl a zemřel. Říká se, že Sněžbaba se nyní snaží napra­vit to, co za svého života pokazila.
Ze Staroměstského náměstí se krátkou procházkou dostaneme na Karlův most. Z Křižovnické ulice projdeme nejprve Staroměstskou mosteckou věží. Byla postavena stejně jako most ve 14. století. Na věži se pokuste najít pět ledňáčků, ale pozor, všechny najednou je prý mohou vidět jen hodné děti! Ve skutečnosti to není pravda, protože jsou z obou stran věže. Ledňáčko­vé byli za Václava IV. oblíbeným motivem, symbolem manželské věrnosti, domácího krbu a ženské krásy.
Po Karlově mostě přejdeme na druhou stranu až k renesančnímu Velkopřevorské­mu mlýnu.
Na Čertovce se točí už od 16. století. Podle pověsti tu sídlí vodník, ale bát se ho nemusíte. Je to prý velký dobrák. Má rád společnost a občas si zajde do okol­ních restaurací na pivo.
Pokud budete chtít pokračovat pro­cházkou na Pražský hrad, vydejte se vzhů­ru Nerudovou ulicí. Všimněte si krásných domovních znamení, která dříve sloužila místo čísel. Také zde můžete navštívit nedávno otevřenou expozici historických lékáren, která zachycuje jejich vývoj od renesance do 19. století. Při tom všem ale dávejte pozor, ­kdysi tu totiž žila vdova, které se dlouho po smrti manžela narodil syn. Byl nezkrotný a nevychovaný, brzy se rozkřiklo, že je to potomek ďábla. Jednoho dne na něj spadla taška ze střechy a zabila ho. Od té doby se tu občas zjevuje a provádí různé zlomyslnosti.

Také Pražský hrad má své pověsti. Ta nejznámější se týká hladomorny Daliborka. V suterénu má v podlaze otvor, kudy byli spouštěni vězni po kladce. Pověst vypráví, že první byl Dalibor z Kozojed, který se na­učil krásně hrát na housle, takže se u věže scházeli lidé a nosili mu v košíčkách jídlo; vězňové si totiž tehdy museli jídlo zajišťo­vat sami. Nakonec byl však Dalibor přece jen popraven. Kolem hradu se táhne tzv. Jelení příkop. Už za Václava IV. zde byla chována erbov­ní zvířata. Za Rudolfa II. byl zvěřinec roz­šířen, žili zde medvědi, lvi i tygři. Rudolf II. zde měl jednoho oblíbeného tygra, který se podle dvorního hvězdáře narodil ve stejném znamení jako císař. Podle hvězdáře měli mít oba podobný osud. Když lev onemocněl a druhý den zemřel, odmítl Rudolf péči lé­kařů a další den zemřel také.

Pověstí, které se váží k objektům staro­věké Prahy, je bezpočet. Jsou předávány po staletí dalším generacím, a přestože z hlediska historického nemají téměř žádnou cenu, jsou nám milým zpříjemněním na cestách za poznáním naší země.

Španělská kuchyně

Poznáte ji podle aroma olivového oleje a čerstvých bylinek. Ano, španělská kuchyně patří k ostatním středomořským, které jsou charakteristické používáním zeleniny, koření, ryb i jiných darů moře a samozřejmě také lahodného vína. Ačkoli jsou si kuchyně španělská, portugalská, italská a francouzská velmi podobné díky společnému klimatu, zeměpisným souřadnicím, přístupu k moři a tradičním kulturním i obchodním vazbám, přesto si každá uchovává svoji specifičnost.

Paleta španělské kuchyně je rozsáhlá a má svůj výjimečný ráz. Kuchaři při přípravě pokrmů hojně využívají česnek, cibuli, olivový olej, červené pálivé papriky, rajčata a víno. Ve španělské kuchyni je také velmi populární petržel - používá se k přípravě „salsa verde“, pikantní zelené omáčky z olivového oleje, šalotky, česneku a petržele. Originální a velmi typické koření - voňavý šafrán - zase nesmí chybět při vaření báječné rýžové paelly.

Zajímavé je, že ačkoli španělské kuchyni opravdu nechybí svůdná rafinovanost, umí být zároveň i překvapivě prostá. A vzhledem k velikosti země je i značně rozdílná - liší se od oblasti k oblasti, od města k městu. Zjednodušeně lze říci, že na pobřeží převažují v jídelníčku ryby a lehké zeleninové saláty, obyvatelé vnitrozemí zase dávají přednost masitým pokrmům a hustým polévkám, tedy jídlům hutným a kalorickým. Ale ani jih se severem by se na menu nedohodly. Pro severní část až k Pyrenejím jsou charakteristické omáčky, v centrálním Španělsku se za základ považuje pečení nebo rožnění a na jihu se všechno smaží. V Aragonu si pochutnávají na ragú, v Katalánii na rybách, region Valencie a Murcie patří rýži. Zkrátka šest oblastí a šestkrát jiné chutě. Co ale kuchyni katalánskou, baskickou, galicijskou, kastilskou nebo andaluskou spojuje, je používání podobných surovin, i když jiným způsobem.

Jídlo je ve Španělsku velmi příjemnou částí dne. Bohatý výběr pokrmů, nápojů i moučníků, jakož i místní obliba v kultuře stolování umožní návštěvníkům nalézt i v té nejzapadlejší vesničce vhodné místo, kde se mohou dobře najíst. Od tradiční kuchyně až po mezinárodní pokrmy si tu každý přijde na své. Na stolech se objevují dobroty barevné, voňavé a bohaté na tisíce rozmanitých lahodných příchutí. Snídá se obvykle mezi osmou a desátou hodinou, třeba sladké koblihy a káva s mlékem. Často se ráno vaří i čokoláda, kterou sem kdysi přivezli dobyvatelé z Mexika. Podává se v malých šálcích, dochucená mlékem se skořicí. Pije se ale také hořká s mlékem a cukrem zvlášť. Kolem dvanácté Španělé obvykle svačí tapas (menší porce jídla, známá specialita) se sklenkou sherry nebo vína a až tak ve dvě hodiny odpoledne pomyslí na pořádný oběd (i večeře začíná asi o dvě hodiny později než u nás). Budete-li pozváni, neváhejte, protože jedno je jisté: kdo má rád pestrou a vydatnou stravu, ten místní kuchyni neodolá. Například paellu (rýži s plody moře, kuřetem a zeleninou) nebo gazpacho (studenou rajčatovou polévku zdobenou vejcem a zeleninou) si zamilujete na první ochutnání.
Španělé si potrpí na dobré pití. Pije se výtečné víno nebo sangria, lahodná směs červeného vína, ovoce a pomerančového džusu. A znáte slavnou grenadinu? Jde o sytě červený chladný nápoj z čerstvých granátových jablek, podávaný ve vysokých sklenicích a dolévaný dobrou ledovou vodou.

Moučníky jsou ve Španělsku velmi sladké, zřejmě jde o pozůstatek někdejšího arabského vlivu. Ochutnat můžete například turróny, populární kostičky z vařeného nebo zkaramelizovaného cukru s ořechy a praženými mandlemi, dochucené medem či vanilkou. Po vychlazení a usušení se konzumují jako bonbony.

Ve Španělsku se pěstuje šafrán, který pravděpodobně pochází z Malé Asie , z Iráku. Už od dávného starověku byl králem rostlin a měl pověst nejlepšího koření, léčiva, voňavky i barviva. Pěstování šafránu je velmi nákladné. Na získání 1 kg suchého koření je totiž zapotřebí až 100 000 květů. Ty se sklízejí ručně a ještě týž den se z nich musejí - opět ručně - vystřihnout oranžové blizny, které se pak opatrně suší. Šafrán byl od nejstarších dob nejvyhledávanějším a nejdráže placeným kořením.
Od počátku minulého století však jeho spotřeba začala v celém světě klesat.

Jídlo je ve Španělsku velmi příjemnou částí dne. Bohatý výběr pokrmů, nápojů i moučníků, jakož i místní obliba v kultuře stolování umožní návštěvníkům nalézt i v té nejzapadlejší vesničce vhodné místo, kde se mohou dobře najíst. Od tradiční kuchyně až po mezinárodní pokrmy si tu každý přijde na své. Na stolech se objevují dobroty barevné, voňavé a bohaté na tisíce rozmanitých lahodných příchutí.

Španělsko

Španělsko dokáže vychutnat život. Azurové moře, horké písečné pláže, divoké hory, bohatá historie, kouzelná archi­tektura a nevyčerpatelná inspirace pro umělce nebo také fiesty s pestrobarevnými kroji a žhavými rytmy flamenca, stejně tak jako býčí zápasy či něžné vyšívané mantily.

Hluboká pokladnice barev, tónů a chutí života - to je Španělské království. Španělé jsou pravými
mistry umění radosti ze života.S jižním temperamentem vychutnávají četné svátky a oslavy, kterých je tu více než kdekoli jinde na světě. Každé město i vesnice má svého patrona či patrony, které je třeba náležitě uctít ať už poutí, zpěvem či karnevalem s ohňostrojem a dobrým jídlem i pitím. Při tom všem doslova vře pravá horká španělská krev.

Tvář krajiny Pyrenejského poloostrova je nevýslovně bohatá: najdeme zde slunné kamenité i písečné pláže, drsnější, někde i sněhem pokryté vrcholky pohoří Sierra Nevady, starobylá města nesoucí stopy architektury Římanů, Vizigótů, Maurů, muslimů či křesťanů i jedinečné stavební skvosty katalánské secese minulého století A. Gaudího. Stejně široká je tu však i paleta lidských povah. Španělská otevřenost, vitalita, odvaha, ale i přemýšlivost a důvěra jsou věčnou kolébkou inspirace umělců. Jako střípky z kaleidoskopu nám skládají skutečný obraz Španělska díla Miguela de Cervantese - především „rytíř smutné postavy“ Don Quijote, ale i knihy W. Irvinga, E. M. Rilkeho, E. Hemingwaye, ale i Karla Čapka. Dokresluje je i hudba, např. Mozartův Don Giovanni či Bizetova Carmen, nebo světová malířská díla Pabla Piccasa, Salvadora Dalího, Joana Miró a Marka Chagalla.

Divoké a Zlaté pobřeží. Tak zní v překladu nejproslulejší a nejnavštěvovanější letní turistická centra. Costa Brava (Divoké pobřeží) leží v nejsevernější části středozemního pobřeží Španělska. Rozprostírá se už od francouzských hranic, a proto je pro nás také nejbližší a nejdostupnější. Název získalo od své kouzelné členitosti s množstvím skalisek a nádherné zeleně. Říká se mu proto i půvabněji „zelená zahrada Španělska". Střídají se tu moderní letoviska s typickými rybářskými vesničkami. Křivolaké labyrinty uliček, kamenné domky, romantické kavárničky a hospůdky, ale i rozsáhlá síť obchodů a obchůdků, bohatý noční život, diskotéky a pláže jako stvořené pro windsurfing, sem každoročně lákají tisíce návštěvníků.
Costa Dorada (Zlaté pobřeží) leží trochu jižněji a působí proti Costa Bravě daleko klidnějším a jemnějším dojmem. Zalité sluncem vypadají jeho písečné pláže doslova jako pocukrované zlatem. Celé pobřeží Středozemního moře je poseto rozmanitými městečky a vesničkami s typicky španělskou architekturou a kulturou. Letoviska lemující pobřeží nabízejí vše, na co si jen srdce turisty vzpomene.

Nejjižnější oblast Španělska, je krajem plným palem, pomerančovníků, vína, tance a koncentrace nejčistších španělských tradic a temperamentu. Je plná protikladů: na jedné straně nejsušší oblast Evropy a na druhé jen několik kilometrů od horkého pobřeží se hrdě tyčí zasněžené vrcholky pohoří Sierra Nevady. Stejně tak se tu dodnes mísí křesťanská kultura s islámem. Vše typicky španělské se zrodilo právě tady. Své kořeny tu má flamenco, v jehož žhavých rytmech cítíte nejhlubší emoce: radost i smutek, lásku i žárlivost, strach i nenávist. Andalusie je kolébkou i novodobých býčích zápasů (korida dříve patřila neodmyslitelně k venkovským slavnostem). Zažijete tu i nejpestřejší fiesty (volno, oslavy, hudba, trhy, procesí, lidové zvyky až po koridu). Díky své výborné poloze má pochopitelně spoustu turistických přímořských center. Pyšní se však i nádhernými městy - „bílými perlami Španělska" Sevillou, o níž se říká, že ji založil sám Herkules a jež je obdivována pro své paláce, zahrady, židovské uličky a obchodní centra, Granadou, typickým středověkým arabským městem s „pohádkovým" palácem Alhambra ze 14. stol., Cordóbou, v jejíchž úzkých uličkách splétal své sny Don Quijote. Světovým unikátem je tu však Mezquita, někdejší hlavní mešita prolínající se dnes s křesťanskou katedrálou. A horským městečkem Ronda, rozkládajícím se na masivním skalnatém útvaru. To proslulo především náměstím Plaza de Toros, kde vznikla dnešní podoba býčích zápasů. Je tu i nejstarší dodnes používaná aréna z roku 1785.

Dovolená ve Španělsku naplní všechny vaše sny. Na své si přijdou milovníci klidného koupání, rybolovu, potápění, vodního lyžování a létání na padáku, surfování a vodních skútrů. Přímořská centra jsou vybavena půjčovnami a jsou zde připraveny i kurzy pro začátečníky. Populární je tu i cyklistika a pěší turistika. Volný čas se tu tráví také na tenisu a golfu. Ve vnitrozemí je pak oblíbené jezdectví, neboť zejména Andalusie je skutečnou zemí koní. V zimě si na zdejších horách příjemně zvedají adrenalin lyžaři a na skalních výběžcích horolezci.

Dny se tu probouzejí pomaleji než v Čechách. Obchody otevírají v 9 h, ale od 13 h až do 16 h trvá polední siesta. Zato pak můžete nakupovat až do 20 h. Ani o lákadla na peněženky - suvenýry - tu není nouze. Inspirativní je procházka po bleším trhu. Vybírat můžete od keramiky, krajek a vyšívaných ubrusů, vějířů, klobouků až po postavičky Dona Quijota, kastaněty,  plakáty se známými toreadory či šafrán nebo andaluské sherry a olivové oleje.

Španělsko se skládá ze 17 auto­nomních oblastí, z nichž každá si zachovává a dále pěstuje své jazy­kové a kulturní zvláštnosti. Hlavním a také největším městem je Madrid, který je umístěním i správ­ními středisky skutečným srdcem země. Hned na druhém místě co do velikosti je Barcelona,  ta je zas její duší. Vše, co dělá Španělsko Španělskem, najdete právě tady. Staletí dávných předků, obyvatel Barcelony, tu zanechala svá nesmazatelná dědictví. Od řím­ských hradeb, památek naVizigóty, Maury až po rozkvět Barcelony ve středověku, kdy patřila (spolu s Be­nátkami a Janovem) mezi nejvý­znamnější přístavy Středomoří. Pro­cházíte-­li „Gotickou čtvrtí", jíž domi­nuje katedrála svaté Euláiie, ovane vás duch středověké slávy. Turisté milují podmanivý ruch hlavních te­pen města Ramblas (obchody, pouliční divadla,„živé sochy“,jasnovidci věštící z karet a kávy i prodej živých zvířat). Skutečným pokladem města jsou však stavby­ sochařské monumenty katalán­ské secese, které navrhl Antonio Gaudí. Z vrcholu chrámu Sagrada Familia je nádherný pohled na celé město a okolí. Nepřehlédnutelný je Gaudí­ ho dům Milá a park Guell, kde se nachází i muzeum tohoto génia.

Italská mafie

Původ a význam slova mafie je nejasný. Existuje spousta možných vysvětlení. Tady jsou některá z nich.
Podle jedné z teorií pochází slovo mafie z arabského muatá, vyjadřující vznešenost, ušlechtilost a odvahu. Jiní odborníci zase tvrdí, že mafie vznikla z francouzského mauvais za doby vlády Anjouvců. Mafia může být také zkratkou počátečních písmen hesla, které se objevilo ve 13. století při bojích na Sicílii a znamená: Morte ai Francesi Italia anela (Smrt Francouzům, Itálie vydechni).
Z posledního údobí vlády Bourbonů je známá stejná zkratka, která v sobě skrývala větu - Mazzini autoriza furti, incendi, avvelenamenti (Mazzini povoluje krádeže, žhářství, travičství).
Věrohodněji působí vysvětlení původu slova mafie pomocí homonym. Výrazem Mafia se dříve označovaly ženy provozující černou magii.
Slovo mafie, které je nyní spojováno s organizovaným zločinem se v tomto významu poprvé prezentovalo v divadelní hře G. Rizzotta ,,I mafiusi della Vicaria" (Mafiósové z Vikárky). V prvním vydání slovníku sicilského dialektu z roku 1868 se slovo mafia objevuje jako zcela nový výraz. Oblast původu je připisována Toskánsku, kde je maffia synonymem pro bídu a chudobu.
Další kořeny je možno hledat v díle velkého znalce sicilského folkloru G. Pitré, který tvrdí, že mafia pochází z argotu občanů Palerma a vyjadřuje krásu a pýchu. Příslušníci klanů mafie mezi sebou slova mafia výhradně nepoužívají, a když už, tak se hájí tím, že tento pojem slouží pouze k vyjádření cti a ostatních kladných vlastností, není to výraz pro organizovaný zločin, či něco podobného.   
Mafiósové své jednotlivé klany označují slovem famiglia (rodina). Sicilská mafie byla vždy mezi členy nazývána jen jako la cosa (věc). Mafie v USA složená ze sicilských emigrantů si od roku 1931 říká Cosa nostra (naše věc).

Přijatí noví členové mafie se stávají součástí Věci. Taktéž při představování dvou mafiánů za účasti třetího se užívá výrazu Stessa cosa - stejná věc. Základní povinností příslušníka mafie je zákon omertá, tedy mlčenlivostí za každou cenu. To platí samozřejmě jen pro muže, protože ženy nemohou být zasvěcenými členy mafie. Mafioso také nesmí prozradit své ženě, dceři nebo příbuzné ani malou část z činnosti či struktury mafie. Omertá je základním rozlišovacím znakem mezi sicilskou mafií a neapolskou Camorrou.
Členové sicilské mafie jsou na rozdíl od svých neapolských kolegů střídmí ve svém projevu. Zbytečně neužívají velkých slov a přehnané gestikulace. Také dialog mezi nimi musí být zcela formální. Záležitosti týkající se mafie na veřejnost nepatří. Ten, kdo mluví až moc, je podezřelý a je hlídán, aby v budoucnosti nic nevyzradil.
Proto, aby mafiosové mezi sebou příliš nehovořili, užívají několik zavedených gest. Slabé trhnutí hlavou a zavřené oči znamená ne. Pokud se mafioso nakloní trupem mírně doprava, naznačuje svým kolegům, že je sledován. Stejný pohyb doprava symbolizuje - za chvíli tě kontaktují.

Dům, ve kterém žije kápo rodiny, je baliu. Časy se mění a mění se také způsob zabíjení mafií. Dříve používali mafiosové pušku zvanou lupara, jejíž hlaveň byla seříznuta na čtyřicet čtyři centimetry.
Zbraň se dala snadno ukrýt pod dlouhý kabát a byla určena jen ke střílení z blízka. Policisté také rychle poznali, kterou zavražděnou osobu má na svědomí mafie. Mrtvola, která měla v ústech kámen, porušila zákon mlčení. Vypíchnuté oči znamenaly, že oběť viděla to, co neměla. Za klopu zasunutý list plochého kaktusu naznačoval, že zavražděný si chtěl připsat na svůj účet peníze nebo majetek mafie.

Ať se to tvrzení zdá být jakkoli naivní, zločinnost není pro mafii tím základním. Nejdůležitější je hájit zájmy a majetek rodiny. Zločin je pouze formou obrany chránící spravedlnost.

Italské Benátky

Severoitalské město postavené na vodě má mnoho přezdívek a „nevěsta moře“ je jen jedna z nich. Jedni je považují za nejkrásnější místo v Evropě. Ti druzí vidí, jak chátrá, a cítí všudypřítomný pach laguny a plesnivějícího zdiva.

Nikdo ale nemůže Benátkám upřít neopakovatelnou atmosféru. Kdoví, co obyvatele pevniny přimělo na počátku 9. století k tomu, aby do Benátské laguny zapustili tisíce dřevěných kůlů a na nich začali stavět město propojující desítky zdejších ostrůvků. Celkem jich je 118, kanálů okolo 160 a mostů 400. Byl to zázrak tehdejší architektury, nicméně dnešním Benátkám stále hrozí zkáza. Zvolna se propadají do vody.

Srdcem města je náměstí Svatého Marka se skvostným dóžecím palácem a ohromující stejnojmennou bazilikou v byzantském stylu, k níž se váže pozoruhodná historie. Aby středověký chrám Páně získal na vážnosti, potřeboval důstojnou relikvii - a tou byly ostatky evangelisty Marka. Byly sice uložené v Egyptě, nicméně benátští obchodníci je získali a z Alexandrie tajně vyvezli na dně koše s vepřovým masem. Toho jediného se totiž muslimské hlídky při prohlídce lodě ani nedotkly.
Z náměstí, na němž stojí také vysoká štíhlá zvonice Kampanila s orlojem, je to jen pár kroků k proslulému mostu Rialto a ke Canale Grande, který je dlouhý 3800 metrů a tvoří páteř města. A k němu samozřejmě patří stovky gondol. Pokud je ovšem projíždˇka gondolou na vaši kapsu příliš drahá, nastupte na vaporetto. Je to linkový člun, který jezdí po několika trasách, a Benátky z něj uvidíte v plné kráse podstatně levněji.
Po vodě se ostatně dostanete kamkoliv. Ostrov Murano je vyhlášeným střediskem sklářů, zatímco Burano s pestrobarevnými domky proslul výrobou krajek. Na ostrově Sv. Michala měl malířskou dílnu Tizian a Lido hostí známý filmový festival. Na své si tu přijdou milovníci umění, zábavy, nakupování i dobrého jídla. Tradiční karneval, který vrcholí jedenáctý den před Popeleční středou, 25. dubna se slaví den svatého Marka, slavnost Redentore se koná v červenci a v září probíhá historická Regata.

Chcete-li poznat Benátky, musíte je vnímat všemi smysly. Nikde jinde než v tomto městě neprožijete tak intenzivní pocit slávy, bohatství a pomíjivosti.

Krásy severského města - Helsinky

V Helsinkách je nádherně v zimě, když pod nohama skřípe jiskřivý sníh, na jaře, kdy v četných sadech a parcích začínají kvést květiny, v létě za pověstných bílých nocí i na podzim za tlumeně barevných dnů...

Helsinky poskytují návštěvníkům řadu možností ke kulturnímu vyžití v divadlech a muzeích, k rekreaci a odpočinku - připomeňme pověstnou finskou saunu - i k seznámení s vynikající severskou školou architektury a designu. V neposlední řadě také k dobrému jídlu a pití, umocněnému příslovečnou severskou pohostinností.

Helsinky mají neobvykle krásnou polohu. Ověříte si to v okamžiku před přistáním na helsinském letišti Vantaa, kdy se před vámi otevře pohled na bílé město umístěné na členitém pobřeží s mnoha zálivy, na blyštící se hladinu temně modrého moře a stovky drobných zelených i skalnatých ostrůvků. Voda Helsinkám kraluje. Město je nejen sídlem pětiny obyvatel Finska, ale i důležitým přístavem. Baltické moře je obklopuje ze tří stran. Nadarmo nemá toto město přezdívku „dcera Baltu". Připlouvají sem obchodní lodě, kotví zde velké trajekty společností Viking a Silja, vyplouvají odtud malé motorové lodě zajišťující pravidelnou přepravu těch obyvatel, kteří bydlí na malých ostrovech v okolí. Na mnoha místech Helsinek jsou rozsáhlá dřevěná mola se stovkami plachetnic a motorových člunů, používaných k rekreačním vyjížďkám či ke sportovnímu rybaření na moři. Říká se, že ne všichni obyvatelé Helsinek vlastní svůj automobil, ale téměř každý má jachtu nebo alespoň člun.

Helsinky nepatří k příliš velkým ani starým městům, a přece se zde návštěvník ihned cítí příjemně. Přestože byly založeny v 16. století, historických památek tu však mnoho není. Stavby většinou pocházejí z 19. století, kdy se konečně začalo stavět z kamene. To, co tu bývalo před založením města v roce 1550 švédským králem Gustavem Vasou I., pohltily nenasytné požáry, postihující dřevěné stavby s neúprosnou pravidelností. Rozvoj města se datuje zhruba od roku 1812, kdy bylo Finsko připojeno k Rusku a car Alexandr I. prohlásil Helsinky hlavním městem nového vel- koknížectví. Za vedení architektů Ehrenstroma a Engela byl během 1. pol. 19. stol. postaven v empírovém slohu monumentální střed města kolem Senátního náměstí.

Prohlídku Helsinek můžeme začít na nábřeží Jižního přístavu. Tady, hned pod okny městské radnice a prezidentského paláce, se každé ráno odbývá malebný trh pod širým nebem. Nabídka je pestrá. Ovoce, zelenina, květiny a samozřejmě i čerstvě nalovené ryby, které se dají levně koupit přímo z rybářských člunů. Na tržišti nechybějí ani různé suvenýry od panenek v laponských krojích až po sobí kožešiny. Jižní přístav je také východiskem výletních lodí na nedalekou pevnost Suomenlinna, zbudovanou před 250 lety.
Pamětihodnosti Helsinek lze obejít pěšky za pouhou hodinu. Z Jižního přístavu se vydáme od temně rudé stavby Ortodoxní Uspenské katedrály z roku 1868 na nedaleké Senátní náměstí s mnoha významnými budovami z 19. století: Vládním palácem, univerzitou a monumentálním Dómem. Odtud zamíříme k Atheneu, nejvýznačnějšímu muzeu města. Helsinky se mohou po- chlubit dokonce pětašedesáti různými muzei! Naproti Atheneu stojí budova Hlavního nádraží z počátku 20. století, která je vybudovaná v působivém slohu ovlivněném národním romantismem. Zastavíme se u jezdeckého pomníku prezidenta Mannerheima (1867-1951) a ve směru široké třídy Mannerheimmintie uvidíme budovu Parlamentu, za ní pak Finské národní muzeum a naproti bíle svítící halu Finlandia, v níž se v roce 1975 odbývala konference o míru a bezpečnosti v Evropě. Když půjdeme touto moderní třídou s obchodními domy, bankami a sídly významných společností na jih, dojdeme k sousoší sochaře Nylunda Tři kováři, kde se scházejí mladí lidé.  Po široké třídě Pohjoisesplanadi plné zeleně, útulných kavárniček pod širým nebem a chladivých fontán dojdeme opět k Jižnímu přístavu...

Do světového povědomí se Finové jako spisovatelé, malíři či hudební skladatelé - až na výjimky, jakými jsou Mikka Waltari nebo Jean Sibelius, příliš nezapsali. Ale měli a mají význačné archi- tekty a designéry. Jména Alvar Aalto, Eero Saarinen, Reima Pietilá jsou známá po celém světě. V hlavním městě i jinde je dostatek moderních staveb, které dokazují, že výborná pověst finských tvůrců není přehnaná. Satelitní čtvrtě Otaniemi a Tapiola, postavené koncem padesátých let, patří k chloubě Finska. Moderní domy jsou citlivě zasazené do zalesněné a skalnaté krajiny, aniž se kácelo nebo planýrovalo buldozerem. Láska Finů k přírodě je jednou z jejich charakteristických vlastností.

Sláva finského designu začala v padesátých letech, kdy si řada tvůrců odnesla ceny ze světových výstav. I dnes finské umělecké a rukodělné výrobky patří ke špičkovému zboží, jež Finsko vyváží do celého světa. Kdo se chce seznámit s tradicí finského designu, měl by navštívit Muzeum  moderního umění Kiasma. Sama stavba, dokončená v roce 1998, patří k tomu nejlepšímu, co lze z finské architektury spatřit. Znám mnoho lidí, kteří považují Helsinky za jedno z nejkrásněj­ších měst Evropy. Zdali je to pravda, či nikoliv, záleží na vku­su každého návštěvníka. Nej­lepší je přesvědčit se na vlastní oči.

Ať už se vám Helsinky bu­dou líbit, nebo ne, slouží jako startovní bod k cestám za po­znáním podivuhodné, řídce osídlené finské krajiny plné je­zer, kde jako už málokde na světě ­ můžete trávit chvíle po­hody bez ruchu a shonu dnešní­ho světa.